"Udrží" americký politický systém Trumpa? Téměř nic tomu nenasvědčuje

1. 2. 2017 / Karel Dolejší


Od počátku neuvěřitelného politického vzestupu Donalda Trumpa - a ještě více poté, co tento člověk vyhrál volby navzdory téměř všem prognózám i aritmetické převaze soupeřky v počtu hlasů - mě fascinuje občas se vyskytující představa, že abstrakce nazývaná "americký politický systém" prý nakonec Trumpa zkultivuje a zvládne. Ve skutečnosti taková naděje nemá na své straně téměř žádné věcné důvody.


"Obamův" Kongres povolil "svému" prezidentovi akumulovat takové množství nekontrolovaných pravomocí, že v žádné republice s pudem sebezáchovy by tohle nemohlo zůstat nepovšimnuto bez vážného znepokojení. Ochočený liberální tisk v opičí lásce k prezidentovi ovšem nenastoupil a nebil na poplach tam, kde zákonodárci selhali. Kongres totiž už nejméně od nástupu politické dynastie Clintonových v roce 1993 neplní nestranně svou kontrolní funkci ve vztahu k prezidentovi. Strana, která ovládne Kongres, starostlivě kontroluje prezidenta pouze tehdy, pokud pochází z opoziční strany. Vlastnímu toleruje prakticky cokoliv.

Namítá se, že Trump "vlastně" není politikem Republikánské strany USA. Jestliže tohle někdo tvrdí, měl by ovšem vysvětlit, na čem přesně staví. Aktuální průzkumy ukazují, že přes 80 % základny GOP podporuje prezidenta, který stranu přivedl do nejsilnější mocenské pozice za mnoho desítek let. Mezi Republikánským establishmentem má sice prezident stále řadu odpůrců, ale zřejmě jen senátoři John McCain a Lindsey Graham budou za chvíli představovat pomyslnou nivelizační značku na pozici, kde se nacházela stranická linie před Trumpem.

Máme za sebou zatím 11 dní úřadování nové administrativy a na zobecnění je poněkud brzy. Podle toho co jsme viděli dosud se ale už jasně rýsuje trend, v němž na plné čáře vítězí ultrapravicoví ideologové jako Bannon & Miller vůbec nepocházející ze stranických řad, zatímco "umírnění" Republikáni spory těžce prohrávají. Kdo tedy bude Trumpa "mírnit a hlídat"? Kdo ho "zkontroluje"? - McCain s Grahamem zřejmě maximálně zkomplikují schválení Rexe Tillersona na post ministra zahraničí, čímž se tito dva konzervativní politici mimoděk stanou předními bojovníky za ochranu klimatu. Protože jedna z vyhlídek, kterou Tillerson na ministerstvu zahraničí otevírá, je nahrazení mezinárodních jednání o ochraně klimatu cynickou dvoustrannou energetickou diplomacií. Ale jinak ovšem ani Tillerson nepatří ke "kmenovému" kádru trumpistů. Nemohl by ustát konflikt třeba s Bannonem. Podobně jako ministr obrany Mattis může čerpat svůj vliv jen ze zdrojů samotného resortu, který mu má být svěřen. A po vykuchání pravomocí State Departmentu Obamou není příliš o čem hovořit.

V tuto chvíli mají Spojené státy silnou a nezávislou justici. Jestliže ale i zde Trump začne prosazovat kritéria pro výběr kandidátů, která uplatňuje všude jinde - jiná nezná - tj. absolutní a slepou loajalitu k jeho vlastní osobě, kde myslíte, že bude týž systém stát v roce 2020?

Státní aparát složený primárně z kariérních státních úředníků nezávislých na stranických nominacích - místo, kam by se člověk jako Donald Trump se svými obchodními "zajímavostmi" v životopise nikdy nedostal, protože Office of Personal Management by mu neschválil základní prověrku pro subalterního pleskače razítkem - představuje v tuto chvíli protiklad stranicky nominovaných, politických kandidátů. V Kongresu ale právě leží novela, která má postavení profesionálních byrokratů nově definovat. Těžko mohla přijít v méně vhodnou chvíli, než když ji bude protlačovat administrativa žádnou nadstranickost a expertní nezávislost zásadně neuznávající. Klimatologové jsou kanárky v dole, ale důl je rozhodně rozlehlý: Za Trumpa nelze vyloučit ani faktické nahrazení nestranické kariérní byrokracie systémem pašalíků pro Bannonovy zasloužilé politické komisaře.

Veřejnost může proti nástupu trumpismu samozřejmě protestovat. To ale znamená, že protestují ti, kdo Trumpa stejně nevolili. Od války ve Vietnamu byste navíc v USA spočítali na prstech jedné ruky počet úspěšných protestů, vůči nimž se establishment postavil zcela odmítavě a nespolupracoval.

Důvodů je celá řada. Lidé jako Martin Luther King neprostestovali "z protestu", uvažovali v širší dlouhodobé strategické perspektivě a velmi dobře si také volili kauzy. Dnes je protestní prostředí strukturováno úplně jinak. "Lifestyleovalo" se. Mnozí z těch kdo protestují proti Trumpovi jsou velmi podobnými chorobnými narcisty jako on sám. Do ulic nepřicházejí sloužit kauze, která je přesahuje, ale předvést se, jak jsou oni sami děsně cool a sexy, protože jejich životním stylem je ukazovat establishmentu vztyčený prostředníček. Že jsou politicky zcela impotentní a nikdy v praxi ničeho nedosáhnou ani za čtyřicet let takového protestování je neznepokojuje, protože na tom jim ve skutečnosti nesejde. Je to adrenalinový sport, něco jako bungee-jumping. Je to společenská událost, kde se necháváme vidět, protože tam chodí lidé z Hollywoodu. Je to snobárna. - Sebeaktualizace je vším, hnutí je ničím.

Věřím, že zkušené nevládní organizace s expertízou jako ACLU dokáží přinejmenším velmi zkomplikovat používání Trumpových exekutivních výnosů, za předpokladu udržení nezávislosti justice. Od protestů v ulicích naproti tomu neočekávám nic pozitivního. Hysterie a sebestřednost mnohých účastníků, jejich častá nenávistnost a čas od času i obhajoba politického násilí, to vše znamená vodu na mlýn Trumpovy mocenské mašinérie. Jistě ne všichni, ale mnozí protestující dělají vše proto, aby mlčící většinu urazili a odradili, dokonce vyděsili a přiměli spoléhat na státní represívní aparát.

Koneckonců, předmět současných protitrumpovských protestů - exekutivní výnos o uprchlících - jasně ukazuje, jak strategicky nekompetentní jsou protivníci současného prezidenta. Útočí na dočasné a nepovedené opatření, které je nejlépe napadat soudní cestou a soustředit se na právní asistenci těm, jichž se dotklo.

Mezitím probíhají prakticky nepovšimnuty trvalé mocenské změny v bezpečnostním aparátu, jaké reprezentuje sobotní výnos o Radě pro národní bezpečnost. Takové kroky představují vážnou uzurpaci moci, pokud ne přímo převrat ve prospěch Trumpových poradců Flynna a Bannona. Média i opozice téma ale téměř ignorují. Místo toho "řeší" otázku cizinců uvízlých na letištích. Myslím, že přesně to bylo záměrem Stephena Bannona, když rozhodl vydat souběžně tři exekutivní opatření. Všechen hněv přitáhlo to z nich, které je fakticky nejméně nebezpečné a z dlouhodobého hlediska nepředstavuje nebezpečí vůbec žádné.

Společnost která je do té míry politicky nevzdělaná, že si nedokáže uvědomit ani základní priority - kdo drží jakou rozhodovací pravomoc, kdo koho kontroluje, systém brzd a rovnováh - a stará se již jen o "dojemné lidské příběhy", představuje druhou, doplňující polovinu politicky negramotné maloměstské společnosti trumpistických vidláků. Oběma znepřáteleným skupinám vládne s velkou převahou emocionalita, kterou berou příšerně vážně - mnohem vážněji, než nějaký hmatatelný svět.

Jenže jak známo, spánek rozumu budí příšery.

Možná že "americký politický systém" nakonec Trumpa přece jen nějakým neočekávaným způsobem zvládne. V běžných politologických modelech a v tom co až do této chvíle vidíme ale nenajdete prakticky nic, co by tomu nasvědčovalo.

0
Vytisknout
4665

Diskuse

Obsah vydání | 3. 2. 2017