Jen nejnovější "hořká komedie"?

19. 8. 2011 / Miloš Dokulil

Ve středu toho byly plné všechny sdělovací prostředky šířící své informace proslulým éterem. Takže není nutné rekapitulovat všechno. (Už proto ne, že éter, už jako podkladové médium k šíření světla, a tím spíše jako informační lešení, ani v uvedených funkcích neexistuje.) Zbývá tu otázka, k čemu ale potenciálně je aspoň jistá informace tímto fiktivním éterem nesená a všemožně rozsemeněná. Neboť si na sebe vzájemně vyměňovali své názory nemálo od plic dva významní představitelé státu. Prý se nad tím navíc vznáší také možná smírčí duha přímo až z pražského Hradu.

Když se řeší rozmanité spory, už od klukovských let mi ještě někdy zazní v uších jedna otázka, která se v oparu vznícených vášní často vznášela nad hlavami zrovna nějak již diplomaticky či kvůli morálnímu zadostiučinění doznívajících sporů. Obě strany ve při, pokud se nezdálo, že jedna bezpečně zvítězila na body tvrdými pěstmi na celé čáře, začaly se vzájemně častovat předhazováním problému, kdo že to celý ten spor vůbec začal. Samozřejmě že to začala vždy "ta druhá strana", takže nějak vlastně obě. Protože v ničem jiném se už shody oběma stranám nedostávalo. V dětském věku pochopitelně nejde ještě o strany politické, ani o tu "malou" či "velkou", byť jinak ovšem pojatou...

Moc se mi nechce uvádět "dramatis personae", jak bývalo kdysi noblesně zvykem uvádět "osoby a obsazení" v divadelních hrách. Tedy latinsky. V lokálně české variantě stávajícího a nemálo již rozehraného dramatu vlastně ani nejde o drama. A pokud se něco třeba filmařům nepovede inscenovat jako komedii, říká se jí nejednou povzbudivě, že je "hořká". To proto, aby byla aspoň nějak předběžnou udičkou pro zvědavé diváky. V tomhle politickém škádlení na prknech zasvěcených jen pro proslulé "VIPy" pochopitelně stačí, aby to bylo k pláči. Komentář bude pak tak jako tak rozmazaný v slzách těch, kteří nevěřícně přihlíželi.

Málem se mi podařilo meritum věci již zamluvit. Lze-li tomu věřit, pak on to vlastně začal ten, jemuž se mělo nakonec přesto dostat zadostiučinění. Takže zřejmě nemůžeme vyrukovat s tím, že "kdo s čím zachází, s tím také schází" --- protože to v daných poměrech, souvislostech, okolnostech a konkrétních projevech zřejmě neobstojí. Ten, komu se mělo -- dokonce se stranicko-politickým zaštítěním shůry -- dostat satisfakce, sice "si začal" (jak říkáme, když chceme zdůvodnit nutnost sankce), ale když se do lesa volá, ne vždy se ozve jen oslabená ozvěna. Takže z podlesí jednoho ministerstva ozval se tou výchozí slovně popepřenou kritikou poněkud potrefený činitel nejmíň o malou tercii výš a se slovníkem navíc zas aspoň o polévkovou lžíci více osoleným. Asi bychom měli zároveň také zvažovat věk obou najednou soupeřů té nyní mediálně již proslulé půtky, anebo podmíněně jejich moudrost, protože prý moudřejší ustoupí. A větší "moudrost" se -- i když nevím proč -- běžně připisuje tomu staršímu, anebo zkušenostmi více obohacenému. Takže jak to pak zvenčí vůbec měřit? Zvláště když možná oba vzájemně se vyhodnocující protivníci zřejmě chtějí tu čest "být moudřejší" galantně přenechat tomu druhému...

Kdyby se to ponechalo jen na obou vzájemně rozkmotřených osobnostech, mohlo by se taky možná v dalším sledu času ještě přitvrdit. Je nyní neodvolatelně vidět, jak je prozíravé, že tu mezi námi existují jako ochranné chůvy, ne-li prozíravé mámy, naše rozmanitě rodné strany. Ty zainteresované se po jistých cudných výchozích rozpacích na naše nemalé štěstí do sporu rozhodně, ba i plamenně vložily. Už nešlo tolik o to, "kdo to začal". Koneckonců replika šla z nižších příčlí na hodnostním a funkčním žebříčku a byla "ústnatější", jak bychom s okolky mohli poznamenat (abychom zůstali mimo tu slovní přestřelku). Takže podle logiky "abych nenarazil" také poddůstojníci si dávají bacha, aby neuráželi důstojníky. A když už ta nemálo květnatější řeč šla obrazně z pera toho služebně nižšího, jeho moudrost měla dozajista zatroubit k ústupu, když se začalo jiskřit.

Chyba lávky! Zdola přímá osobní omluva žádná. Následně to vrhlo víc než stín přímo na jednání české vlády, z níž tuto středu na protest odešli -- jak dobře víme -- zástupci té strany, jejíž předseda byl ne zrovna lichotivě počastován přívlastky i substantivem, jaké lze stěží překrýt jen odlehčujícím souslovím "bez komentáře". Že má Parlament České republiky své koryfeje, kteří si vzájemně nemálo lichotí víceméně rafinovaně, ale i bez obalu míněnými urážkami, je víc než dobře známo. V parlamentu jsou to jakoby "forbíny" z Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha. Slouží k tomu, aby přítomní poslanci a poslankyně poněkud zbystřili svou pozornost. Protože to, co bude následovat, bude zřejmě zábavnější než právě možná prolistovávané "Aha!", ne-li "Blesk". Škoda o to přijít!

Obávám se ovšem, že Vláda České republiky má zcela odlišný a jinak závažný scénář na to, aby řešila případné osobní problémy mezi občany. Přitom mi zůstává jaksi mimo mantinely osobních vztahů, aby se v případě, že jsme dospělí, vzdělaní a kultivovaní lidé, omlouval za naše případné "faux pas" někdo třetí. To přece -- po těch politováníhodných "chybných krocích" -- činí "třetí osoby" teprve tehdy, jsme-li nesvéprávní.

A snad ti také přiznejme -- jak už to platilo "ve starém Římě" --, že "quod licet Iovi, non licet bovi". (Raději to přeložím poněkud volně: "Co si může dovolit Bůh, není dovoleno dobytčeti.") Podřízený pracovník si musí dávat pozor na to, co a jak říká, a to nejen směrem k představeným. Jeho vizitkou je jak kvalifikace, tak také korektnost. A znalost "mezí" v daném postavení. Ani ve svém údajném soukromí není jen "soukromníkem". Je zvýšenou měrou zodpovědný za to, co pak rozsévá na veřejnosti. (Nechápu, že také s tím mohou mít někteří lidé "problém", i když tvrdí, že ne.)

0
Vytisknout
4703

Diskuse

Obsah vydání | 19. 8. 2011