Nečasová úvaha, aneb Kdo nekrade, okrádá svou partaj

19. 8. 2011 / Karel Dolejší

Výzvy k ukončení existence této vlády adresované premiérovi, jakkoliv zdánlivě alarmujícím způsobem poukazují na nebezpečí nástupu extrémně pravicových elementů do politického mainstreamu, směřují do úplně špatného ucha - a to hned ze dvou důvodů. Za prvé proto, že to byla právě ODS, kdo si po léta uhlazoval cestičku k "rozkročení napravo"; a za druhé proto, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti.

Pokud si projdete například archív časopisu Rexter, můžete si poměrně záhy udělat solidní představu o tom, jak se na politologickém pracovišti režírovaném osobami s těmi "pravými" názory po léta usilovně pracovalo na rozmazání hranice mezi slušnou pravicí a pravicovými extrémisty. Má snad teď celá ta obsáhlá akademická příprava přijít vniveč?

Pokud jde o druhý důvod zbytečnosti výzev k rozpuštění stávající vlády založených na morálním apelu, je nutné situaci vysvětlit v trošičku širších souvislostech.

Německý sociolog Max Weber už takřka před sto lety zavedl rozlišování mezi etikou smýšlení a etikou důsledků (Gesinnungsethik a Verantwortungsethik). Etika smýšlení je v zásadě ten typ ctění absolutních principů bez ohledu na následky, k němuž vyzýval Kristus v Kázání na hoře; vedle toho etika důsledků je vedena úvahou nad tím, kam může v praxi mé jednání vést. Weber ukázal, že politici se neřídí a ani nemohou řídit etikou smýšlení, ale jejich věcí je právě etika důsledků.

Weber by ovšem ani nemohl být Němcem své doby, pokud by nepředpokládal, že etika důsledků se primárně vztahuje k horizontům národního společenství a národního státu. (Jinak řečeno, Weber předpokládal, že pro politika by měl být vždy primární skupinou až národ.) Tento předpoklad nicméně vůbec není samozřejmý, a dokázat jeho nesamozřejmost je vlastně docela triviální.

Otřepané normalizační úsloví "Kdo nekrade, okrádá svou rodinu" logicky odpovídá etice důsledků, pokud základním horizontem takové etiky už není národní společenství, ale čistě jen (širší) rodina. V takovém případě důsledky mého jednání pro rodinu jsou tím naprosto nejdůležitějším, oč se hraje, a vše ostatní je až na druhé koleji. Jestliže tedy rodina má šanci profitovat z toho, že kradu "ze státního", provinil bych se vůči ní hříchem nejtěžším, kdybych nekradl. Howgh.

Pokud jde o stav dnešní české oligarchizované politické scény, pro jednoduchost si představme, že politické elity jsou organizovány do několika málo famiglií, jež v uvažování našich politiků hrají analogickou roli jako za "reálného socialismu" skutečné rodiny.

Pokud by tedy Petr Nečas hypoteticky vyslyšel hlasy vyzývající ho k odchodu na smetiště dějin, odřízl by spoustu svých stranických klientů od možnosti dojit veřejné rozpočty a ucpávat tak otvor zvíci Titaniku zející ve stranické kase.

Stranická bratrstva by samozřejmě ihned dospěla k závěru, že Nečas se zbláznil, neboť okrádá rodinu, a udělala by všechno proto, aby se ho co nejdříve zbavila...

Ještě i samotné ideální typy Maxe Webera by jaksi umožňovaly do jisté míry si politiku idealizovat; avšak tam, kde už je zcela zřejmé, že všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější - tam, kde se skutečný a kdysi takřka hmatatelný smysl pro státnost dávno změnil v šustění jistoty desetinásobku a v kouř z lehkých topných olejů - už může idealizovat jen ten, kdo chce být klamán...

0
Vytisknout
4788

Diskuse

Obsah vydání | 22. 8. 2011