Spasitel ze stroje, čili Chocolate Jesus 2.0

19. 4. 2017 / Karel Dolejší

Od roku 1917 se ve výzbroji amerických ozbrojených sil vystřídalo nějakých osm generací stíhacích letounů. Za stejnou dobu ale Američané nedovedli náležitě vstřebat jednu klíčovou doktrinální a institucionální inovaci - německou Auftragstaktik (označovanou v jejich dokumentech výrazem "Mission Command").
O adopci Auftragstaktik se ovšem americké ozbrojené síly formálně snaží již delší dobu. A nejedná se o nějakou drobnost, třebaže její kořeny zřejmě sahají až kamsi do dob Friedricha Velikého ZDE ZDE.

Po desetiletí je známo, že taktická převaha Wehrmacht nad všemi spojeneckými armádami až do samotného konce války neměla co dělat s nějakým technologickým náskokem. Hitlerovy "Wunderwaffen" byly za obrovské peníze téměř k ničemu, zatímco největší výhodu německé armády představovala institucionální kultura.

Německé ozbrojené síly nedosáhly svých největších úspěchů v době, kdy měly lepší technické vybavení než protivník, ale když mohly čerpat z kombinace Auftragtaktik, vlastní doktríny vševojskového boje a důkladného systému kádrových rezerv vytvořeného v meziválečném období. Použitá technika byla často jen průměrná.

V perexu zmíněný příklad názorně ukazuje, že může být neskonale snadnější vyměnit v nějaké organizaci opakovaně technologické vybavení, než proti odporu byrokracie prosadit jedinou změnu v organizační kultuře. Nebo - chcete-li v předpotopním jazyce - že změna "výrobních sil" může docela dobře fungovat jako prostředek eliminace změny "výrobních vztahů".

Je docela dobře možné, aby technologické změny za specifických podmínek nejen že nevedly ke změnám sociálním, jak dogmaticky postulují marxisté, ale dokonce sociální změny umožnily soustavně obcházet, a to po relativně dlouhou dobu velice úspěšně.

Když se ovšem další rozvoj technologie stane tak příšerně drahým jako v současném vojenství, kde růst cen suverénně předbíhá růst hrubého domácího produktu, někdejší technologický náskok získaný v 80. letech minulého století s pomocí technologické blokády (režimu COCOM) stále výrazněji zaniká. Přitom neexistuje věrohodná šance na jeho obnovení v podmínkách pokročilé globalizace, která masivně zrychlila difúzi technologických inovací. Inovace v oblasti institucionální kultury se již brzy mohou stát jediným polem, na němž lze ještě uvažovat o získání jakési převahy nad potenciálními protivníky.

Obecnější lekce je ovšem poněkud odlišná. Spoléhat se automaticky na to, že technologické změny udrží sociální struktury v "živém", nezkostnatělém stavu, jak se dnes obvykle předpokládá, to může být naprosto mylné východisko. Rostoucí náklady na technologii lze také použít jako skvělou výmluvu, proč k institucionálním inovacím nikdy nepřistoupit.

Ti kdo spojují své naděje do budoucna se sociální změnou by se měli zbavit plochého technologismu, který s nástupem teorií konvergence začal dominovat západní i východní futurologii již na přelomu 60. a 70. let minulého století. Kult technologického rozvoje se nakonec nevylučuje s faktickou sociální stagnací.

A naopak. Skutečná sociální změna vůbec nemusí být nesena technologickým vývojem. Někdy k ní tento vývoj vytvoří výchozí podmínky, jindy ji zčásti podpoří, ještě jindy zůstane vůči ní neutrální a v dalším případě jde proti ní.

Prvním krokem k realistickému uvažování o sociální změně je přestat ji otrocky odvozovat z technologického vývoje. Aniž propadneme luddismu odmítajícímu veškerý technický pokrok, je třeba vzít na vědomí, že sociální změna je cosi v podstatě na technologiích přinejmenším relativně nezávislého. Nejde v žádném případě o jejich vedlejší produkt, jak je nám sugerováno "marxisty" i technokraty.

Druhým nutným krokem je uznat, že skutečné sociální změny často vyrostou až ze situace, která je ze všech do té doby kanonických perspektiv hodnocena jako bezvýchodná a katastrofální, protože zavedené způsoby řešení problémů selhaly - a jejich nedotknutelný kult se rozpustil jako čokoládový Ježíš v písni Toma Waitse.

1
Vytisknout
5200

Diskuse

Obsah vydání | 21. 4. 2017