"Stát na Václaváku s odboráři, to bych byl přece už úplný lůzr, jak bych vypadal ve své sociální bublině?"

9. 10. 2022 / Pavel Veleman

čas čtení 7 minut
Normalizační (tentokrát ekonomický) strach ovládá a paralyzuje společnost 

Duchovní fašisté ve všech stranách mají otevřený prostor k převzetí moci…

"Každý soucítí s druhým člověkem jen do té míry, pokud si sám dovede představit jeho osud…
(Milena Jesenská, 1937)

Tak se zase naše pravicová, česká vláda bude vytahovat, jak je populární. Na podporu odborové demonstrace přišlo několik tisíc lidí, vlastně jen ti organizovaní a několik stovek Pražanů. Před deseti lety odbory a občanská levicová scéna zaplnila Václavské náměstí, dnes již ho zaplňují jiní…


Chudší část Prahy tehdy ukázala alespoň určitou podporu lidí práce, i když se nemohla rovnat následujícím demonstracím "Milionů chvilek" proti Babišovi. Tady Praha a větší města ukázala podporu těch svých tzv. slušných, středopravicových demokratů, kteří samozřejmě právem demonstrovali proti Babišově a Zemanově vládě.  Již tehdy jsem však vnímal, jak otázka sociální není na pořadu dne a jak právě toho Babiš a Zeman využívají… A jak moc na tech demonstracích chybějí tato témata, přestože jejich přítomnost je důležitá pro pochopení a cestu k té druhé (větší) části české společnosti.

Paradigma české středové pravice a nacionální levice zní v ČR již od roku 1989 takto:

Všechny sociální problémy mají přece základ v individuální rovině. Sociální témata se nemají politizovat. Stejně jako ten strašlivý  termín "nepřizpůsobivý", tak i velmi často používaná věta: "My nemůžeme za vaše posrané životy" - je v ČR jedinou reakcí na společenské, sociální problémy. Tento postoj přežívá dodnes.

"Základ Vašeho životního neúspěchu je vždy individuální a každý rozumný člověk toto řeší třeba změnou práce, studiem, případně terapií u psychologů, uvolněním na večerní józe, zábavou u dobrého pití, sportem..."

Po desítky let vytěsněná pravda o skutečném stavu naší země i jednotlivců žijících na našem území, se dnes plně projevuje ve formě sociální rakoviny, které v těchto měsících metastázuje do dalších sociálních skupin české společnosti.

Největší strach českého maloměšťáka je však stále stejně ten pokrytecký - nikdo nechce být statusově spojován se spodinou, prolezlou exekucemi, se seniory, kteří dnešní svět už nechápou, a s "nemakačenky", lidmi bez zaměstnání stojící  na úřadech práce.

Dnes tam současná vláda naprosto absurdně posílá půlku národa pro sociální dávky a diví se, že se na takto stigmatizované místo neúspěchu a hanby (desítky let to tak nazývali) - nikomu nechce.

Vládnoucí neoliberální dogma v našich duších (55 +) tak rychle nahradilo naši nikdy opravdu řádně nepřiznanou kolaboraci s režimem. V Klausově pojetí liberálně/normalizační/tržní demokracie se totiž toto naše selhání nazvalo účelovým prakticismem a v době "léčby Klausem" se tento přístup vydával takřka za hrdinství, které porazilo komunismus.

A my starší jsme tuto společenskou lež předali svým dětem v rodině, ve škole, v médiích, na sociálních sítích, prostě v té celé, obrovské sněhové kouli rádoby úspěšných občanů. Jedinec na prvém místě vždy. Vše má individuální řešení. Jakákoliv společenská solidarita je komunismus. A výsledek této filosofie pokrytectví je dnes děsivý.

Současný čtyřicátník často nedokáže třeba jen přemýšlet o těch druhých (o daleko větší části společnosti) a jít podpořit kolektivní akci lidí, kteří se stejně jako on, budí časně ráno s finanční úzkostí. Plat průměrný, pracovní místo nejisté, nutnost  poslouchat šéfa-nafoukaného fachidiota ve firmě, v továrně, na úřadě - strašně nudná práce v korporátu psychicky stejně vyčerpávající jako fyzická dřina ve slévárně. Zajímavé je, že to, co vystudoval, to lze dělat jako OSVČ, avšak skoro zadarmo, volný čas žádný, bydlení u rodičů.

Tuto velkou životní podobnost jeho situace se situací mladého dělníka z Ostravy, který přijel na sobotní demonstraci - mu však brání přiznat jeho vnitřní maloměšťáctví, kde převládá důraz na jednotlivosti manýrismu zbytečností, které nás naučil počítač, internet, facebook a twitter a které nás společensky strašně rozdělují a nikdy nám nedovolí - dát se v nouzí opravdu dohromady k spravedlivému odporu.

A tak tato mladší generace nikdy nezažije skupinovou/mezigenerační/mezioborovou solidaritu občanů a radši si připlatí další soukromou terapii za tisíc korun. Stát na Václaváku s odboráři, to bych byl přece už úplný lůzr, jak bych vypadal ve své sociální bublině?

Moje dlouholetá sociální práce s klienty všeho věku - od 18 let až do smrti - mi na konkrétních případech ukazuje, jak jsou individuální problémy všech věkových skupin obrovsky podobné. Primární problém sociálních problémů je vždy společenský, politický, faktické chudnutí většiny společnosti a i následující stres a úzkosti jsou stejné.

Avšak neviditelná, až ďábelská politická moc, spojené byznysové a politické struktury, které si platí skutečné mágy sociálních sítí, nikdy nedovolí se spojit těm ohroženým a oni se fakticky neznají, nemluví spolu, nemají empatické vztahy, mají jeden před druhým obrovské předsudky, a proto nikdy nepochopí, jak moc jsou jejich životy a starosti společné.

Sobotní minimální účast na demonstraci je opravdu moc zlá zpráva o stavu české společnosti, která se během deseti let (Praha versus regiony) velmi zhoršila.

Máme například lokality, kde se stovky lidí rodí do života, který je podobný jako u latinskoamerických slumů. Koho to však zajímá třeba z českých politiků, sociálních pracovníků nebo novinářů ? Čest paní Rychlíkové a panu Šplíchalovi.

Odbory a jejich struktury se na sobotní demonstraci dozvěděly velmi smutnou pravdu o své situaci. Během deseti let ztratily svojí častou váhavostí, ústupností, mnohdy i kolaboraci s managementem a s politiky podporu širší veřejnosti. Také často jejich zástupci připomínají svým projevem a chováním ROH za komunismu.

Vím, že v této zemi je velmi těžké být v odborech radikální, když strach pracujících je až patologický a pro vrcholový management jsme naprosto k smíchu. Stačí na nás zadupat a všichni zalezeme. Máme přece stravenky, že?

Společnosti schází autentická politická levice,  ačkoliv by situace ve společnosti naznačovala, že to bude naopak.

Hnědá je barva české budoucnosti, její politická malost, čecháčkovská přízemnost, elitářství politických nul neschopných chápat sociální dějiny vlastní země, to je v genech většiny současných politiků. A  nás, morem strachu nakažené jedince, strachu, který  se následně přelévá do tekuté nenávisti proti veškeré jinakosti, vábí pod svoji ochranu ti nejhorší politici…

Vlajkaři versus Národní souručenství, taková je potupná realita dneška…



3
Vytisknout
8306

Diskuse

Obsah vydání | 11. 10. 2022