Postpravdivá doba a expertní poznání

24. 1. 2017 / Boris Cvek

Čerstvá zpráva o nových posudcích v případě závalu na dálnici D8 pro mne dobře vystihuje příčiny toho, čemu se říká „postpravdivá“ nebo „postfaktická“ doba. Ta doba nespadla z nebe. Ba pohoršení nad ní mi přijde naivní. Fakta vždycky byla a budou výsledkem společenské debaty a ověřování, nikdy tu nebyla a nebudou jaksi sama od sebe (nebo filozofickou mluvou „o sobě“).

Typický moderní způsob, jak se dostat k faktům, je expertíza. Zavoláme vyškoleného, znalého experta, většinou vědce, a ten udělá nějaká měření a řekne nám pravdu. Jenže věda není nějaké orákulum. Už i do širší veřejnosti pronikly představy o tom, že vědecký génius zápasí s většinou průměrných vědců, takže vlastně jakýkoli vědecký konsensus lze chápat jako ten, který vzdoruje géniům, o nichž ještě nevíme. Na některé lidi to má tak silný vliv, že se sami považují za takové génie; např. jsem dostal mail od pána, který se domnívá, že vyvrátil teorii relativity, nebo spoustu mailů od lidí, kteří mají za to, že zředěný čisticí prostředek umí léčit všechny nemoci.

A zde narážíme už na další problém: na představu zájmu. Expert se dá zaplatit, expert hájí nějaký komerční zájem. Jak si ostatně vysvětlit to, že expertní posudky – např. právě v případu dálnice D8 – vyznívají vždy ve prospěch té strany, která je předkládá, a tak zásadně se navzájem liší? Jak to, že experti v soudních procesech svými měřeními nepřicházejí na něco, co je v neprospěch těch, kdo je platí? Tímto vzniká ve společnosti oprávněně velmi cynický pocit, že vlastně všichni experti myslí především na své bydlo, a tak je třeba číst jejich tzv. expertní poznání. Veřejnost oprávněně postrádá kritickou debatu o tom, proč by někdo měl být lepší, respektovanější expert než někdo jiný a proč solidní expert nemůže říkat cokoli, co se mu hodí. Ten důvod, který dává meze osobnímu zájmu expertů a nutí je k objektivitě, je, pro běžnou intuici možná paradoxně, právě společenství expertů.

Představa nějaké nepřekročitelné propasti mezi géniem a komunitou zpozdilých vědců je velmi zhoubná a pitomá. To, že o géniích víme, je dáno tím, že se nakonec prosadili. A prosadili se mezi experty a díky expertům. Ten tak oblíbený a populární Einstein mohl své převratné články z roku 1905 publikovat v Annalen der Physik jako neznámý mladík díky tehdy již etablovanému fyzikovi Maxi Planckovi. Kvalita vědy spočívá v kritické debatě, expertní debatě, která je zároveň otevřená novým, šokujícím myšlenkám, ale zároveň je velmi střízlivě vystavuje námitkám.

O tom, že lidé – včetně vědců – bývají nekritičtí ke svým vlastním nápadům nebo že jsou ovlivněni jinými vlastními zájmy, se velmi dobře ví. A s tím se musí umět pracovat. Je to obtížné, vždy provizorní, ale umožňuje to spolehlivě oddělit naprostý balast od hodnotných možností. A platí, že toho balastu je vždy mnohonásobně více. Konsensus expertů – ačkoli neznamená, že navždy zůstane u toho, co tvrdí dnes – je rozhodně mnohem důležitějším ukazatelem faktů než „zdravý rozum“ běžného poznání, a to právě proto, že je plodem náročné kritické debaty. Tento konsensus lze vždy legitimně napadnout vstoupením do této debaty, nikoli jejím ignorováním.

Samozřejmě i vědci mají máslo na hlavě. Věda je stále více o penězích, o soutěži o granty, o veřejné pověsti, je v ní stále větší tlak na výkon. Postpravdivá doba je postavena na přesvědčení, že o tomhle se nejvíce člověk dozví, když bude číst nějaké alternativní zdroje, na které nemají vliv žádní experti. To je ten princip: neboť všichni svými „fakty“ prosazují nějaký zájem, tak je legitimní hledat ve svém zájmu pravdu mimo establishment, na periferii, a je úplně jedno, že může jít o neověřené báchorky – může přece také jít o zneuznaného génia. Jenže on ten establishment není v žádném případě nějaký homogenní, probíhá v něm neustále kritická debata a konflikt různých zájmů a pohledů. Jedině tehdy, když vyjdete se svou pravdou do centra pozornosti, když se vystavíte kritické a skutečnými zájemci sledované debatě, můžete začít zjišťovat, na čem jste. Přitom ani ty největší revoluce v dějinách myšlení nevznikly tak, že by se debata establishmentu ignorovala – naopak se na ni reagovalo právě nejvíc tehdy, kdy byla v jakési alergické reakci odmítnuta. Bez klasické fyziky nelze pochopit teorii relativity (z pozice Bohrova pohledu na fyziku je dokonce Einstein součástí klasické fyziky) a Hugova romantická vzpoura proti klasicismu bude dnešnímu divákovi asi těžko srozumitelná, neboť mu Racine a Hugo přijdou v zásadě velmi podobní už jen proto, že tvoří dramata v rýmovaných verších.

Nature a Science se neustále píše o různých selháních vědy, o systémových problémech, a jde o debatu podrobnou, konkrétní, která ukazuje paradoxy dané situace. Ta diskuse má od začátku sloužit k hledání praktických řešení, nikoli k paušálním odsudkům. O skutečných problémech vědy se nejvíce dozvíte tam. Příkladem může být v roce 2011 v Nature Reviews Drug Discovery zveřejněný dopis vědců z farmaceutické firmy Bayer Healthcare, který tvrdí, že asi 80% studií z vědeckých časopisů, na nichž chtěla ta firma stavět svůj vývoj léků, nebylo možno úspěšně zopakovat. To je samozřejmě katastrofální zpráva, zejména s přihlédnutím k tomu, kolik se na biomedicínský výzkum vydává peněz. Od té doby je zopakovatelnost výsledků tohoto typu výzkumu zásadní téma na celém světě. Zpráva vědců z Bayer Healthcare totiž nevyšla někde na periferii jako nějaký „alternativní fakt“, ale vyšla v nejprestižnějším časopise na světě, který se věnuje vývoji nových léků. Kdyby to byla pitomost, je dávno smetena ze stolu.

Nové posudky ukazují, kdo může za zával na dálnici D8. Ministru Ťokovi se líbit nebudou

Believe it or not: how much can we rely on published data on potential drug targets?

Kostlivec neopakovatelnosti ve skříni vědeckého publikování

0
Vytisknout
2453

Diskuse

Obsah vydání | 27. 1. 2017