Víme o hrozícím nebezpečí, ale neumíme ho odvrátit

Na hřbetu hurikánu

26. 1. 2017 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Když hodíte žábu do hrnce s vařící vodou, žába se bude snažit vylézt. Když ji ale dáte do chladné vody a pomalu zahřívat, postupně se uvaří. Aparát žáby je přizpůsoben reakci na rychlé změny v jejím prostředí, na pomalé reagovat neumí. Respektive se jim přizpůsobuje. Peter Senge použil této ilustrace, aby ukázal, že podobně se člověk přizpůsobuje sociální situaci. V poslední době se o žábách a pomalu se zvyšující teplotě vody mluví v souvislosti s politickými, sociálními, ale i technologickými změnami. Problém je, že jsme sice schopni si toto nebezpečí uvědomit, ale ten okamžik, kdy už bude společnost paralyzovaná, odhadnout neumíme.

Vedl jsem diskusi s Američanem žijícím nějakou dobu v ČR a s předním českým sociologem. Otázka zněla, koho v politice preferují mladí lidé. Zelení, možná Pirátská strana, možná trochu TOP 09. Hlavně ale, a to ve všech západních zemích, mladí lidé nejeví o politiku reálný zájem. Vyrostli do společnosti, která jim zajišťuje vysokou míru osobního i sociálního komfortu, což vede k letargii a převažující ambicí je přizpůsobit se, u těch průraznějších pak vytěžit maximum, vymačkat status quo na dřeň.

Jenže problém je, že když se stávající ani nastupující generace nevzchopí ze své sociálně politické impotence, může přijít o všechno, na čem tak úporně lpí. Je to zdánlivě paradox svého druhu, ale pořád odpovídá přirovnání o žábách. Tendence říkat si zatím je to pořád dobré vede právě k tomu okamžiku, kdy už nebude možné reagovat. 

Řekněme, Sengeho metaforou, že společnost je v současnosti někde na 70 stupních Celsia. Užívá si vrcholu civilizace a bagatelizuje, případně vůbec nevnímá signály, které by měly znepokojovat k úvahám, jak z toho ven. Kolega z USA ukázal hezký příklad. Když Donald Trump na tiskové konferenci říká "tobě na otázku neodpovím, tobě taky ne, jenom tobě", mělo by to být jasné varování o tom, že se teplota společenské lázně zvyšuje na nebezpečné hodnoty. Stejně jako tisíc a jedna dalších charakteristik politického trumpismu, od tupé agresivity vůči ženám, přes rasovou nadřazenost až k popírání vlivu člověka na klimatické změny a klimatických změn vůbec. Když přijede Miloš Zeman na střední školu, kde mu studenti čtou připravené otázky na míru, je to tentýž signál varující před totalitními tendencemi. Stejně jako tisíc a jedna dalších principů pozdní politiky Miloše Zemana. 

Problém navíc spočívá v tom, že řada lidí s chutí otočí ovladačem teploty na maximum, protože jim nefunguje ani základní termoregulace. V komplexním prostředí, při rychlosti pohybu, nejsou schopni rozeznat, kde je nahoře a kde dole a volí zmatená řešení, která v konečných důsledcích vedou proti jejich vlastním zájmům. Zeman ani Trump nemají nejmenší tušení, kam pohnout společností, aby se vyrovnala s rozšiřujícím se spektrem problémů, pouze zneužívají úměrně rostoucího strachu a - aby jejich "politika" fungovala - musí jej pořádně přikrmovat. Musí deformovat realitu natolik, aby na ni napasovali svá zjednodušená řešení a tím odvádějí pozornost od skutečnosti, že teplota roste. Dokonce ne jen obrazně.

Nejde zdaleka jen o politiku a společenskou letargii, jež nás přibližuje hypotetickému konci liberální demokracie jako vůdčího modu operandi civilizačního vývoje. Je pravděpodobné, že případná deinstalace liberální demokracie v západních zemích by mohla trvat i desítky let, v závislosti na ekonomické kondici a svůdnosti různých forem despocie pro země s ústavou postavenou na lidských právech a svobodách. Je možné, že mnohem rychlejší paralýzu může přinést technologický vývoj a ztráta kontroly nad ním. Stejně jako nevíme, jestli je Trump znakem konce liberální demokracie, nevíme ani, jestli jsme už náhodou nepřekročili pomyslnou hranici v technologickém vývoji.

Mělo by nás varovat, pokud se bojí lidé, kteří technologický svět a jeho směřování řídí. Respektive se na zádech tohoto hurikánu vezou, v rukou zdánlivé otěže a přitom nevědí kam. A oni se skutečně bojí, jenže není v jejich silách cokoliv změnit, jsou jen součástí dynamiky, která si žije svým vlastním životem. Řeknou vám to zcela otevřeně, když se na to zeptáte.

Taková je žel situace. Volba vůdců, kteří jsou těmi nejméně pravděpodobnými stratégy, kteří rozhodně nechtějí vracet moc do rukou společnosti, což je snad jediný způsob, jak zabránit úplné ztrátě kontroly, nicméně o tom rádi žvaní, kteří slibují cestu do neexistující minulosti, protože tento obraz svádí určitý tip voliče k mýtickým představám o návratu. Je to výraz naprostého zoufalství a neschopnosti najít cestu ze situace, na kterou není vlastně nikdo připraven. Ani ti, kteří by měli ukazovat směr.

Řešení žel není "z tohoto světa", myšleno není možné za stávající konfigurace politických a ekonomických vztahů ve společnosti. Aby si člověk udržel kontrolu nad tím, co se děje, třeba i za cenu zpomalení růstu (zato ovšem posílení udržitelnosti), musel by se systém postavený na centralizaci moci transformovat na systém, v němž těžiště rozhodování leží v menších celcích, kdy motivy rozhodování vycházejí více z konkrétních potřeb, nikoliv z abstrahovaných a naprosto odcizených mocenských halucinací o ještě větší koncentraci moci a peněz. To je za současné situace asi stejně reálné, jako že Trump vyvede svět z prohlubující se krize. Nicméně tím směrem by měli uvažovat všichni, kdo věří, že Trump je nejzazší bod deviace, z nějž je třeba se poučit a vrátit se k politice, v níž jde o více než o mocenské hry. Jestli už není pozdě, tak je určitě nejvyšší čas k obratu.

0
Vytisknout
3510

Diskuse

Obsah vydání | 27. 1. 2017