Bodláky Václava Duška

Srdečné pozdravy z Horního Láskopravdova

2. 2. 2017 / Václav Dušek

Slova ve štítu zámořského státu křišťálově čistá, doma o křišťálu víme mnohé. K čemu rozmazávat otrávená slůvka předních škemrajících bohatýrů. Soukromé iluze vzbuzují klamné naděje. Ctností se pyšní ti, co vlastní křišťálová očiska, vetřou se do komisí povolaných k nastolení k prověřování osob, prošetří a vyšetří bytosti zasažené bacilem lživého pokroku. Těšínská jablíčka sklizena do mrtě. A tu a tam pohovoří sadař Červ o náročné sklizni v sadu Vítězství; k čemu se žinýrovat, bratři. Nakonec, ctností trpí kdekdo – byly dnové temné, hrdina Šprček prchal za hranice všedních socialistických dnů a nenapadlo hocha od krysí řeky nic jiného, než zavolat známému, že spolehliví kamarádi z Bělehradu nezvedají telefon a zda-li nehrdina nemůže zajistit jinou bezpečnou cestu úniku – nenapadlo prchajícího šmudlu, že v telefonním vedení jsou nastraženy slechy pozorného orgánu, nebo nedbal, lišák povedený. Není jediný, kdo se žluklým máslem na hlavě vegetuje dnes na výslunní lživopravd. Vysoká škola pravdy a lásky uzavřena.

Svoboda leckomu zatemní mozek. Ležíš na louce v rašící trávě mrkvici, nad hlavou ti letí v sudetském nebi husy a vypráví si příběhy posledních dnů – a že příběhů se rodí tolik, jako hub po dešti. Chuma Breidel mi napsal hádanku – jak mám troubit trombon, když mám v puse bonbon. Chuma ovšem pamatuje Lišáky, Kučerovce, Hamry, Průchovou, doktora Habarta – velké orchestry, vyhlášené hráče. Paměť je jedovatá mrcha. Pamatujeme si nepřesně, napřeskáčku, historii planýrujeme dle reálných potřeb společenských chorovodů.

Svoboda u Volhy, v pivním sálu, koktejl vodka - pivo, raci, krásné kazašky, maličký Vasil Blažený, psíci uvázaní k zábradlí, věrný doprovod opilců; Chuma větřil problémy, začasu zvedl kotvy a vydal se vstříc svobodnému světu, kde kytky nevoní, ptáci nezpívají a ženy nemilují. A stále vzpomínal na vůni řeky Vltavy – svoboda není zadarmo, připomínal mi v dopisech.

Máme tvůrčí svobodu, Chumo. A smíchy se nemůžeme zdržet. Tohle dobře znal. Předevčírem volal, jestli jsem se díval na školní seriál Bohema – díval, ale zamlčel jsem to. Povídal: znáš obraz Wiliama -Adolpha Bouquereaua? Člověk nemusí všechno znát – neznám, řekl jsem a měl bych? Položil mobil – zůstane zklamaný sám. Nu, televize si občas udělá legraci, peněz má dostatek, demokratických čistotných křiklounů k rozdávání, takže si může dovolit cokoli. V nebi zarotovala zoufalá herecká esa – pan televizní Hašler zahrál písničku, žádná častuška, ani oheň táboráku na pionýráku, ale ano, odfláknuto, ochotnicky vyvedeno. Hrabat se v cizích životech národním sportem.

Hadovité výmluvy k závislosti míjejí se účinkem. Závislost zaměněna za neskonalá věčná bratrství. Bylo jich dosti – stačilo už pro věky věků, amen. Zpocených kruponů hospodářů a ideologů této líbezné země přibylo; kam se vrtnout, kam se vydat pro rady a porady. Krmítka prázdná, zatím. Posečkáme, vyhrajeme. Závislost ve své podstatě mnoho nepřináší, v globálním světě zastaralé myšlení, deformita zdravého úsudku. Přežij a nebzuč, mušáku!

Nezávislost si mohou dovolit dravci – ve vrabčích výšinách se vyžadují rychlé změny za letu ke klamání krvelačného nepřítele – a nepřátelské letky stále v hojném počtu ke sledování. Nezávislost vykupována přitakáváním. Diplomatická setkávání nabírají občas podoby čítankových mystických obrázků. Zmýlená neplatí. V kolotajícím světě neradno příliš trvat na naprosté svobodě, ducha ani pak náhodou. Ctnost zaplevelena nectnostmi ctnostných. Svoboda zbroušena a vachrlatá se základy nesvobody. Ctná nectnost, ukamenovaná svoboda, nezávislost závislých.

Střet duše s tělem; hrdinství se málo vyplácí. Nepohodlný hrdina byl ponechán zesláblý a nemohoucí v cele, prý ho i bili, prý ale nebili, zemřel. Pacholci moci se vyřádili. Mít vymletou hlavu výhoda při odporném činu.

Hned po revoluci za svobodu, amen pravil nám, napsal jsem na nejvyšší vrch Prahy dopis – a chtěl jsem po mocných, aby vyznamenali Pavla Wonku. Nu, kroutili se, kroutili, ani jíst jim nechutnalo, ani pít. Dopis na Hrad doručila disidentka, aby se cestou třeba neztratil z kabely poštovního panáčka. Hradní ouřada mi napsal vládní písmo, že se již nestihne předat metál, žel, a žel – ale hned příště... a příště za vlády spravedlivého, jak jinak, nic. Ticho po pěšině ke staré Mayrovce.

Prašivina ducha neléčena.

Po Řípem čarokrásně, k čemu ctnost, svoboda, nezávislost – žít se musí, nic víc, umírat budeme až pozítří. Srdečné pozdravy z Horního Láskopravdova, milí moji.

0
Vytisknout
1183

Diskuse

Obsah vydání | 3. 2. 2017