Ke kritice kritiky postfašismu

2. 1. 2017 / Tomáš Korda

čas čtení 4 minuty

Pro politické fenomény dnešní doby, jakými jsou Orbánovo Maďarsko, Trumpova Amerika, nebo Berlusconiho Itálie a pro mnohé další, našel Gaspár Tamás přiléhavý termín – postfašismus. Jeho předvánoční návštěva Prahy a přeložený výbor jeho esejů K filosofii socialismu je dobrou příležitostí ke kritice těch, kteří s termínem postfašismu rádi operují.

Francouzský myslitel Étienne Balibar tyto zjevy naší doby vystihl neméně trefným výrazem: rasismus bez rasy. Postfašismus coby rasismus bez rasy tak rozšiřuje řady mnoha postmoderních fenoménů, o kterých rád mluví Slavoj Žižek. Stačí vzpomenout na kávu bez kofeinu, válku bez války, sex bez lásky, čokoládu s projímadlem, politiku bez politiky a podobně. Jde o fenomény zbavené své podstaty – esence. Oproti postfašismu se starý rasismus musel pro své ospravedlnění opodstatňovat vědou. Musel se opírat o rasovou teorii, tedy že podstatu člověka tvoří jeho (biologická) rasa. Ovšem dnešní rasismus takovýmto potížím s ospravedlněním nečelí, žádnou esencialistickou rasovou teorií se zdůvodňovat nemusí. Zrodil se totiž v postmoderní době, která se na kritice esencialismu zakládá. Postmoderní antiesencialisté, jelikož jsou výrazem své doby jako Orbán jejím produktem, proto nesplňují podmínky nutné ke kritice orbánismu, ať už jakékoli provenience. Pokud by však chtěli postfašismus kritizovat důkladně, museli by se vymanit z pasti antiesencialismu a vystoupit z postmoderní doby.

Rasismu bez rasy přece nelze kritizovat postmoderním esencialismem bez esence. Neboť tento antiesencialismus popírá esenci pouze co do jejího pozitivního obsahu (například rasu). Samu formu esence nechává nedotčenou. Nedokáže tedy negovat samo prázdné místo, které zbylo po vykořenění pozitivního obsahu esence. Ústí tak v pouhou ostrahu tohoto prázdného místa před tím, aby mu nebyl navrácen obsah.

V zoufalství nad otázkou co dělat a jak vystoupit z postmoderní doby, mohou paradoxně kdysi progresivní marxisté uvíznout v romantické představě: mohou chtít dát onomu prázdnému místu znovu ztracený obsah – pojem kapitálu. Touto svou dobře míněnou snahou však dávají antiesencialistickým kontrolorům jen důvod k existenci a tím pádem pouze živí postmoderní dobu, kterou chtějí překročit. Z postmoderny lze ale vystoupit jen jedním způsobem: odstraněním už prázdného místa neboli vyprázdněním nejen jeho obsahu, ale i samotné formy. Což nelze udělat jinak, než že sama forma esence získá takový obsah, skrze něhož se vyjeví a bude s ním identická. Toto vystoupení formy do jevu můžeme ilustrovat na Žižekem často zmiňovaném příkladu z filmu Kachní polévka: vypadá jako idiot, chová se jako idiot, ale pozor, on je to idiot. Tímto poznáním, že dotyčný je vskutku idiotem, prázdná forma získává obsah. Nezískává jej tedy skrze duchovní výkon teoretika, který formě dává obsah zvnějšku, nýbrž poznáním, že obsah formy se jeví neboli že forma má svůj obsah v jevu. Ne teoretik, ale forma sama sobě si dává obsah. Teoretik je tu pak jen o toho, aby toto jevení podstaty poznal a tím umožnil formě se jevit. Jen tak zmizí samo prázdné místo coby prázdná forma, skrytá za jevem.

Následkem toho přičinliví esencialisté, kteří chtějí dávat formě obsah, nemají co vyplnit, protože forma obsahem už vyplněná je. Tím pádem i mizí důvod existence antiesencialistů, jež bdí nad tím, aby forma coby prázdné místo zůstalo prázdné. Romantičtí esencialisté i postmodernisté tak oba ztrácí půdu pod nohama poznáním, že podstata se jeví.

Pokud se podstata jeví a sama si dává obsah a pokud toto poznat je úkolem poznání, pak otázka zní: co je to za podstatu, která si v postfašistických orbánovsko-trumpovských fenoménech dává obsah? Jejich pravdou bohudík je, že žádnou podstatu nevyjevují. Neboť ne vše, co je, je podstatné. Proto je hloupé to nepodstatné vůbec podporovat a vidět v tom, nějakou alternativu či pokrok.

0
Vytisknout
7761

Diskuse

Obsah vydání | 3. 1. 2017