Protiněmecký, měkký vůči Putinovi: Proč Mélenchon není spasitelem levice

19. 4. 2017

Nedělní francouzské prezidentské volby jsou natolik nepředvídatelné, že nebezpečí Marine Le Pen je reálné - ale takové je nebezpečí jiného typu polarizujícího, radikálního a destruktivního populismu. Ten se vzestupem Jeana-Luca Mélenchona leží na krajní levici, napsala Natalie Nougayrède.
Někteří pokrokáři začali označovat pětašedesátiletého bývalého senátora a ministra za nové vtělení obnovené levice. To že se Mélenchonovi podařilo zvýšit skóre v průzkumech do té míry, že bude možná schopen postoupit do druhého kola volby, není žádná maličkost. Ale myslet si, že jeho kampaň se staví za atraktivní, sociálně smýšlející a demokratičtější alternativu pro Evropu znamená trpět iluzí.

Mélenchon je v zásadě nacionalista, navzdory svému internacionalistickému krédu. A jeho sympatie pro autokratické vládce jako Vladimir Putin nebo Hugo Chávez nelze jen tak přejít, jako by šlo o pouhé chybné kroky na jinak slibné platformě. Pokud věříte, že evropský projekt musí být zachráněn a vylepšen spíše než zrušen, Mélenchon rozhodně nemůže být váš člověk. Ne, když se podíváte pozorněji.

Jistě, má dobrý start. Neokoukanost pomáhá. Mnozí mimo Francii - a také uvnitř, zejména mezi mladými - ho objevili teprve nedávno. Povedlo se mu vydělat na hněvu, který hýbe velkou částí elektorátu: Zřejmě dokonce bere hlasy Le Pen. Francouzi jsou unaveni dekádami vysoké nezaměstnanosti, hluboce nedůvěřují politické třídě a jsou znepokojeni nepředvídatelným mezinárodním prostředím.

Mélenchon je talentovaným řečníkem. Jeho ohnivá rétorika a chytré, rychlé reakce v nedávných televizních debatách mu pomohly získat podporu. Jedním z jeho hesel je "degagisme", což lze přeložit jako "vykopněte je" - což se týká zbytku politické třídy. Rád cituje Maxmiliena Robespierra a Victora Huga. Vystupuje jako lidový hrdina, jednotné, homogenní entity stojící proti establishmentu. Jeho časté odkazy na revoluci z roku 1789, francouzského socialistického hrdinu Jeana Jaurèse a trojnásobného premiéra Léona Bluma oslovily voliče toužící po lyrismu, nebo po dávce nostalgie. A není pochyb o tom, že si Mélenchon přeje porážku Le Pen.

Avšak to co přináší je víc než křížové tažení za sociální spravedlnost. Vezměte jeho protiněmecký narativ. V zemi jako je dnešní Francie mohou být staré antagonismy rychle reaktivovány. Ve své knize z roku 2015 Bismarckův herynek (Německý jed) Mélenchon napsal, že "Německo je opět nebezpečné", jeho "imperialismus" se "vrací" a EU je "nové impérium".

Označuje Němce za "Teutony", kteří se snaží "deportovat" své staré lidi do Východní Evropy nebo Thajska. A píše, že při sjednocení v roce 1990 přišel ke slovu německý "expanzionismus" - "anexe" Východního Německa, řečeno jeho slovy. To je samo o sobě nemalým přepisováním dějin a nemalým popíráním svobodně vyjádřené vůle lidu po pádu komunismu.

Jeho kritika politiky Angely Merkelové v eurozóně jde daleko za hranice ekonomiky. Nabízí nacionalistickou, ne-li bigotní nenávist. Možná se snaží oslabit to, když říká, že chce, aby "lidy Evropy" revoltovaly proti vládám - a ne aby začaly bojovat mezi sebou. Ale sotva ustoupil od kteréhokoliv ze svých starších tvrzení. Mnohé z toho odráží a zesiluje rétoriku Le Pen spíše než aby to pomáhalo proti ní bojovat.

Což nás vrací k Putinovi: Hredinovi Národní fronty a soustavným zdrojem znepokojení Merkelové nad budoucností kontinentu. Mélenchon Putinovu autokracii zvlášť nemiluje (ačkoliv v roce 2015 dal přednost kritice Borise Němcova, opoziční postavy zabité toho roku v Moskvě, místo aby dával vinu Putinovi). Ale to co na ultralevicovém lídrovi nejvíce bije do očí je to, jak systematicky se vyhýbá tomu připsat Rusku odpovědnost za válku na Ukrajině a anexi Krymu, nemluvě o vraždění v Sýrii. Za všechno vždycky může jedině Západ. To se nezměnilo, ani po nedávném chemickém útoku a ruském vetu pro vyšetřování OSN.

Mélenchonovo heslo ohledně "míru" na Zemi zní chvályhodně, ale jeho úspěch by měl pro Evropu vážné důsledky. Vystoupení Francie z NATO a vypovězení evropských smluv, které si přeje, by rozbily evropskou architekturu. Znamenaly by skok do neznáma nikoliv nepodobný tomu, za nějž se přimlouvá Le Pen. Jeho radikální ekonomická politika by zničila jakoukoliv naději na reformu eurozóny. Mimochodem, jeho vize mezinárodních vztahů - v nichž jsou sotva zmíněny ruský revizionismus ohledně evropských hranic a masové vraždění syrského diktátora, zatímco jsou neustále kritizovány západní demokracie - je cítit přinejmenším morální zmateností.

Mélenchon také není tak vlídný k uprchlíkům, jak by si někteří mysleli. Naznačil, že by dal přednost tomu vidět "10 000 lékařů" usazených ve Francii. "Nikdy jsem nebyl příznivcem svobody přijet," prohlásil. Je také zaznamenáno, jak obviňuje některé zahraniční pracovníky, že "kradou chleba" francouzským dělníkům. Je na něm mnohem více z italského populisty Beppe Grilla než ze španělské strany Podemos.

Zatímco ho pravicový tisk označuje za "rádoby Cháveze", jeho charisma ho chrání. Ale charisma nic nemění na mnoha znepokojujících rysech.

Postřeh Victora Huga, že bída lid vede k revoluci a revoluce zase nazpět k bídě, stojí za připomenutí. Volba mezi Le Pen a Mélenchonem v druhém kole prezidentské volby 7. května by patrně vedla k rekordně nízké účasti a bezprecedentním ziskům pro ultrapravici. Ti kdo Mélenchona zdálky obdivují by to měli mít na paměti. A ti kdo jsou přitahováni k Mélenchonově snaze zbořit "starý řád" by měli starostlivě zvážit, co si vlastně přejí.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
3502

Diskuse

Obsah vydání | 21. 4. 2017