Izrael se připravuje na druhou válku

10. 4. 2024

Zdejší sady hrdě stojí na nejzelenější části převážně vyprahlé země a jsou plné avokáda a banánovníků, jejichž plody leží nesklizené nebo se rozkládají na zemi. Jeden dělník z této oblasti, který se odvážil zůstat, byl nedávno zastřelen z Libanonu; nestojí to za to riziko. Od 7. října bylo na této hranici zabito 18 Izraelců, z toho 11 příslušníků IDF, zatímco 70 000 obyvatel jsou nyní uprchlíky ve své vlastní zemi. "Všichni odsud byli evakuováni," říká mi Moše Davidovič, místní starosta. "Jak vidíte, je to prázdné a smutné místo."

O šest měsíců později, zatímco se všechny oči na Západě upírají na Gazu a důsledky nelítostné izraelské války za vyhnání Hamásu, ve Svaté zemi panují větší obavy z toho, co se stane na její severní hranici. Izrael totiž vede válku na šesti frontách; v Gaze, Libanonu a na Západním břehu Jordánu, stejně jako proti Húsiům, hrozbě ze Sýrie a ještě větší hrozbě z Íránu. Ve čtvrtek, v očekávání odvety po zabití íránských generálů v Damašku, IDF zrušily všechny dovolené. A nikde nejsou obavy výraznější než na severu. Jak dlouho bude trvat, ptají se mnozí, než jedna z každodenních šarvátek přeroste v otevřenou válku?

Až do 7. října bezpilotní letouny a UAV jen zřídka obtěžovaly izraelskou obranu. Ale Hizballáh jich má spoustu – dost na to, aby obešel systém Iron Dome. Některé přilétají s bombami; jiné fotografují; několik z nich je na "sebevražedných misích" a mají za úkol způsobit co největší škody. Někdy jsou vyslány, aby se prostě vznášely a znervózňovaly, což je hrozba, která má způsobit chaos na zemi.

Vzhledem k tomu, že fungují částečně prostřednictvím GPS, IDF vyřadila signál z Haify, 90 km od hranic: pokud se podíváte na Google Maps, váš zakódovaný telefon vám řekne, že jste na letišti v Bejrútu. Výsledkem je, že izraelská severní válka je výrazně analogická, kdy se IDF vrací k základům a oprašuje staré učebnice z roku 1956, které obsahují časem prověřené návody, jak postavit dokonalý zákop typu "liščí nora". Jejich mise je protikladem obvyklé taktiky obrany útokem: Dokud jejich soudruzi stále bojují v Gaze, instrukce IDF na severu jsou odrazit útok a chránit hranici. Telefony jsou vojákům v poli také odebírány; technologiím se už nedá věřit ani v zemi start-upů.

"Jedním z ponaučení, které jsme se naučili, je, že technologie nenahradí taktiku staré školy," říká podplukovník Dotan, 55 let, záložník, který pochází z kibucu Ejlon jen 2,5 km od hranic. "Není na mně, abych rozhodoval o tom, co se bude dít dál," dodává. "Ale když se učíte vojenskou historii, pochopíte, že pokud chcete porazit nepřítele nebo ho přimět k ústupkům vašim podmínkám, musíte převzít iniciativu a manévrovat."

Dále na jih zůstává nálada nervózní. Zejména Jeruzalém má atmosféru města duchů. Od začátku ramadánu téměř před měsícem se ve městě i na Západním břehu Jordánu zvýšil počet teroristických útoků. A zatímco většina Izraelců válku v Gaze podporuje, jejich důvěra se nevztahuje na jejich premiéra. Demonstrace proti Benjaminu Netanjahuovi se znovu rozhořely minulý týden. Někteří chtějí příměří; jiní chtějí, aby v Gaze postupoval rychleji a tvrději. Všechny spojuje jedno: Chtějí, aby odešel.

Ale jak pravděpodobné to je? Otazník zůstává nad tím, jak dlouho ještě může Netanjahu udržet svou koalici darebáků pohromadě, zvláště když mnozí diskutují o tom, zda by charedi (ultraortodoxní) muži měli být nuceni vstoupit do IDF. Když je zabito tolik vojáků – zatím téměř 600 – sekulární Židé už nejsou ochotni mít část společnosti, která nedělá nic jiného, než že se modlí, aby chránila národ.

Reakce "spojeneckých" zemí na Západě si také vybírá svou daň na psychice národa. Pro mnoho Izraelců jsou demonstrace v Londýně, útoky na Židy na amerických univerzitách a výzvy k dalšímu bojkotu jen důkazem, že Židé budou pronásledováni, ať jsou kdekoli. "Byl jsem ohromen, když jsem zjistil, že se ptám své matky, která se chystala navštívit mou sestru do Londýna, jestli tam bude v bezpečí," poznamenává Matt, který se do Izraele přestěhoval z Londýna před 20 lety. "Všichni víme, jak nebezpečným se to stává, a znepokojuje nás to."

Dokonce i poté, co útok izraelského bezpilotního letounu tento týden tragicky zabil sedm humanitárních pracovníků, mnozí mají pocit, že by jejich vojáci měli přiznat chybu a pokračovat ve své operaci – myšlenka ukončit válku dříve, než bude Hamás poražen a rukojmí osvobozeni, je nemyslitelná. "Všichni jsou velmi rozrušení z toho, co se stalo humanitárním pracovníkům," dodává Matt. "Nikdo nechce, aby lidé, kteří přicházejí na pomoc, byli zabiti. Ale chyby se ve válečných zónách stávají: Ztratili jsme své vlastní vojáky při incidentech přátelské palby."

"V naší situaci vyvíjíme mnohem větší úsilí než kterákoli jiná armáda," trvá na svém vojenský historik a brigádní generál ve výslužbě Eran Ortal. "Po nikom jiném se po tomto druhu masakru nepožaduje, aby poskytoval zásoby svému nepříteli. Nikdo. Vygooglujte si fotografii osvobozeného Mosulu; nikdo nepožadoval humanitární úsilí, když ho Iráčané a spojenci osvobodili od ISIS. Udělali jsme něco navíc, ale v mnoha zemích to nemá žádný vliv na veřejné mínění, takže budeme pokračovat v tom, co děláme." Důsledek je zde chmurně přímočarý: Pokud to Izraelci budou muset udělat sami, udělají to.

A přesto věčně zmatená povaha této války znamená, že nálada není nikdy ustálená. Za slunečného jarního rána se Tel Aviv zdá být téměř bez úhony. Cedule s protileteckými kryty zmizely z letiště; restaurace jsou opět obsazené; zdá se, že největší nebezpečí hrozí od legií medúz v moři. Ale všechno je iluzorní. Za zavřenými dveřmi pětina Izraelců od 7. října zvýšila užívání návykových látek ve snaze vypořádat se se svým traumatem. Tel Aviv je také centrem pro rodiny rukojmích. Jejich bolest je neustálou ranou pro všechny Izraelce, jejich obrazy jsou vylepeny na stěnách.

Před sídlem Fóra rukojmích a pohřešovaných rodin se fotografují poslední návštěvníci, dvojice politiků z Brazílie. Rodiny rukojmích se sešly v britském parlamentu, Bílém domě a OSN, aby povzbudily zahraniční vlády, aby požadovaly propuštění jejich rodinných příslušníků. Jejich úsilí se zatím ukázalo jako marné: V Gaze zůstává asi 135 rukojmích, z nichž asi 100 je podle odhadů stále naživu.

Uvnitř stojí rodinní příslušníci ve frontě, aby mohli vyprávět své příběhy tisku. Jejich prosby jsou srdcervoucí. Syrová bolest jedné matky, Ajelet Samerano, jejíž syn Jonathan byl unesen pracovníkem UNRWA, je zdrcující. Říká, že je považován za mrtvého, ale ona se s ním chce jen "rozloučit a naposledy ho políbit".

Její mučení sdílí mnoho lidí na jihu Izraele, epicentru útoku Hamásu. V kibucu Kisufim, kde bylo zabito 15 lidí, mě vdova Jasmin Margolis bere ke schodům, kde zemřel její manžel a otec jejích dvou dětí, Saar. Jako jeden z členů ochranky komunity bojoval celý den proti teroristům, když se šel pokusit osvobodit šéfa ochranky kibucu, který byl ve svém domě zajat jako rukojmí Hamásem. Saar byl zastřelen spolu s vojákem, který šel s ním.

Dnes je zemědělský kibuc městem duchů a spálených domů, jejichž zdi jsou posety dírami po kulkách. Bitva, která se zde odehrála, je stále niterná; zbytky se mísí s hezkými dekoracemi, které byly před 7. říjnem nesourodě umístěny na protileteckých krytech a houpacích sítích. Ke konci minulého měsíce oslavila Jasminina starší dcera Mia 10. narozeniny. Když sfoukla svíčky, Jasmin se zeptala, co si přeje. "Nechci se nechat zavraždit," zněla její mrazivá odpověď.

"Ten pocit, že vás pořád chce někdo zabít, mi není neznámý," vysvětluje Jasmin, vnučka přeživších holokaustu. "Ale zároveň je to šokující. Jsou ve mně části, které tomu stále nevěří. Vzhledem k tomu, že můj manžel byl v ochrance, vždy jsme věděli, že existuje riziko, ale nikdy by nás nenapadlo, že by mohli zabíjet děti nebo lidi na večírku."

A co budoucnost? Vzhledem k tomu, že podpora Izraele ze Západu je stále nejistější, počet obětí v Gaze stále roste a na severu doutná další konflikt, co přinese příštích šest měsíců? Jasmin je rezolutní: "Pořád si myslím, že je to pro Židy nejbezpečnější místo. Nemáme jinou možnost než zůstat."

Podrobnosti v angličtině: ZDE