Co (ne)víme o technice

20. 4. 2017 / Jana Létalová

Zamyšlení nad knihou Josefa Šmajse Fenomén technika (Brno, Doplněk 2016, 226 s.)

Profesor Josef Šmajs je u odborné veřejnosti znám zejména jako autor originálního filosofického konceptu evoluční ontologie. Není proto překvapivé, že oblast techniky ve své publikaci tematizuje zorným úhlem zmíněného teoretického konceptu, který je čtenáři představen v úvodní kapitole.

Ústřední otázka, s níž se evoluční ontologie vyrovnává, souvisí s objasněním příčin současné celoplanetární ekologické krize a hledáním způsobů, jak této krizi úspěšně čelit. Na rozdíl od tradičních ontologických teorií, které v souladu s antickým předpokladem o neměnné podstatě světa preferovaly v pojetí bytí stálost a pasivitu, zdůrazňuje evoluční ontologie procesuální charakter bytí vyznačující se aktivitou a samovolným vznikem přirozené uspořádanosti. Předností tohoto přístupu je možnost v rámci pozemského bytí postihnout dva základní ontické řády, jejichž opozice je podstatou ekologické krize.

Prvním z nich je starší, přirozený a autonomní řád přírody, který je produktem vesmírné evoluce a druhým je poměrně mladý, umělý a přírodě podřízený řád kultury, jehož tvůrcem je člověk. Vzhledem k tomu, že v přirozeném systému přírody nemůže dnešní vysoce rozvinutý kulturní systém, který nemá vlastní teritoriální, látkovou ani energetickou základnu, vznikat jinak než na úkor potlačování a devastace původních struktur, lze z pozice evoluční ontologie oprávněně konstatovat, že charakter soudobé lidské kultury je protipřírodní. Podstatou dnešní ekologické krize je fyzický konflikt abioticky orientované kultury s biofilně orientovanou přírodou. V jeho důsledku jsou ohroženy nejen perspektivy dalšího vývoje člověka, ale i části vyspělého života na Zemi.

Nejaktivnějším podsystémem materiální kultury je technika, která je stará jako lidstvo samo a od počátku má instrumentální charakter. Technikou se rozumí způsob či postup, s jehož pomocí člověk vnucuje okolnímu prostředí svoje vlastní záměry. Podstatou každého technického systému je tedy jeho účelově zaměřená aktivita spočívající ve využívání přírodních procesů, sil a struktur, jejich přizpůsobování kulturním zájmům člověka. Technika se vyvíjí a proměňuje společně s kulturou, ale současně nabývá relativní samostatnosti, čímž zpětně determinuje a (de)formuje kulturu i lidský život.

Ve své monografii Josef Šmajs rozlišuje dvě linie technického vývoje – tradiční, ale dnes již téměř zapomenutou, techniku biotickou a všeobecně akceptovanou umělou techniku abiotickou.

Pro ekologicky šetrnější biotickou techniku byly charakteristické postupy, při nichž člověk záměrně využíval bytostné vlastnosti svého organismu, síly domestikovaných zvířat a procesy látkové přeměny ostatních živých systémů. Z níže uvedených tří vývojových stupňů biotické produktivní techniky (sběračství a lovectví; neolitické zemědělství doplňované lovem a rybolovem; současné moderní biotechnologie a genové manipulace) vyzdvihuje autor význam neolitické zemědělské techniky, kterou z pozice evoluční ontologie interpretuje jako dosud největší technickou revoluci. Vychází přitom z faktu, že neolitické kultury zůstávaly i jako umělé struktury sourodé s biosférou. Právě v tomto období byla vyšlechtěna většina kulturních plodin a proběhla domestikace téměř všech hospodářských zvířat. Začaly vznikat první umělé kulturní ekosystémy jako pole, louky, lesy či rybníky, které představují i z hlediska dnešních poznatků ekologicky optimální způsob lidské obživy. Přes nepopiratelná pozitiva a nenahraditelnost klasické biotické techniky, která je výsledkem lidské zkušenosti, je podle Josefa Šmajse zapotřebí reflektovat i tento typ techniky v axiologickém kontextu. Dosud totiž nevíme, do jaké míry můžeme zasahovat do původních přírodních ekosystémů a struktur, aniž bychom je nenávratně poškodili či ohrozili jedinečnou biologickou diverzitu na naší mateřské planetě.

Ekologicky agresivnější abiotická technika (nástroj – stroj – automatický systém) je v plném rozsahu umělým funkčním systémem. Látkovou základnu abiotické techniky tvoří anorganická příroda, jejíž části se prostřednictvím technického konstruování dočasně přesouvají do předmětného těla technických systémů. Energetickou a funkční základnu této techniky tvořil původně člověk, který oživoval a vedl nástroj proti přírodní látce. Po rozšíření mechanizace a automatizace se však člověk dostává ve vztahu ke strojům a automatům do podřízeného a závislého postavení.

Technosféra, které nyní jednoznačně dominuje výše zmíněná abiotická technika, dnes negativně zasahuje jak do pracovní oblasti, tak i do běžného života člověka. Fakt, že ve společnosti převládá také abiotický model vytváření a uspokojování lidských pseudopotřeb, velmi dobře ilustruje spotřební technika, jejímuž diktátu jsme každodenně vystaveni. Vnucuje lidem takové hodnoty a vzorce jednání, které odpovídají predátorsky orientované kultuře, nikoli zájmům samotného člověka a přírody. Ve spojení s globální ekonomikou získává technosféra v rámci kultury do značné míry svébytné postavení a zásadním způsobem se podílí na vyčerpávání životodárných zdrojů planety. Její destruktivní vliv na přirozený svět však většinově dosud není náležitě pochopen, neboť je důmyslně zastírán nebezpečnou iluzí, že svět zdokonaluje a přispívá k emancipaci a osvobození člověka.

Pro změnu predátorského duchovního paradigmatu na paradigma biofilní (vůči přírodě vstřícné a uctivé) je nutné cíleně šířit nový, přiměřenější typ teoretického poznání přírody, s jehož pomocí bychom byli s to náležitě pochopit příčiny ekologické krize, podstatu nekompatibility současné technosféry s biosférou, ale i skutečnost, že dlouhodobě perspektivní kulturní vývoj je možný jen za předpokladu vyvážené spolupráce obou linií techniky – biotické i abiotické.

V samostatných kapitolách autor pojednává o technice zemědělské, vojenské a informační. Z pedagogického hlediska je to právě informační technika, která postupně hraje ve výchovně-vzdělávacím procesu stále významnější roli, přičemž zůstává otázkou, jak dalece je tato role pozitivní.

Vzhledem k rychlému průniku informační techniky, která je pokračováním abiotického technického vývoje, do škol, domácností i veřejného prostoru, získávají dnešní děti již v raném věku možnost neverbální adaptace na manipulaci s moderními informačními prostředky. U většiny z nich však tento typ adaptace probíhá na úkor přímého haptického kontaktu s přirozeným venkovním prostředím, které zásadním způsobem formuje lidský organismus nejen po stránce tělesné, ale i po stránce duševní.

Ukazuje se, že nadužívání informační techniky u dětí a mládeže naopak jejich přirozenou fyzickou i duševní aktivitu omezuje. Tím, že je dětem umožněn snadný přístup k informacím všeho druhu, nedochází k rozvoji jejich vlastního úsilí o samostatné poznávání a myšlení. Ve vzdělávacím procesu totiž podle Josefa Šmajse nejde primárně o informace jako takové, ale o způsob jejich získávání a úroveň pochopení. Povrchně nabyté vědomosti znemožňují zhodnocení jejich významu ve vztahu k okolní realitě a tím i adekvátní intelektuální pochopení světa. Podobně platí, že sebedokonalejší soudobá informační technika nemůže nahradit osobnost pedagoga.

Monografii autor obohatil několika svými úvahami a apelativními texty (např. včetně filosofického konceptu Ústavy Země), které dokreslují a podtrhují jeho celkové filosofické smýšlení.

Svojí obsahovou náročností jde kniha proti duchu doby. Nepředkládá izolované informace, ale nutí čtenáře k novým způsobům nahlížení na kategorie jako je příroda, člověk, kultura, technosféra. Hledá a rozplétá vzájemné vztahy a souvislosti mezi nimi. Srozumitelné pochopení významu těchto kategorií se totiž dosud všeobecně nerozšířilo. Nezjednává nám je ani vzdělávací systém, který je podřízen pragmatickým zájmům povrchnosti a uplatnění absolventů na trhu práce.

0
Vytisknout
2511

Diskuse

Obsah vydání | 21. 4. 2017