Konec "konce dějin"

3. 1. 2024

Dnes je již zřejmé, že celý svět čeká obtížná a bolestivá transformace, která se bude do značné míry skládat z nekontrolovatelných a pravděpodobně i nepředvídatelných katastrof. Před námi je planetární válka, někdy studená, jindy horká, v jejímž důsledku nový světový řád buď zachová ideály osobní svobody a práva, které křesťanská civilizace přetrpěla, nebo se co nejvíce přiblíží realitě popsané Orwellem v románu 1984. Můžeme říci, že jsme se opět vrátili do 20. století a tento skok zpět je hlavním výsledkem odcházejícího roku 2023.

Celkově vzato, objektivní trendy, které určují strategický vývoj světové politiky, jsme popsali v letech 2021-22. Jediným pojítkem, které zůstalo důležitou neznámou této rovnice, byla válka na Ukrajině. Právě úspěch či neúspěch ukrajinské protiofenzívy byl bodem, který do značné míry určuje stav věcí v Evropě a dále skutečnou váhu EU a NATO v planetárním měřítku.

Nyní můžeme jednoznačně a bez úhybných manévrů říci: Ukrajinská protiofenzíva selhala. Podrobnou analýzu příčin tohoto neúspěchu je rozumnější odložit na budoucnost, pro profesionální historiky a vojenské experty. Povšimněme si toho, co je zřejmé: Důvody neúspěchu spočívají jak ve sféře ukrajinské domácí politiky, kde se nahromadilo více než dost chyb, tak v politických propletencích uvnitř Evropské unie a Severoatlantické aliance. Ale bez ohledu na to, kdo je považován za "vinnějšího", to nic nemění na hlavní věci: K vojenské porážce Ruské federace v roce 2023 nedošlo, a proto se konflikt - jak vojensky, tak politicky a ekonomicky - protáhl.

Čtyři velké krize

Nyní, když v rovnici nezůstaly žádné zásadní neznámé, se s bezútěšnou jasností vynořuje celkový obraz. Na globální úrovni jsou patrné následující strategické výzvy:

1) Globální krize elit. Obrovské množství opožděných a přezrálých krizí vyžaduje řešení, která jsou stejně inovativní, elegantní, houževnatá a se silnou vůlí. Dnes je však nemožné jmenovat jedinou zemi první nebo druhé úrovně, jejíž politická elita by prokázala schopnost hrát na tak vysoké úrovni. Nejviditelnější ilustrací toho je současné volební klání ve Spojených státech, během kterého se nás vážně snaží přesvědčit, že Biden a Trump jsou to nejlepší, co může třísetmilionový národ a nejrozvinutější stát na světě vygenerovat.

2) Krize systému mezinárodních vztahů a mezinárodního práva po roce 1945 je krizí, která se mění v kolaps. Celkově vzato, Organizace spojených národů, koncipovaná jako předchůdce světové vlády, která ukončí všechny války na Zemi, byla poražena již v roce 1950, kdy vypukla korejská válka a agresoři a váleční zločinci zůstali nepotrestáni. Musíme však připustit, že Organizace spojených národů vytvořila nejúčinnější systém mezinárodního práva v nedávné historii, a co je důležitější, k tomuto systému neexistuje žádná alternativa (natož lepší alternativa). Do značné míry to bylo možné díky tomu, že unie "Spojených národů" byla zpočátku založena na cynickém, ale realistickém principu: Navzdory deklarované "rovnosti národů" a "rovnosti států" je OSN zpočátku velmi jasně rozdělila do dvou tříd: Podmíněné velmoci, které trvale zasedají v Radě bezpečnosti a mají právo veta, a všechny ostatní. Takový model v kontextu konfrontace mezi komunistickým táborem a svobodným světem umožnil nalézt i když ne příliš pěkná, ale přesto fungující řešení.

Po roce 1991 se zdálo, že globální politická polarizace je odsouzena přetrvat. Systém protivah původně stanovený v OSN se stal nevyváženým a v důsledku toho začala být tato organizace stále více vnímána jako "zastaralá", "nefunkční" a obecně zbytečná. Zároveň existuje v podstatě absurdní představa, že systém mezinárodního práva může dokonale fungovat, i když struktura, která jej vytvořila, ztratí svůj vliv a autoritu.

Samozřejmě, že se nekonal žádný zázrak, ale došlo k systémové degradaci. Jejím dílčím výsledkem byla anexe Krymu v roce 2014, která do značné míry anulovala všechny úspěchy v oblasti posilování evropské bezpečnosti za posledních šedesát let.

Krize systému OSN implikuje pouze dvě východiska: Buď restart "Organizace spojených národů", nebo demontáž tohoto systému a vytvoření něčeho neméně účinného na jeho místě.

3) Krize pravicové myšlenky v křesťanských zemích a krize historické americké identity. Tyto jevy spolu přímo souvisí. Winston Churchill přesně a rozumně definoval konfrontaci mezi Velkou Británií a Spojenými státy na jedné straně a SSSR a jeho satelity na straně druhé jako konfrontaci mezi křesťanskou civilizací a komunismem. Byla to právě tato myšlenka – v podstatě pravicová – která podpírala americkou politiku v 50. a 80. letech 20. století, kdy byla nejúspěšnější. Neméně důležité je, že až do 20. století se Američané považovali za křesťanský stát a křesťanský národ.

To vše se přitom snoubilo s tradičními ideály otců zakladatelů, ideály osobní svobody – svobody seberealizace a sebevyjádření, zakotvené v první a jediné americké ústavě.

Americký ideál, jaký byl za časů Trumana nebo Reagana, byl pochopitelný a velmi přitažlivý. Na jedné straně je to svoboda myslet, psát a mluvit, svoboda "vydělávat peníze" bez omezení, svoboda tvořit bez omezení. Na druhé straně je to prostor protestantské religiozity, pohodlí velkého domu a velké rodiny, nedělní modlitba ve vašem kostele mezi lidmi, které můžete vážně nazvat bratry a sestrami.

Právě tento světonázorový model byl úspěšně zaveden v Jižní Koreji a na Tchaj-wanu, stejně jako v poválečném západním Německu a (s určitými zvláštnostmi) v Japonsku a všude jinde přinesl vynikající výsledky.

Po celá desetiletí, přinejmenším od 60. let 20. století, byl tento ideál nahlodáván – nahlodáván v samotných Spojených státech. Nejprve kryptokomunistická nákaza zasáhla univerzitní kampusy, pak masovou kulturu a v 21. století jsme svědky radikálního posunu doleva. Levice se otevřeně hlásí k totální a globální nadvládě, zatímco pravice je odsouvána pouze do role "strany nízkých daní" - pokud je vůbec tolerována.

To vše vyvolává přirozenou otázku pro ty, kdo byli bezpodmínečnými spojenci amerického Eisenhowera a Reagana: Za co mají v budoucnu bojovat a o co usilovat?

4) Neokomunistická a neosovětská renesance. Nyní je zřejmé, že všechny naděje na postupné oživení a transformaci komunistických režimů v "normální" společnosti selhaly. ČLR, která byla dlouho vnímána jako země "kapitalismu pod rudou vlajkou", se obrátila ke zvýšeným represím a diktatuře s vyhlídkou na vnější agresi. Jak se ukázalo, byl to divoký "kapitalismus", který byl druhotný, vůbec ne červená vlajka.

Ruská federace, která byla dlouhou dobu považována za téměř demokratickou zemi, se proměnila v neosovětský stát, který politicky, ekonomicky a ideologicky obecně odpovídá stalinistickému modelu "lidové demokracie". Ve skutečnosti se již zformoval blok neokomunistických a neosovětských režimů, jehož základem je linie Peking-Moskva a k němuž přiléhají Severní Korea, Kuba a Venezuela, a ve druhém sledu je stále zřejmější přítomnost Íránu.

I zde je ideová a ideologická krize zřejmá: Komunismus jako ideál a systém názorů v Číně, Severní Koreji, Ruské federaci a na Kubě prošel velmi vážnými proměnami a jeho exportní a mobilizační atraktivita se do značné míry vytratila.

Různé "teorie" Komunistické strany Číny, severokorejského čučche a zejména Putinova neosovětismu představují dosti eklektickou apologetiku nadvlády mocenského aparátu vytvořeného komunistickými režimy předchozích dob. Neexistuje zde jasně formulovaný, univerzální a přitažlivý koncept globální budoucnosti.

Ale je tu negativní argument – návrh sjednotit všechny, kteří jsou nespokojeni se stávajícím světovým řádem, americkým vlivem a obecně se domnívají, že byli někde uraženi a nějak utrpěli. Tato myšlenka není nová: Ve své době Tito, který se stal vyvrhelem pro země stalinistického socialismu, ale nepostavil se sám za Spojené státy a NATO, inicioval vytvoření Hnutí nezúčastněných zemí, které mělo být "třetí cestou" pro všechny, kdo nechtěli ani americký kapitalismus, ani sovětský či čínský komunismus. Přirozeně, že se taková komunita ukázala jako extrémně volná a vcelku neschopná. A pokud by za nových podmínek představa globální budoucnosti nabízená Spojenými státy měla přitažlivost Reaganovy éry, byly by k nezdaru odsouzeny i pokusy o vytvoření bloku kolem osy Peking-Moskva.

Jak pravicová myšlenka, tak americká historická identita, jak bylo zmíněno výše, jsou však v krizi. A to jasně dává moskevským a pekingským zastáncům "multipolarity" naději, že nyní uspějí.

Ukrajina jako bod zlomu

Všechny tyto krize a rozpory se mění v jakýsi posun tektonických desek a válka na Ukrajině je jedním z faktorů, které mohou směr tohoto posunu dramaticky ovlivnit. A je velmi pravděpodobné, že se to již stalo.

Když jsme shrnovali výsledky roku 2021, řekli jsme, že politiku Bidenovy administrativy ve Spojených státech, stejně jako politiku Německa a Francie, lze definovat jako "stabilizující entropii".

Jak americká, tak západoevropská elita si více či méně uvědomují, že situace má daleko k normálu a že krize narůstá na všech úrovních. Je však zřejmé, že nemohou vypracovat žádná strategická rozhodnutí.

Z tohoto důvodu se budou snažit "stabilizovat entropii", jak jen to půjde, podle principu "ať všechno jde, jak to jde, a ať to tak je co nejdéle". Právě tento přístup určoval politické postoje v ukrajinském směru.

Totální invaze donutila všechny "stabilizátory", aby se připojili k aktivní podpoře Ukrajiny. Nebyla to ani jejich vědomá volba, ani to neodpovídalo jejich aspiracím – byl to vynucený krok. Pokud by však rok 2023 měl být rokem působivých ukrajinských vítězství (bez ukrajinské vlajky v Sevastopolu, ale s přerušením pozemního koridoru na Krym a obsazením Melitopolu), nevyhnutelně by to upevnilo proukrajinský a protiputinovský status quo a dále by to dodalo energii všem zastáncům posilování NATO a vytvoření "aliance demokracií", kterou oznámil Biden.

Místo toho však Putinův neosovětismus v roce 2023 bezpečně proklouzl za dva ze svých nejnebezpečnějších bodů. (Prvním je hrozba vojenské porážky na Ukrajině, druhým je Prigožinova vzpoura.) Neexistuje žádná přímá hrozba pro Kreml ani zevnitř, ani zvenčí. A pro zastánce "stabilizace entropie" to znamená jediné: Je nutné "zmrazit" válku na Ukrajině podle korejského scénáře a samotná Ukrajina se stane obrovskou hranicí nebo sanitárním kordonem mezi Ruskou federací a NATO. Teoreticky, pokud se naskytne příležitost, může být konflikt znovu aktivován. Ale pokud příměří trvá deset, dvacet nebo padesát let, také to není vnímáno jako problém.

Ve skutečnosti taková politická strategie nemá racionální, ale emocionální základy: Všem stranám je zřejmé, že je nemožné vrátit se do roku 2013, ale touha když ne se vrátit, tak alespoň vytvořit iluzi takového návratu je velmi silná. A to platí nejen pro Spojené státy a EU, ale také pro určité kruhy v Moskvě a Pekingu.

Logika vývoje existujících objektivních procesů a jevů je však zcela jednoznačná: V každém případě můžeme hovořit pouze o oddechu, během něhož se všechny odložené problémy, krize a války budou s obnovenou silou zhoršovat.

Náklady na "stabilizaci entropie"

Ruská federace nebude moci "jen žít" s rozdělením Ukrajiny podél frontové linie, i když budou sankce částečně zrušeny (oficiálně nebo de facto). V každém případě náklady na armádu a další bezpečnostní složky budou velmi vysoké, ekonomická degradace bude pokračovat, stejně jako odliv nejcennějšího kapitálu – lidského kapitálu.

I když si to Moskva dnes neuvědomuje, za 2-3 roky života v příměří v Kremlu se přesvědčí, že nová realita pro ni znamená jen pomalé škrcení, podobné tomu, co se stalo Sovětskému svazu po vyslání vojsk do Afghánistánu.

Stejně tak systémová krize v ČLR nemá řešení ani v rámci existujícího modelu neokomunistického státního kapitalismu. Peking nedokáže najít východisko v reformách a vnitřním rozvoji, a tak se nevyhnutelně obrátí k vnější expanzi, nejprve ekonomické a politické, a poté vojenské. Tchaj-wan je zde v popředí, ale je velmi nepravděpodobné, že by se vše zastavilo pouze na Tchaj-wanu.

Příměří na Ukrajině proto objektivně není ničím jiným než přípravou na novou válku. Navíc se může ukázat, že je ambicióznější. Ve skutečnosti je to logika eskalace agrese: Obsazení Krymu s malým množstvím krve - zástupná válka v Doněcké a Luhanské oblasti Ukrajiny - totální invaze v roce 2022. Další fáze zahrne přímé zapojení nových států do konfliktu a druhá vrstva je zde zcela zřejmá: Pobaltské země. Otevřená vojenská invaze je stále méně pravděpodobnou možností, ale podmínky jsou docela vhodné pro zástupný konflikt, který by formálně obešel článek 5 Washingtonské smlouvy.

Na druhé straně to bude signál pro ČLR: Pokud NATO není schopno řádně chránit ani své členy, pak se s Tchaj-wanem není za co stydět. Stejným způsobem budou tyto zprávy přijaty i na Blízkém východě, kde by Írán mohl hrát klíčovou roli. Postoj šíitských fundamentalistů se do jisté míry podobá postoji čínské komunistické nomenklatury: Společensko-politický model, který vytvořili, se zjevně vyčerpal, a proto je stále větší pokušení sjednotit společnost prostřednictvím vnějších konfliktů a agrese.

Všechny tyto globální zlomové linie se v posledních dvou letech staly jasnými. A rok 2023 ukázal, že to vše se "samo nerozpouští", ale naopak hnisání se jen zintenzivňuje. (Nejvýraznějším příkladem je válka v pásmu Gazy, která by se mohla snadno vyšvihnout na úroveň makroregionu a ještě výše, až k použití jaderných zbraní.)

Existuje cesta ven. Kde ale najdete ty, kteří jsou schopni ji využít?

Situace přitom teoreticky není slepou uličkou. Řešení je zcela zřejmé: Pokud Ruská federace potřebuje příměří na Ukrajině, aby nějak fungovala její ekonomika a dramaticky zvýšila své vojenské schopnosti, pak EU a NATO mohou udělat totéž - na svém vlastním území. Tedy udržovat a posilovat sankční režim, zejména v oblasti vojenství a špičkových technologií obecně, a zároveň prudce zvýšit výdaje na obranu a velikost vlastních armád. Země východní Evropy a pobaltské státy by zde mohly hrát klíčovou roli, konsolidovat se a působit jako politická lokomotiva v rámci Severoatlantické aliance. Takové "vnitřní NATO" by se také mohlo stát přirozeným základem a zdrojem právě té historické americké identity – tedy křesťanské, pravicově liberální a antikomunistické ideologie –, která se začíná vyčerpávat v samotných Spojených státech.

V důsledku toho by to uvedlo do pohybu jakýsi proces návratu k realitě 20. století. Dva protichůdné vojensko-politické bloky, vojensky dostatečně silné, aby se zdržely přímé konfrontace, ale zároveň ve stavu studené války, by byly jasně definovány. Z dlouhodobého hlediska se přirozeně objeví předpoklady pro vítězství svobodnější, dynamičtější a rozvinutější strany – tedy podmíněné "aliance demokracií" založené na NATO a EU.

Takový polární systém mimo jiné přirozeně oživí systém mezinárodního práva OSN, který byl vytvořen speciálně pro dva politické póly.

Hlavním problémem je zde, bohužel, tatáž krize elit. Aplikováno na Pobaltí a východní Evropu, je vyjádřeno neschopností či neochotou realizovat vlastní subjektivitu, vnímáním sebe sama jako hraničního pásu mezi Washingtonem a Moskvou.

Politiků a intelektuálů, kteří chápou, že Varšava se v příštích desetiletích může stát významnějším vojenským a politickým centrem než Paříž a Londýn, je v samotné Varšavě stále příliš málo. (Nemluvě o všech ostatních.)

Alternativou k této cestě, která nevyhnutelně vyplývá z politiky "stabilizace entropie", je systémová degradace institucí NATO a EU spojená s izolacionismem USA. Ze strategického hlediska to znamená proměnit v nestabilní pohraničí nejen Ukrajinu, ale i pobaltské státy a dokonce i některé z východoevropských zemí. Zároveň, při absenci historické americké identity nebo ideologického modelu křesťanské demokracie, nevyhnutelně začne proces ideologického a politického sbližování mezi neokomunistickým Pekingem a levicí v EU a ve Spojených státech. (Do tohoto procesu budou nevyhnutelně zapojeny i Rusko, Írán a další.)

A to už vytváří předpoklady pro globální ofenzívu levicového totalitarismu. Musíme připustit, že tato hrozba je dnes zřejmá a velmi významná. V jistém smyslu to bude i návrat do 20. století, do roku 1918.

S čím jsme přišli a kam jdeme...

Na základě toho všeho můžeme shrnout hlavní výsledky roku 2023:

• ruský režim vydržel a vypořádal se jak s ukrajinskou protiofenzívou, tak s Prigožinovým povstáním. Systém je díky neustálému hromadění teroru poměrně stabilní, žádné změny zevnitř nejsou možné, dokud vnější tlak nezajistí dostatečnou úroveň ekonomické dezintegrace;
• válka na Ukrajině se protáhla a příměří v té či oné podobě je velmi pravděpodobné. V Moskvě, Washingtonu, Bruselu a Kyjevě je nyní mnoho přívrženců korejského scénáře;
• 2-3 roky po uzavření příměří budou dobou, kdy by NATO a EU měly dramaticky zvýšit úroveň vojenské síly a politicky se konsolidovat;
• pokud se tak nestane, jsou nevyhnutelné nové krize, konflikty a války, a to i v Evropě. Navíc rozsah a výsledky této eskalace by mohly být velmi, velmi vážné.

To jsou hlavní otázky dneška – a nadcházejících desetiletí. A politické procesy v EU a USA v roce 2024 nám dají odpověď. V prosinci příštího roku uvidíme víceméně jasně, v jakém neradostném světě bude lidstvo v příštích desetiletích žít.

Zdroj v ruštině: ZDE