Pellegriniho úspěch jako probuzení do nebezpečné reality

7. 4. 2024 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty

Pod vlivem různých dat, komentářů, mediálních analýz jsem očekával ve druhém kolem prezidentských voleb na Slovenku velmi těsný výsledek. Měl jsem opatrnou naději, že by pan Pellegrini mohl svou snahou získat si ty lidi, kteří volili pana Harabina v prvním kole, ztratit významnou část svých vlastních voličů. Bohužel Pellegrini vyhrál zcela přesvědčivě.

Získal více voličů, než měla Ficova vládní koalice v parlamentních volbách na podzim. Hlasovalo pro něj o téměř půl milionu voličů více než v prvním kole, procentuální zisk Pellegriniho ve druhém kole byl přes 53 procent.

 

Opět se ukázalo nejen to, jak mohou být mediální analýzy a očekávání různých odborníků mimo realitu, zejména pokud jde o postoje anti-establishmentových voličů, ale také že rekordně vysoká volební účast (61 procent je druhá nejvyšší volební účast na Slovensku v prezidentských volbách vůbec, přišlo o 400 tisíc voličů více než v druhém kole) – která je také překvapením – není zárukou prodemokratické nebo prozápadní volby.

Co se vlastně stalo? Co přitáhlo tolik voličů k volbám? Co umožnilo Pellegrinimu udržet pohromadě tolik hlasů? Bohužel se zdá, jak napovídá i bezprostřední povolební reakce jeho protikandidáta pan Korčoka, který si stěžoval, že z něho „udělali kandidáta války“, že jde o téma války na Ukrajině a jasný postoj slovenské veřejnosti, že vojenskou podporu Ukrajiny a zřejmě i případně napadených spojenců NATO nechce.

Co se děje v hlavách takto uvažujících lidí, nechci rozebírat. Dokáži si představit celou škálu postojů od vyložených sympatií pro Orbánovu cestu (ostatně Orbán asi Pellegrinimu velmi pomohl u slovenských Maďarů, jejich významný představitel stál při oslavách volebního vítězství vedle Pellegriniho a Fica na tribuně) až po názor, že vstup do NATO byl přece zárukou toho, že se o nás ti mocní na Západě postarají.

V každém případě v demokracii je docela možné, že voliči odmítnou i ty nejvíce oprávněné a nutné bezpečnostní zájmy státu, dokonce je mohou odmítnout ve jménu představy o svých, tedy národních zájmech. Může se to stát i u nás, dokonce i v západní Evropě. Měli bychom to brát v potaz a starat se o to, aby demokracie nezahynula touto demokratickou, téměř triviální cestou. Ještě v prezidentských volbách, které u nás proběhly před rokem, Babišovi tzv. protiválečná kampaň nevyšla, dokonce si jí asi i trochu ublížil. Letos a příští rok by to ale už mohlo zabrat. Mohlo by to výrazně pomoci i Okamurovi.

Mají bezpečnostní opatření u nás opravdu probíhat tak, že musí hnát masy lidí Putinovi do náruče? Musí vysoce postavení vojáci v lidech budit představu, že je čeká krvavá válka s Ruskem? Je to skutečně cesta, jak se bránit Rusku? Je tou cestou kupování vojenských letadel za stovky miliard korun, zatímco se veřejnosti tvrdí, že nejsou peníze na školství, zdravotnictví, ba dokonce – jak jsem nedávno postřehl – ani miliarda na modernizaci sirén?

Musíme opravdu rezignovat na boj s ruskou propagandou? A musíme mít takovou daňovou, sociální a hospodářskou politiku, aby největší tíhu krize nesli chudí, aby bohatí byli stále bohatší na úkor chudých a aby šéf Nejvyššího kontrolního úřadu na konto nerůstu HDP a historicky rekordně klesajících reálných mezd musel veřejně konstatovat, že naše země nevzkvétá? Musíme v lidech budit představu, že nejvyšší státní zájem je tzv. zdravý rozpočet, který byl vypuštěn snížením daní pro bohaté, a boj proti západním zemím Unie ve jménu tzv. státní suverenity, která neexistuje a nikdy neexistovala?



4
Vytisknout
5226

Diskuse

Obsah vydání | 11. 4. 2024