Asistované umírání v prezidentském úřadu

2. 11. 2017 / Bohumil Kartous

Miloš Zeman nechtěl podruhé kandidovat na prezidenta. Je si vědom toho, že jeho život se nezadržitelně chýlí ke konci a tempo, jakým pozbývá poslední zbytky sil, je velmi rychlé. Kdo to nechce vidět, pravděpodobně to neuvidí. Je možné, že i v tak nepravděpodobném případě, jako je Miloš Zeman, u některých lidí vyrostl kult osobnosti, jenž omezuje jejich vnímání a schopnost úsudku.  

To ale není případ parazitů, kteří potřebují, aby Miloš Zeman vydržel v prezidentském úřadu co nejdéle a oni mohli prostřednictvím nejvyššího státního úřadu co nejdéle obstarávat své krajně pochybné zájmy. Ázerbájdžán sice nevyšel, ale tihle lidé jsou tak “performance oriented”, že hledají prostě jen další dvířka, kterými by bylo možné protáhnout kořist do hnízda. Bez Miloše Zemana jsou jen nevítanou vzpomínkou a pravděpodobný objektem zájmu orgánů činných v trestním řízení.

Miloš Zeman si sice uvědomuje svůj stav, ale pomáhá. Pokud ho něco neopustilo, pak je to jeho dětinská ješitnost a paradoxně bezvýchodnost situace. Buď dožije jako prezident, nebo jako prostý pacient eldéenky. Kdyby byl obklopen lidmi, kteří ctí elementární lidskou důstojnost, mohl strávit zbytek života na své oblíbené Vysočině s veškerou pozorností, která náleží odcházejícímu prezidentovi. Takhle bude, zneužíván parazity, skomírat v přímém přenosu, ztráceje nárok na úctu, kterou si sice zaslouží každý v této životní etapě. Dokonce i člověk, který českou společnost za posledních 5 let těžce poškodil a systematicky zneužíval nebezpečného  populismu k rozkladu veřejného mínění a podpoře politováníhodného politického štítu. Pokud však vědomě není loutkou v nikým nechtěných rukou a nezbavuje se tak nároku na základní lidskou důstojnost sám.