Manželské etudy po 35 letech - Zuzana a Vladimír
27. 10. 2017 / Sam Graeme Beaton
Oslava časosběrného přístupu k dokumentárnímu filmu na nejdůležitějším festivalu dokumentárních filmů v ČR je nutno přivítat. Je notoricky známo, že natáčení určité osoby či osob během mnoha let je velmi obtížné realizovat, jde o problémy s financováním, pokračující účastí a potřebou trvající enerie. To všechno vyžaduje režisérovo úsilí. Pro Helenu Třeštíkovou, průkopnici českého časosběrného filmu, je toto známá cesta. Další pokračování jejího cyklu Manželské etudy, který začal sledováním šesti mladých manželských dvojic během normalizace, nyní vstupuje do svého čtvrtého desetiletí - a třetího pokračování - sérií Po 35 letech.
Zvlášť potěšující ohledně všech těchto šesti filmů, které mají tento týden v Jihlavě premiéru, je, že před nimi se budou promítat celé předchozí dva cykly, takže diváci na festivalu budou moci zhlédnout celý projekt od jeho počátku až do teď. To bude ve čtvrtek doplněno mimořádnou akcí o časosběrných filmech z celého světa.
Během pětatřiceti let se příběh stavebních dělníků Zuzany a Vladimíra rozvinul do cyklu, kde vzniká narativ a reprezentatce Vladimíra jako nejsilnější. Vladimír získal novou kvalifikaci jako fotograf a v devadesátých letech zaznamenal určitou míru úspěchů při fotografování modelek pro časopis Playboy. Tento narativ se ještě více zkoncentroval během dlouhého období neúčasti Zuzany a v důsledku rozvodu dvojice v sérii Po 20 letech. Rodinný domov, kde Třeštíková v osmdesátých letech úmyslně filmovala, protože ve veřejné sféře dominoval narativ KSČ, v následujícím dokumentárním filmu zcela mizí, vzhledem k tomu, že se Vladimír plně věnuje své kariéře. To pokračuje i ve filmu Po 35 letech, kdy se Vladimír dál soustřeďuje na svou práci (fotografické výstavy v různých místech, kniha zkušeností o fotografování pro Playboy, která nikdy nevyjde) a Zuzana i zde vystupuje jako vedlejší protagonista. Poprvé se tu přináší informace o tom, že se Zuzana dál odmítla nechat natáčet, prostřednictvím emailu, a režisérčina žádost a její následná odpověď se objevují jako mezititulky. Tohle je testament k měnícím se charakteristikám filmařských způsobů Heleny Třeštíkové během času, kdy přístup k jejím interviewům a změny způsobu střihu závisejí na vznikajících událostech, které se rozvíjejí před kamerou. To, co je zvlášť zajímavé na filmu Zuzana a Vladimír po 35 letech, je, že se Vladimír a další protagonisté tohoto cyklu letos sešli při promítání filmu Strnadovi (založeného na jiných protagonistech Manželských etud, Ivaně a Václavovi). Až do tohoto okamžiku se životy těchto šesti manželských dvojic - alespoň na plátně - nepropojily a toto bylo první setkání všech protagonistů. Režisérka, která chce dál pokračovat s pozorováním těchto rodin, tu vytvořila něco zvlášť zajímavého: bude v příštích dokumentárních filmech Manželských etud, nebo v samostatných dokumentech, spolu vzájemně těchto šest manželských dvojic vstupovat do interakce?
Dalším faktorem, který je nutno hledat ve filmařské práci Heleny Třeštíkové, je otázka naplnění. Je zřejmé, že její práce během normalizačního období je podvratná a argumentuje, že režim nedokáže vyplnit hospodářské ani sociální potřeby mladých dvojic, které autorka reprezentuje. Avšak, změnilo se vůbec něco po pádu státního socialismu, po přechodu na tržní ekonomiku a po další integraci České republiky do Evropy? Je pravda, že Vladimír měl možnost uniknout monotonii své práce jako stavebního dělníka prostřednictvím svého fotografování, které (jen do určité míry) začíná být finančně uspokojující teprve, když uskuteční celou řadu úspěšných fotografických seancí a přesune se na šest let do New York City. Avšak tento úspěch není nikdy viděn ve filmu Zuzana a Vladimír z první ruky, namísto toho je nahrazen nestabilitou, kdy Vladimír není schopen získat trvalou adresu (přespává v různých bytech svých tří dcer) a prožívá znovu dřívější traumata rozkladu vztahu k své matce, což je skutečnost, kterou odhaluje až tato současná epizoda. Že je toto postaveno do kontrastu se štěstím Zuzany v jejím novém vztahu, znamená, že tak vzniká zajímavý narativ, který vznáší otázku, zda opravdové naplnění vůbec kdy závisí na hospodářském či politickém systému, v němž lidé žijí. Je ale škoda, že Zuzaniny a Vladimírovy nyní dospělé děti ve filmu Po 35 letech víc nevystupují. Na rozdíl od jiných filmů tohoto cyklu není pro ně příliš mnoho místa, kde by se mohly objevit, vzhledem také k tomu, že odmítly objevovat se před kamerou tak často, jako jejich otec. Je to v kontrastu s filmy Ivana a Pavel nebo Mirka a Antonín, které pravidelně zkoumaly, zda život nové generace odráží život jejich rodičů. Tohle není samozřejmě chyba režisérky, která se nemůže snažit nutit lidi, aby ve filmu vystupovali proti své vůli, avšak kdyby to bylo možné, nabídlo by to možnost zajímavého srovnávání.
Pokračování Manželských etud do třetí série je ku prospěchu jak veteránům tohoto cyklu, tak novějším divákům, kteří z první ruky nezažili normalizaci ani postkomunistické změny (v tomto cyklu se poprvé objevují vnuci). Jak protagonisté těchto dokumentárních filmů stárnou a objevují se noví lidé, totéž lze říci o divácích - což umožňuje různé zajímavé pozorování ohledně toho, jak divák interpretuje to, co se objevuje na plátně. Bez ohledu na to, kdy si objevíte Manželské etudy, Helena Třeštíková pokračuje se svými fascinujícími portréty "obyčejných" českých občanů a ukazuje, jak časosběrný přístup k filmařské práci může přinést bohaté výsledky.
Diskuse