Komu řád a komu neřád?

19. 8. 2011

V poslední době se dostalo do popředí opět téma možného státního vyznamenání bratrů Mašínů, údajně za odboj proti totalitnímu režimu.

Jsem přesvědčen, že od roku 1989 už uběhla dost dlouhá doba na to, aby bylo možno na tuto kauzu nahlížet bez ideologických brýlí, jak to zkusil například Miroslav Kačor v knize "Svědomí hrdinů", napsal Marek Řezanka.

Nic není totiž pro společnost zhoubnější než v zájmu ideologie pokroucený výklad dějin. Jakmile totiž lidé poznají, že jim kdokoli servíruje cokoli upraveného tak, jak se to dotyčnému momentálně hodí -- a vždy to někdo pozná -- vyvolá to v mnohých potřebu vidět daný problém ideologicky otočený o sto osmdesát stupňů.

Faktem je, že česká pravice -- zejména pak ODS (hlavně bývalý premiér za tuto stranu, M. Topolánek, současný premiér země, P. Nečas a bývalý předseda Senátu ČR, Přemysl Sobotka, jenž se netají svou kandidaturou na prezidenta celé země, všech lidí České republiky) se vehementně zasazuje o jednostranný pohled na bratry Mašíny jako na hrdiny, kteří bojovali proti tyranskému režimu se zbraní v ruce. Rádi by tak měli představitele tzv. třetího ozbrojeného odboje proti komunistickému režimu.

Pokud již chce politik mermomocí zasahovat do práce historiků, měl by být úrovní svého vzdělání s nimi srovnatelný.

Je totiž velmi problematické označit bratry Mašíny za partyzány. Ti se totiž vyskytují ve válkách a bojují proti okupačním vojenským silám. Provádějí záškodnické práce, jež mají jasný cíl -- oslabit okupační vojenské síly a způsobovat jim co možná největší materiální škody. Partyzáni neprovádějí v žádném případě akce, při nichž by se obohacovali, v žádném případě neterorizují civilní obyvatelstvo.

Tvrdit, že Československo bylo po skončení 2. světové války ve válce, je nesmysl. Ano, svět ovládala dlouho tzv. studená válka mezi dvěma supervelmocemi té doby, ale paradoxně se projevovala relativně stabilním mírovým prostředím (samozřejmě s výjimkou lokálních válečných konfliktů po celém světě, v nichž spolu obě mocnosti na dálku soupeřily).

V Československu 50. let 20. století byl diktátorský nedemokratický režim pod silným vlivem vedení v Sovětském svazu. Proběhla řada vykonstruovaných procesů s nekomunisty i komunisty (Horáková, Slánský), padaly rozsudky smrti i dlouholetých odnětí svobody včetně rozsudků doživotních.

Co například svědomitý historik stěží prohlásí, je, že diktatura komunistická je rovna diktatuře nacistické. Jediné, co mají obě diktatury společné, je, že se jedná o diktatury -- a ne o demokratická zřízení. Jinak se rozcházejí ve všem ostatním -- na jakou skupinu obyvatelstva se snaží orientovat, o koho se opírají a co sledují.

Komunistická diktatura se opírá o masy a snaží se tyto masy zavázat. Fašistická a nacistická diktatura se opírají o masy pouze ve fázi usilování o moc. Potom obrátí a nechají se vydržovat vlivnými finančními a průmyslovými národními i nadnárodními kruhy -- a slouží ryze jejich zájmům.

Československo 50. let 20. století mělo diktaturu, ale nebylo s nikým ve válce.

Co bylo skutečně účinným bojem proti zvůli vládců padesátých let? Činy bratrů Mašínů? Pokud se na jejich jednání (jakkoli je to těžké) podíváme bez emocí, je zřejmé, že mělo jediný význam -- a to právě pro vládce té doby. Dalo jim do ruky totiž konkrétní důkaz o existenci skutečných třídních nepřátel, důkaz o existenci třídního boje (který se v demokratickém prostředí Československa hledal vskutku zoufale špatně). Přesvědčit lidi, že je třídním nepřítelem Milada Horáková, jež měla kromě demokratického i cítění sociální, nešlo rozhodně tak snadno, jako ukázat lidem zabijáky, kteří vraždí z opravdové nenávisti. A ne nějaké papaláše -- ale obyčejné lidi, jakými jsou sami.

Myslím, že při hodnocení čehokoli je dobré dát si na jednu misku vah to, co člověk může vnímat jako pozitivní až spásné, na druhou pak to, co jako negativní až zhoubné. Položil jsem si tři otázky. Jakým způsobem bratři Mašínové vraždili? Co tím sami dosáhli? Jak se tím podepsali na boji proti totalitě?

Při studiu tehdejších událostí vysvítá, že vraždili zásadně ze zálohy a využívali moment překvapení. Rozhodně nešlo o situaci "muž proti muži" se zbraní v ruce. Vraždili oběti odzbrojené či bezbranné, v jednom případě i omámené ve stavu bezvědomí. V případě pokladníka Josefa Rošického zabili člověka, který odmítl použít násilí jako první (i když byl přímo ohrožen na životě při loupežném přepadení), protože vyznával humanistické hodnoty. Vraždou policisty Oldřicha Kašíka zase odstranili člověka, který tehdejšímu režimu rozhodně nemohl být po chuti. Komunista v uniformě, který je věřící a chodí pravidelně do kostela -- to musel režim skřípat zuby.

Sami bratři Mašínové vraždami nedosáhli vlastně ničeho -- s výjimkou loupežného přepadení, kdy pak uloupené peníze propíjeli, kupovali si drahé motocykly, a rozhodně netiskli protirežimní letáky, které by měly burcovat proti režimu.

Na boji proti totalitě se podepsali výrazně. Posloužili režimu jako jasný příklad bezcitných vrahů, kteří dokážou vraždit prostě proto, že je někdo komunistou (Rošický navíc ani ve straně nebyl), z nenávisti. A ušetřili režimu práci s několika lidmi, kteří by režimu do budoucna rozhodně moc po chuti nebyli (Kašík, Rošický). Pokud totiž existuje nějaká účinná forma boje proti totalitě, je to forma nenásilná, jakou za minulého režimu zvolil třeba P. Uhl. Nejhorší je začít se chovat stejně jako ten, koho kritizuju, proti němuž bojuju a jehož chování a jednání se mi příčí. To totiž ten dotyčný chce, o to se snaží -- jenom tak mohou fungovat nesmyslné modely "třídního boje".

Co rozhodně nelze, někde diktaturu odsoudit a jinde ji div ne blahořečit. Je potřeba odsoudit všechny formy diktatur včetně té Pinochetovy v Chile, kdy byl v 70. letech zavražděn demokratický levicový představitel této země, Allende, a s ním pak řada jeho stoupenců -- často v tichosti a bez procesů. Že diktatura postihuje všechny složky společnosti včetně kultury, je v Chile zřejmé na brutální vraždě folkového zpěváka a sympatizanta Allendeho, Victora Jary. Opět - stanovisko, že levicová diktatura je děs -- a ta pravicová je vlastně v pořádku, protože brání té levicové, je velmi nebezpečné, protože na hony zavání třídním bojem a dodává munici radikálům. Diktatura v pořádku prostě být nemůže. Žádná. Každá diktatura šíří strach, vyvolává deprivaci u větší či menší skupiny osob, každá diktatura omezuje svobody jedince. Diktaturu jako formu vlády je třeba odsoudit.

Jsem přesvědčen, že nemají-li být státní řády udělované skutečným hrdinům devalvovány, nemělo by se o nějakém vyznamenání bratrů Mašínů ani uvažovat. Spíš by se mělo uvažovat o jejich symbolickém odsouzení, něco na způsob prokurátorky Brožové-Polednové. A pokud už by mermomocí nějakou tu medaili dostat měli, pak by na jedné straně mohla mít portrét věřícího policisty Kašíka a na druhé portrét humanisty Rošického jako připomínku skutečných hodnot, za něž se vyplatí bojovat.

Vystupování české pravice, zejména ODS, kdy vše levicové je špatné, kdy zabití komunisty jen proto, že byl komunistou (i když třeba ani nebyl) je ospraveditelné a kdy každý, kdo se jen trochu kloní k levici, by se měl stydět (nehledě na snahu naprosto zprofanovat odbory, jež se snaží být oporou těch, kteří jsou tzv. ekonomickou krizí postihováni nejhůře, a to často dlouhodobou ztrátou místa), vede jen k radikalizaci společnosti a není jí ku prospěchu. Bratry Mašíny není zač oceňovat. A je jen ostuda, že se div neplive po jejich obětech -- jejich žijící příbuzní musí být tímto stavem velice deprivováni.

Rozhodně nejsem zastáncem toho, že historie by měla spát. Neměla. Dodnes není například uspokojivě vyřešená Babická kauza (opět podivná nahrávka režimu o existenci třídního boje), nejasno je též kolem údajné sebevraždy (?) Jana Masaryka. To jsou kauzy, jež by měly být osvětleny. To je úkol pro historiky. Ne však politiky. Ti by se měli snažit společnost sjednocovat, a ne ji rozdělovat, jako to činí možný prezidentský kandidát, P. Sobotka.

Pokud totiž společnost nemá žít v naprostém morálním marasmu, musí přesně vědět, za co je ochotna bojovat, musí znát svou historii s jejími klady i zápory, musí sama vědět, nač je hrdá a za co se stydí -- a ne, aby jí tohle někdo předžvejkával, jak se mu to hodí pro udržení vlastní moci. Jedině pak je možno se v takové společnosti cítit bezpečně a nemít strach. Strach z fanatismu, strach z nenávisti. Model Masarykovy republiky byl založen na hledání pravdy, nepřekrucování faktů, proto měl ve společnosti oporu, proto byl Hitlerovi trnem v oku.

I proto bych byl rád, kdyby se ještě o celé kauze bratrů Mašínů trochu diskutovalo, než budou definitivně zařazeni jako hrdinové po bok lidí, jakými byli třeba jejich otec (Mašín), Morávek či Balabán. Posledně jmenovaní totiž hrdiny skutečně byli.

0
Vytisknout
4474

Diskuse

Obsah vydání | 19. 8. 2011