27. 7. 2023
Desítky let trvající koloniální a náboženská válka Izraele proti Palestincům vyvrcholila, jak se zdá, židovským občanským konfliktem hraničícím s občanskou válkou.
Zatímco statisíce lidí pokračují v pouličních pochodech proti vládě, prezident varuje, že země stojí na okraji propasti, a přední komentátoři upozorňují, že občanská válka již začala, míní politický analytik Al Džazíry Marwan Bishara.
Tento konflikt se odehrává především mezi dvěma typy sionismu, jinými slovy mezi liberálnějším a sekulárním sionismem na jedné straně a fanatičtějším a fašistickým sionismem na straně druhé.
Zatímco se těmto typům sionismu dařilo v průběhu posledních pěti desetiletí smiřovat své rozdíly, prohlubující se izraelský okupačně-apartheidní systém židovské nadvlády poskytl obrovský impuls extrémním prvkům v izraelské společnosti.
Vyvrcholil také vytvořením nové vládní koalice šesti stran, z nichž pět je "náboženských" - buď ultraortodoxních, nebo ultrasionistických - anebo obou.
Tato vláda patří k nejextrémnějším a nejrasističtějším prvkům izraelské společnosti; je odhodlána přeměnit židovskou komunitární demokracii ve fanatickou židovskou autokracii tím, že podřídí izraelské soudnictví své parlamentní většině, což jí následně otevře cestu ke změně systému vlády.
Historie nám může pomoci při objasnění této geneze.
Od svého vzniku v roce 1948 jako osadnického koloniálního státu šli izraelští představitelé ve stopách jiných osadnických států, jako jsou Spojené státy, Kanada a Austrálie, a zvládali napětí mezi různými přistěhovaleckými komunitami prostřednictvím legálních demokratických procesů. Byl to jediný způsob, jak sladit rozdíly mezi například iráckými, polskými, marockými nebo ruskými přistěhovaleckými komunitami. Netřeba dodávat, že to neplatilo pro palestinské občany Izraele, kteří trpěli pod přímou vojenskou kontrolou až do roku 1966.
Po celé toto období měly sekulární aškenázské elity - soustředěné v dělnickém hnutí, které vytvořilo a vedlo dřívější osídlení Palestiny - výhodu nad konzervativnějšími sefardskými přistěhovalci a náboženskými skupinami. Staly se pány země.
Válka v roce 1967 to však změnila. Okupace a osídlení východního Jeruzaléma a ostatních nově obsazených území dodávaly od té doby energii mesianistickým, fanatickým a hypernacionalistickým Izraelcům.
Jejich hnutí se poprvé dostalo k moci v roce 1977 s podporou marginalizovaných sefardských Židů a několika labouristických vůdců, kteří snili o Velké zemi izraelské nebo o úplné kontrole celé historické Palestiny.
Od té doby poskytovala americká spoluúčast v podobě ekonomické a vojenské podpory radikální izraelské pravici tolik potřebný impuls. A v poslední době arabský a palestinský appeasement vůči fanatickému Izraeli jeho rasismus ještě více utužil. Palestinská samospráva potlačovala vlastní lid, aby poskytla ochranu upevňujícímu se izraelskému apartheidu, čímž se její přežití stalo izraelskou nutností.
Stejně tak ochota autokratických arabských režimů opustit formuli "země za mír" a podepsat bezpodmínečný mír a normalizaci s koloniálním Izraelem poskytla Netanjahuovi a jeho fanatickým spojencům legitimitu a důvod zdvojnásobit svou expanzivní politiku.
Vzhledem k tomu, že se po celé Palestině rozmnožily statisíce osadníků ve stovkách nelegálních židovských osad, které stírají hranice mezi Izraelem a jeho okupovanými územími, bylo jen otázkou času, kdy se vládnoucí fašisté obrátí dovnitř a pokusí se upevnit svůj fanatismus v Izraeli stejně jako v Palestině, ať se děje, co se děje.
Až příznivci ministra národní bezpečnosti Itmara Ben-Gvira splní jeho výzvu k nošení zbraní, budou tyto zbraně použity nejen proti Palestincům - ale také proti sekulárním, liberálním Izraelcům.
To sotva bylo neočekávané.
To rovněž vyvolává otázku, proč sekulárnější a méně fanatičtí Izraelci, kteří plní ulice, nechtějí nebo nejsou schopni vidět souvislost mezi prohlubujícím se apartheidem a rostoucím mesiášským fašismem?
Stručná odpověď zní: mnozí nejsou ochotni a mnozí další toho nejsou schopni. Ti, kteří nejsou ochotni, se možná obávají, že spojení fašismu s apartheidem hnutí rozbije a oslabí jeho dynamiku. Ti, kteří nejsou schopni tuto souvislost vidět, chtějí i nadále mít svůj koláč a jíst ho také; trvají na tom, že Izrael může a musí být sekulární, liberální a demokratický a zároveň si zachovat židovskou nadvládu a utlačovatelskou okupaci Palestiny.
Soudě podle složení izraelského parlamentu tvoří tento druhý tábor většinu opozice vůči vládě a má velké zastánce mezi vojenskými špičkami a korporátními elitami. Nebýt osoby Benjamina Netanjahua, kterému strašlivě nedůvěřují, mohly by se strany jako Národní jednota, Jisrael Bejtenu a dokonce i Ješ Atid nadšeně připojit k sekulárnější koaliční vládě vedené kterýmkoli jiným vůdcem radikálně pravicové strany Likud.
Tyto strany by ve skutečnosti mohly nakonec dosáhnout kompromisu s koaliční vládou ohledně jí navrhovaných zákonů, které by do jisté míry zajistily liberálnost systému vůči Židům a zároveň mu umožnily prosazovat jeho rasistickou agendu vůči Palestincům v Izraeli a na okupovaných územích.
To by mohlo situaci uklidnit, ukončit pouliční protesty a obnovit zdání normálnosti. Alespoň na chvíli. Ale nenechte se mýlit, džin je vypuštěn z láhve a fanatici, kteří se z okraje přesunuli do centra moci a kteří se živí konflikty a válkami, se nezastaví, dokud nebude jejich mesiášské vykoupení dokončeno, ať se děje, co se děje.
Nevím, kam nakonec rozhořívající se sekulárně-náboženský konflikt Izrael dovede. Ale ti, kdo jsou na Západě odhodláni zabránit Íránu v získání jaderné zbraně, musí přestat podporovat stále fanatičtější jaderný stát - Izrael, který stále intenzivněji válčí sám se sebou.
Celý text v angličtině ZDE
Diskuse