Bodláky Václava Duška

Celý svět se třese

19. 1. 2017 / Václav Dušek

Třese se, třese malinkatý svět před námi podřipskými velikány, vtipálky, snílky, posměváčky, kterým není ničeho svatého i málokdo po chuti. V počátcích striptýzu v 68 se měnily časy, puritán napsal křídou vzkaz zvědavcům: Kráva bez závoje. Plynuly roky a dnes striptýz nezajímá ani páťáky, osvěta nám v tomto ohledu přitvrdila. Hvězdy odhalují vypadlá prsa z těsných svěračů, můžeš juknout modelce pod sukni – a že toho uvidíš! Prostě bez čumendy se neobejdeme a ochotných modelů přehršel.

Zda se z nás svět třese smíchy, či hrůzou, dosud nezjištěno.

V jámě lvové pobýváme zhusta. Pamatuješ z hodin dějepisu, jak západní demokracie z krajin demokracii na hony vzdálených; koloniální giganti, samožrouti, darebáci, předhodili naše osůbky v zájmu zachování míru do tlamy knírkatému nacionálnímu kyklopovi; v hodinách se ovšem neučilo, žel, že východní brácha veden nesmlouvavým Kobou neměl v úmyslu strkat krvavý čenich do sršního hnízda... kvůli malebné zemičce, nenada, ďaďa.

Onkel Dolfi se uměl zlobit a neposlušnost nezapomínal. V dnešní době vzpomínáme oběti a kdesi nedaleko pochodují hrdinské šiky vymóděné do dobových uniforem poraženeckých vrahounů – zkrátka fašismu bližší komunismu! Pár demokratů u nás koketuje s návratem tuhého nacionálního pořádku. Rasová čistota! Kdo vše ji nevyžaduje, že? Krev ti zředí na osminku, na decinku – volské nápady nevymírají, co bylo, prý zase bude, co nebylo, už nebude – planeta se vypaří do prostoru nebeského klidu. V novém prostoru, nový krtinec Říp.

Uplynula doba válečných hrůz a západ se zavřenými ústy přenechal podřipáky a podtatráky v zájmové oblasti Iljů Muromců a Čurilů Plenkovičů. Trestalo se přísně. Kdo nejde s námi, jde proti nám! A kdo to určuje? Přece my, lid, pracující, prostý, obyčejný, veden nejlepšími syny národa; a za hranicemi ticho po pěšině. I tam v dáli strážci zákona jaksi vyřizovali odložené účty s těmi, kdo se provinili, i s těmi, co se neprovinili, ale byli označeni odpornými bídáky, co se ještě předevčírem krčili před panstvem.

Běda, bratři, běda! V náruči obříků sladce se zaspí. Západ zrada, východ zrada – na severu ledově fičí, jih chudobný, kam se obrátit, ptáme se ministerstva zahraničí a jejich neomylných mluvčích; ministerstvo připomíná těsné příhraničí.

Zakládáme zvesela partaje i spolky, neděláme okolky. Potřebuje-li našinec postrčit k cestě blahobytného zrodu, pak může vyslechnout partajní elegány, vstoupit do strany hrdě a bez nebezpečí. Žel, znám dosti zoufalých, co do stran vstupují z přesvědčení a vystupují z nich lehko, opět z přesvědčení – to je demokracie.

Partaje zestárly. Netáhnou. Lokálky bez páry, vůdci postrádají charisma i nové myšlení. Před svým věrným houfem mávají zteřilými prapory. Kariéra ve straně vrtkavá. Dnes jsi sexymozek, zítra bezmozek. Spojit se ze zahraničím, halasit z tribuny a prát špinavé prádlo v cizích neckách nemá budoucnost; bijci za pravdu neochvějně volají – posílit zdravotnictví, přidat platy, zvednout penze staříčkům, školám výrazně přihodit miliardy, silovým složkám bez váhání přisypat na výplatní pásky, nezapomenout na prodavačky, řidiče, ladiče, pekaře, řezníky, zelináře, herce a muzikanty, ani věda nemá dost financí. Úkol trvalý, pro ministra financí. Ošpláchneme si ho podle nálady – dostal se k miliardám všelijako, úhlavní nepřátelé držkují, sami ničeho neumějí, šponují se veřejně, kdo poslouchá opravdu poctivě, musí se chechtat.

Politické odkvetlé vlčí máky, ženské bojovnice, si neberou servítků, odmaturovaly i ztěžka, avšak řídit stát, hračka, nu a hoši s pleší i umně sčesanými vlasy do přehazovaček hudrují, kalí se jim zrak – voličské hříbě číhej, koho jsi zvolil. Paráda. Lehni na záda!

Pouštíme se do sebe bez bázně i hany, nalezneme nepřítele a vzhůru do bezpečné slovní válečné vřavy – kolem nás se smíchy potrhají, jak vyvádíme v senátu i parlamentu, však nalézt a potrestat tuneláře a lháře nedokážeme. Zákony záhadně otupily.

Demokracie pro všechny, všici jsme děcka z minulých režimů. V přikrádání si stojíme světově. Učíme se rychle a neomylně. Kožený dojič a jemu podobní ovádi se vyvalují v blahobytu, trocha strachu jim nevadí. Parlamentní štváči a senátorští ospalci vytrubují žalmy o spravedlnosti, oprašují paragrafy, leští zašlé ozdoby práva – a ničivé povodně lží nás zvou k utonutí. Vůdci nepotřebují charisma. K čemu? Posloucháš velikány a připadáš si jako v hospodě, kdy máš desáté bahno a pivní společnost neochvějně halasí, jak a s kým zatočit, aby bylo konečně dobře. Od úst se přemoudřelým práší, přehazovačky přilepeny, obarvené peří vzbuzuje podiv; prostý lid mlčí, zadlužení podvazuje odvahu, otrocká práce za pár šupů u zbohatlických mizerů vyčerpává, předražené bydlení k neuplacení, kalná vlna za vlnou pohlcuje štědrost i ochotu trpět. Trpíme skutečně nedostatkem, stojíme na pokraji propasti Závist – kam kráčíš, bratře, nevím, stále hledám zemi vlídnou a nenalézám a nenalézám...

Světem vládnou hladomory, my s nacpanými pupíky o tom víme svoje. Podáš prst a utrhnou ti ruku. Vsají se ti do domoviny lstí, vydírají přesvědčivě, nestačíš se divit. Otevřeš ústa a hle - stane se z tebe odporný rasista. Necháš vejít do domova ublížené, ti neumějí děkovat, ne – cos udělal je tvoje povinnost a nesnaž se rozplést bič pohněvaného boha, pse! Rozvaleni s nataženýma rukama, nadržení, chtiví uchmátnout krapet z bohatství, vypínáme se k oblakům. Brali jste nám kdysi, my si bereme teď. Perpetum debile spolehlivě funguje.

Strach, nenávist, pomsta, pohrdání. Drobty k rozdávání.

Vysmátí vyslanci chrochtají u naplněných žlabů milionářskými vizionáři, dnes sypeme, ty sloužíš, dosloužíš, pak uvidíme, kam s tebou, číčo. Budeš-li dodržovat daná přikázání zazobaných strejců a tetiček, nezahyneš. Sinekury čekají, nepokaž si kariéru sociálními úlety. Chudobným se vyhni. Lačnost většiny zabila mnohé štědré dárce. Zařaď se do kolony vyšlé z bídné pasti pouště do zelených krajů, bohatých nejen úrodnými lány, ale údajně i myšlenkami.

Celý svět se směje, možná k pláči spěje.

0
Vytisknout
1730

Diskuse

Obsah vydání | 20. 1. 2017