O "zbytečnosti" vzdělání: Kauza Barack Obama

30. 12. 2016 / Karel Dolejší


Dosluhující 44. prezident Spojených států amerických Barack Obama vystudoval Columbia University a Harvard Law School. Na druhé ze zmíněných institucí také do roku 2004 učil, než vstoupil do politiky. Když ale změnil kariérní volbu, odmítl se věnovat kritickému přehodnocení zděděné zásoby vědění stávajících amerických elit - a v přesvědčení, že je sám přece mnohem chytřejší než ony, začal dělat věci "po svém". V současnosti se tragédií Aleppa, úplným vytěsněním USA z blízkovýchodního diplomatického procesu nebo odhalením rozsahu ruského vměšování do americké politiky - věcmi, které Obama osm let a prakticky až do poslední chvíle programově ignoroval - ohlašují hořké plody jeho nezodpovědného diletantismu. Budoucí historikové budou mít problém najít horší americkou hlavu státu - snad s výjimkou Donalda Trumpa.


O tradičních amerických elitách lze říci ledacos nepěkného, nicméně při všech četných hříších, nectnostech a chybách to jsou právě ony a jimi spravovaná tradice, kdo - třeba ve značně pokřivené podobě - uchovává povědomí o tom, jak Spojené státy z pozice ne příliš významné britské kolonie vyrostly v klíčového hráče světové politiky. Na rozdíl od nich Obama přišel "k hotovému" a mezinárodní pozici své země považoval za nepochybnou danost, místo za výsledek dlouhodobého, starostlivého, systematického úsilí. Právě tento bezstarostný dogmatismus mu zabránil zahlédnout fakt, že přes trvající osobní popularitu země, kterou řídí, pod jeho vedením ztrácí jednu zahraničněpolitickou pozici za druhou. Barack Obama byl prostě příliš nezvratně přesvědčen o své nepřekonatelné inteligenci a tak důkladně eliminoval ze své blízkosti všechny kritické a nepohodlné hlasy, že teprve konec kariéry ho může opět konfrontovat s realitou.

Ano, s realitou. Protože stále existuje realita nezávislá na tom, co si v komunikaci řečovými akty sociálně konstruujeme. Co si navzájem nafacebookujeme, natwitterujeme. Co naplácáme u řečnických pultů. Někteří na to ale už zřejmě docela zapomněli. To pak vysvětluje současnou liberální fascinaci hejsky, kteří mají sice vysokou sociální inteligenci, výborné komunikační dovednosti a umějí přednášet působivé moralistní řeči, nicméně považují tyto dispozice samotné za politiku a publikaci na sociálních sítích za politický čin. "Lidovější" varianty nejsou potom tak kultivované, stále však u nich převažují schopnosti přitáhnout emoce publika, zaujmout je, manipulovat, aniž by měly nadto v zásobě věcná řešení politických problémů.

Problémem zde rozhodně není "nevzdělanost". V řadě zemí má dnes každý povinně minimálně úplné středoškolské vzdělání, kdokoliv usiluje o jen trochu lepší práci, minimálně se "pyšní" titulem Bc. Problémem je ovšem nevěcnost. Lidé na současném Západě dělají obrovskou radost etologům: Roztahují paví chvosty jako o život a chlubí se nonstop před publikem, což už považují za dostatečné řešení otázek "světa".

Po tragédii nacismu zavrhl konzervativec Eric Voegelin německou vzdělávací tradici spojenou s pojmem "Bildung" (= dosažení osobní, rozumové a kulturní dospělosti). Označil ji za eticky neukotvenou a proti ní vyzdvihl tradici britské pedagogiky, která kladla důraz na "utváření charakteru". V univerzitních dobách se nás přednášející snažili přesvědčit, že tato dichotomie má pro demokracii opravdu klíčový význam. Že díky ní anglosaské země nepodlehly meziválečným totalitářským svodům. Možná, že kdysi tomu tak opravdu bylo - i když vyhodnocení konverzí amerických zajatců v korejské válce už hovořilo o něčem jiném. Ale také je jisté, že v současnosti to rozhodně neplatí. Anglosasové jsou během výchovného procesu tvarování úplně jinými vlivy než pokusy "utvářet charakter". Na prvním místě mezi ideologickými vlivy vede "pozitivní psychologie" a další spřízněné směry založené v lepším případě na subjektivně idealistických, ale často také na vysloveně solipsistických základech. Podle nich - i podle západního komerčního "buddhismu" - je Já vůbec nejdůležitější instancí. Jestliže Franz Kafka formuloval svůj postoj tak, že v souboji mezi jím a světem chce dělat sekundanta světu, nelze pregnantněji vyjádřit naprostý protiklad toho, jak dnes vidí skutečnost "pozitivní" obyvatelé Západu. "Já" a jeho potřeby mají podle nich vždycky pravdu. Je-li to nutno, pak se celý svět diskvalifikuje a popře, jen aby iluze zůstala nedotčena.

Potíž spočívá v tom, že skutečné kritické poznání nezbytně vyžaduje dočasné vyřazení egoobranných mechanismů a přezkoumání a přeformulování toho, co v konfrontaci s fakty neobstálo. Kdo nedovede své ego takto na čas vypnout a vnitřně sám sebe přeorganizovat, ten ve skutečnosti v poznání světa nikam nepokračuje. Poznává jen své vlastní projekce, vede obrannou válku ega proti světu. Kdysi byl takový postoj běžně kritizován a odsuzován. Dnes už to nevidíme. Egocentrismus se dávno stal nedotknutelným. Pokud jde o souboj "elit" obamovsko-trudeauvského typu s "lidovými" Trumpy, Duterty či Zemany, jde jen o spor různých odrůd těžce zapouzdřeného egocentrismu. A společenské podmínky jsou nastaveny opravdu tak, že bez podobné slepé víry - víry v sebe navzdory všem faktům - se dnes jen těžko prosadíte.

Překonat nevěcnost, to předpokládá nejprve úplné rozbití všech kokonů nabubřelých eg. Kromě vážné životní havárie až celospolečenské katastrofy to ale zvládne opravdu máloco. Vzdělání samo jistě nikoliv. Vzdělání už je dnes jen pomůckou ve šplhu po sociálním žebříčku. A učitelé si dávno všimli, že i tam, kde studenti platí za školu desetitisíce dolarů ročně, vlastně nestudují - protože pak by museli alespoň na chvíli přestat tweetovat, snapchatovat, textovat a emailovat. Mnozí z nich už to nesvedou. Z celé generace vyrostlé na všelijakých gadgets se stali kompulzivní neurotici ZDE.

Pokud jde o tvrdé srážky s realitou, dokonce ani zde není nic zaručeno. Mnozí na ně nakonec reagují nikoliv kritickým procesem a zráním, ale naopak úplným úletem a propadnutím ještě horším iluzím než byly ty, které právě selhaly.

0
Vytisknout
5806

Diskuse

Obsah vydání | 3. 1. 2017