Bodláky Václava Duška

Žádný strachy - budou prachy

3. 3. 2017 / Václav Dušek

Dokázali jsme si, my žabaři, prodat i vodu – a přitom před lety vyšla brožurka s názvem Ta voda je tvá, ta voda je má. Jenže, není lépe číst o tom, kdo má jakou šťabajznu, a o kolik je mladší, kolik dědkové nadělali zase geniálních potomků, která má mohutnější krmidla, které kdesi nechtěně vypadly pro pohotové fotografy, co měla na těle komtesa z Nemanic, rytíř Z lomu – kde se plesalo, co na sebe nadlidi navěsili, kam, co pověsili…

Zpravodajství všeobecně počítá s tím, že co našinec, to pitomec. Luxují nám peněženky dočista, o zbytek se postarají divočejší krajané kapsáři. Veselo v Česku, přijeď na chvilenku, cizinče. Uvidíš království Všemožného.

Kdy se už probudíme, kdy přestaneme volit mamlasy a honimíry zvětralých pravd, kdy jim připomeneme slavný Jelení příkop, či pražskou radnici a lety větrem do neznáma! Kradli a kradou – ne všeci, jistě, ale mnozí. Nafoukaní pazdráti, přelíčené mindy, co mívají objednané pindy tu a onde, aby řeč nestála.

Prý jsme bohatí, nu vida, jak jsme ještě nebyli – i proto nás v jakémsi pořadníku přistrčili mezi zchudlé země. Nu, žádný strachy, budou prachy – ne pro všechny, ale budou, a nebudou-li, můžeme si nechat snít. Sny nic nestojí, mohou být navíc i sladce nádherné.

Nedostává se nám údajně dostatečné hotovosti, kam oko dohlédne, vybráno, zašantročeno, vytunelováno, a aby se nám skutečně lépe žilo, cpou nám těřichy nehorázně odpudivým žrádlem; rychlostí blesku obviníme z potravinového podvodu sousední státy. U nás máme mléko nemléko, sýr nesýr, jogurt nejogurt – a masové mikroskopické přísady jsou výsměchem uzenářskému cechu, ono i pečivo došlo revoluční proměny, takže musíš nakoupit a hned zkonzumovat. Mořské plody hnojeny odpady, ryby syceny moučkami; nejezte z našich laciných supermarketů, poodjeďte za humno a pochutnejte si, i když ani tam není stoprocentní záruka jakosti.

Ve všem figurují prachy, bobtnající banky jsou samy ze sebe u vytržení – v evropských luzích draho, ale v afrických regionech stále lacino. I dětská práce se tam vyplácí, strejci plácají slovy vhodnými k následování, jenom nesmíš míti spojení se světem, protože slyšíš a vidíš – děti zneužívané k zisku přežraných mizerů, pupkatých zlodějů, dámiček přešívaných v klinikách zručných krejčích krásy... i zrůdnost podražila. Kolonialistické manýry nevyhubeny. Pokud se někdo má dobře, musí se mít nutně druhý špatně – toto pravidlo jest neměnné. Moment, hned jak budou prachy, učiníme nápravu.

Pimprlata mocností se škubou na vodících drátech, tanečky a rozmluvy pohádkové. Mají secvičená programová prohlášení. Z Auschine necítíš již plynárenský ozon, smog však dusí svět, proč nejsme výjimka?! Adorace ekonomické moci a prohnaní průmysloví magnáti, kšeftaři, advokátní chytráci, policejní obejdové, politické jepice, nadouvající se slepice – honorace světové třídy, trubci čekající, jak obrat pracující včelí roje – pozor na ústa, abys nebyl označen za rudocha, štváče, anarchistu, nerudného staříka; rentgenování osob povoleno v zájmu udržení moci i moči.

Mafiánské s.r.o. zaměstnávají bytosti toužící po prachách za lákavých podmínek, odborové svazy mají silně na háku; nabízejí odměny královské, příplatky za nebezpečné operace, vychovávají pilně dorost ve státem placených ústavech. Mladistvá vraždící zrůda z Teplic se strýcovi oběti vysmála – chceš mě zabít? Zapsán – v budoucnu může být využit pro náročné akce. Za peníze si pořídíš skoro všechno, vlastně zcela všechno. Nedemokratická úvaha, sáhnout po lotrovi kat, bude mít hnědé kaliko, stačilo by jen hmátnout, poprava nevykonána, sebedůvěra mizery ale poznamenána.

Prachy určují a určovat budou nadále, kam se vydáme v budoucnu. Zmínil jsem Teplice, kdysi Malou Paříž – v lázních arabská klientela, bez které se údajně mohou lázně zavřít. Vyhlídka jak hrom, a copak o to, že se arabští vykuci nechají masírovat a nakládat do vany, konečně v dinosauřích dobách se v lázeňském komplexu rekreovali arabští vojáci – kdo platí, ten jede. Nedaleko zmíněného města funguje střelnice a střílí tam, prý i ze samopalů, arabští krasavci. A my se hrdlíme, zda může mít náš občan zbraň, či nikoli. Máš prachy – vyber si, kup si bezpečí.

Za peníze koupíš i čistý rejstřík. Vraždil si – ano, ale v nepříčetnosti, chudáku. A zavraždí-li příbuzní oběti vraha, budou též konat v nepříčetnosti ze ztráty milovaného?! Stěží. Stává se, že ošetřující lékaři propustí prokazatelného šulína z ústavu, už je nebavilo hrát s vyšinutým v šach mat ani gorodky. Bestie se dopustí dalšího zločinu – nu, dáme ještě jednu dvě šance, nebudeme přízemní, dáme i třetí možnost nápravy. Postel, psycholog, dudlík, a přijde den, kdy prachy budou padat z nebes do náručí potřebných. Nemohou do kriminálu, chápu, jsou zvyklí na vlídnost, zavřít je ale snad můžete kamsi, odkud není možný rychlý návrat – pustíte lotra, úchyla, pacienta a on znovu vraždí. Demokracie nemůže být z vosku! Právo se nesmí ohýbat!

Kristus prý také klopýtl, to nevíte? Málo čtete. Já, když potkám haškologa Pytlíka, vzpomenu hned na Dyka. Vzdělanost neznamená utopit mysl v knihách. Převzdělanost se má a musí trestat. To by tak hrálo, aby nám někdo diktoval, co si myslet?! Konečně i kultura v tomto čase, i po nečase, bývá třešničkou na dortu – a je-li červivá, co na tom, nebuďme malicherní, ani příliš dokonalí. Společenský kvas si poradí, historická ujímání nevyhynou. Ježíš klopýtal za lidi, lidé ale klopýtat nechtějí a odmítají následování – klopýtání je klopotná dřina. A ke všemu, co dělat na kříži?!

Prašule hýbou maličkou planetou, mršky. Účetnictví, k pobavení. Nu, prachy budou, ty nebudeš.

0
Vytisknout
568

Diskuse

Obsah vydání | 3. 3. 2017