Harald Welzer a gesto moralizující nadřazenosti

2. 11. 2022

čas čtení 6 minut
Více "decivilizace" není možné ve společnosti, která učinila "empatii" primární ctností, v níž nestojí žádná lidská bytost mimo zákon. Ti, kteří zacházejí s pachateli i s oběťmi stejně, se staví na stranu pachatelů. Stejně jako sociolog Harald Welzer, napsal Henryk M. Broder.

Na závěr 31. stranické konference CDU začátkem prosince 2018 vystoupila Angela Merkelová s pětatřicetiminutovým projevem, kterým se po 18 letech ve funkci šéfky strany rozloučila se stranickou základnou. Její poslední slova byla: "Bylo mi velkým potěšením. Byla to pro mě čest." Načež 1001 delegátů vstalo ze svých míst a oslavilo kancléřku dlouhými 10 minutami potlesku vestoje.

A to je zhruba o minutu méně než na předchozí stranické konferenci v Essenu v roce 2016, kde byla znovu zvolena s 89,5 % hlasů do čela.

Změna scény. Svaz německých vydavatelů a knihkupců každoročně uděluje cenu míru spisovateli, který se zasadil o mírové soužití mezi lidmi. Letos padla volba na ukrajinského hudebníka a spisovatele Serhije Žadana – "za jeho vynikající uměleckou práci a za jeho humanitární přístup, s nímž se obrací k lidem ve válce a pomáhá jim v ohrožení života".

Pro Serhije Žadana, který cestoval do Frankfurtu z Kyjiva, činily "minutové ovace ve stoje", i když ne tak rozsáhlé jako pro Merkelovou, asi tři až čtyři minuty. A pak to trvalo jen den, než se známý představitel kritické inteligence Harald Welzer kvůli předávání cen urazil. "Minuty potlesku", řekl kulturní kritik a sociolog na představení v Kolíně nad Rýnem, byly výsledkem "etického přepětí" a diagnostikoval "změnu civilizované řeči… v určitých větách nositele Ceny míru… ve vztahu k protivníkům", čímž měl na mysli ruské útočníky. Takové věty laureáta Ceny míru nejsou "příspěvkem k civilizaci, ale ... součástí decivilizačního procesu, který byl zahájen jinými". My, třetí strana, která stojí mezi stranami konfliktu, bychom si měli uvědomit, že "skutečný kulturní úspěch" spočívá v tom "nenechat se vtáhnout do tohoto decivilizačního procesu".

Německý krasoduch versus ukrajinský povýšenec

Existují dva způsoby, jak se s takovými slovními bublinami vypořádat. Můžete je zařadit pod "postmoderní humbuk & rétorický showmanship", nebo je zkusit přeložit do jazyka, kterému rozumějí i lidé, kteří si myslí, že Foucault a Bourdieu jsou dva francouzské sýry ze syrového mléka.

Welzer, německý sofistik, obviňuje ukrajinského povýšence, že nečiní žádný "příspěvek civilizaci", ale podporuje "decivilizační proces", který – sociolog připouští – "iniciovali jiní". Na druhou stranu staví "skutečný kulturní úspěch", který spočívá v tom, že se držíte stranou a nestavíte se na žádnou stranu. Je to starý konflikt mezi kulturou a civilizací, který lze shrnout do dvou vět: "Kultura je, když uříznete sousedovi hlavu a uděláte z ní vázu na květiny. Civilizace je, když za to jdete do vězení."

Welzerova snaha udržet ekvidistanci, tedy nespojit se ani s Rusy, ani s Ukrajinci, prakticky znamená, že projevuje solidaritu s ruským agresorem. Ti, kteří zacházejí s pachateli i s oběťmi stejně, se staví na stranu pachatelů. A každý, kdo si myslí, že by bylo nejlepší nenechat se zatáhnout do "decivilizačního procesu", by také bez pohnutí sledoval, jak muž zneužívá dítě, a následně si stěžuje, jak daleko proces decivilizace pokročil.

Welzerův výběr slov není náhoda. Decivilizace a narušení civilizace spolu úzce souvisí, a pokud to Ukrajinci nechápou, pak jim Harald Welzer musí pomoci poukazem na to, že decivilizaci neřídí ruský prezident, ale nositel ukrajinské ceny za mír.

Ukrajinci jako ochotní poskoci Američanů

Gesto moralizující nadřazenosti je v kulturním prostředí rozšířené. I když jsou věci na stole tak jasné jako v případě ruské invaze na Ukrajinu, cpou události tak dlouho do vybrané perspektivy, dokud kousky nevytvoří obrázek, jaký chtějí. Za všechno může Západ, bez postupu NATO by k této válce nikdy nedošlo, Ukrajinci jsou ochotní poskoci Američanů, kteří chtějí prosadit své geopolitické zájmy. A najednou je Rusko součástí "globálního jihu" pod útokem imperialismu.

Kromě toho existuje přemíra citového chladu, jak je charakteristické pro lidi, kteří se pokouší smartphonem natáčet nehody, kolem kterých projíždějí se svými chytrými telefony. Více "decivilizace" není možné uprostřed společnosti, která z "empatie" učinila primární ctnost, v níž nikdo nemusí zůstat sám a nikdo nestojí mimo zákon.

Stejně jako kolektiv 28 "intelektuálů a umělců", včetně Haralda Welzera, který koncem dubna napsal otevřený dopis Olafovi Scholzovi a požádal kancléře, aby na Ukrajinu nedodával těžké zbraně a "udělal vše pro to, aby příměří mohlo být dosaženo co nejdříve; pro kompromis, který mohou přijmout obě strany".

Odhlédneme-li od toho, že signatáři (sic!) lpí na již dávno překonaných představách o moci německého kancléře, 28 "intelektuálů a umělců" dalo především jasně najevo, co myslí "kompromisem" – ústupek vůči agresorovi.

Představme si, že se do domu Haralda Welzera vloupe banda lupičů a požaduje po něm odevzdání všech cenností, jinak z domu udělají smetiště. Jak by na to reagoval Harald Welzer?

Nabídnout lupičům kompromis? Mohli mít všechno, stříbro, spoustu malých mastkových antilop a slonů, které si přivezl ze svých cest po Africe a Asii, jen mu nechte houpacího koně, kterého mu dali rodiče, když začal chodit do školy, a sbírku plakátů Klause Staecka ze 60. a 70. let 20. století. Co by udělali lupiči? Vysmáli by se mu, nebo přijali nabídku a odměnili hostitele potleskem ve stoje?

Zdroj v němčině: ZDE

2
Vytisknout
5217

Diskuse

Obsah vydání | 4. 11. 2022