Putin je vrah a kriminálník, který se nikdy nevzdá, pokud ho k tomu svět nedonutí

10. 5. 2022

čas čtení 24 minut
Vladimír Putin od doby, kdy se stal v Rusku vládcem, proměnil tu zemi v pašalík vrahů, zločinců a kriminálníků. Lidi, kteří mu kdy stáli v cestě, buď nechal zavraždit, nebo je poslal na dlouhá léta do vězení. Je mstivý a jakmile se mu někdo nelíbí, soustředí veškerou svou energii k tomu, aby ho zničil. Nikdy se nevzdá, proto musí být zničen.

To jsou argumenty bývalého amerického diplomata Andrewa Goodmana, který  odešel do důchodu v roce 2009 po více než 30 letech, kdy se věnoval především jednání se SSSR a Ruskem. Vedl kurzy o ruské zahraniční politice na Kolumbijské univerzitě, Massachusettské univerzitě v Amherstu a Univerzitě Mary Washington. V devadesátých letech byl v Petrohradě Putinovým kamarádem, do té doby, než se mu znelíbil. Pozoruhodné svědectví:


Plánovač Putin
 

Pozorovatelé běžně popisují invazi Vladimira Putina na Ukrajinu jako bezohledný hazard. Ale Putin, kterého jsem poznal v Petrohradě na počátku 90. let, nebyl hazardér v klasickém slova smyslu, natož pak lehkomyslný. Hazardní hra z definice zahrnuje riziko prohry. Mé kontakty s Putinem a jeho pozorování ukázaly, že takové riziko nerad podstupuje. Své kroky spíše pečlivě plánoval a systematicky kombinoval zastrašování, násilí a právní manévry, aby dosáhl svých cílů. Putin jednal pouze tehdy, když se domníval, že výsledek bude téměř jistý, a vytrval, v případě potřeby použil další prostředky, dokud nedosáhl svého cíle.

Analytici uvádějí v Putinově rozhodování v poslední době řadu chybných odhadů, ale to neznamená, že by hazardoval. Putin považoval Ukrajinu za nevyřešený problém. V průběhu několika let podnikal kroky, o nichž se domníval, že zajistí úspěch invaze. Jakmile už nemohl čekat na alternativní řešení, zahájil invazi v nejvhodnější dobu. Ať už se nyní na místě děje cokoli, existuje dobrý důvod se domnívat, že Putin bude pokračovat ve snaze o řešení podle své svévole, dokud bude u moci.

 
Putin v Petrohradě


Během svého působení na generálním konzulátu USA v Petrohradě na počátku 90. let jsem měl možnost vést s Putinem pravidelné a rozsáhlé osobní rozhovory po dobu téměř 18 měsíců. S Putinem jsem se seznámil brzy po svém příjezdu v roce 1992, kdy byl činitelem  odpovědným za vnější vztahy města a byl starostou určen jako můj partner pro jednání o bezpečnostních otázkách. Krátce poté se Putin stal zástupcem starosty a mým protějškem ve všech aspektech vztahů města s americkou komunitou. Společně jsme se účastnili slavnostních ceremonií a dalších akcí, někdy jsme jezdili celé hodiny po venkově, což mi umožnilo sondovat jeho pohled na svět a názory na všechny aspekty politiky a ekonomiky. Náš vztah byl zpočátku velmi srdečný. Situace se však zhoršila poté, co jsem začal vyšetřovat organizovaný zločin ve městě a informovat západní činitele, novináře a podnikatele o aktivitách, které se týkaly Putina.

Během našich rozhovorů mi Putin mnohokrát řekl, že Rusko musí znovu získat status velmoci. Putin Západu nedůvěřoval: Západní představitelé pomáhali Rusku jen proto, že to bylo v jejich vlastním zájmu. Rusko sice potřebovalo pomoc Západu při modernizaci, ale v určitém okamžiku bude muset jít vlastní cestou a hájit své zájmy. Část ruských zájmů se týkala zemí tzv. blízkého zahraničí (dříve součástí Sovětského svazu), které podle Putina představovaly přirozenou sféru vlivu Ruska. Prohlásil, že tyto země by měly jít cestou, kterou jim Rusko vytyčilo. V rozhovorech se mnou Putin neřekl, že by tyto země měly být znovu pohlceny Ruskem, ale několikrát uvedl, že jsou s Ruskem svázány tradicí a je "přirozené", že by měly jednat v souladu s Ruskem.

Kromě odhalení jeho světonázoru se z mých rozhovorů s Putinem i z mých rozhovorů o něm vynořil portrét, který ukázal, že je to člověk, který se důsledně snaží minimalizovat rizika. Ve městě panovala naprostá shoda v tom, že Putin se do ničeho nepustí, pokud cítí, že by mohl prohrát: Jednal pouze tehdy, když si byl naprosto jistý svým vítězstvím, a pouze po pečlivých přípravách. Když Putin usoudil, že šance jsou mu nejpříznivější, jednal rozhodně. A jakmile něco začal, byl odhodlán to dotáhnout do konce a použít k tomu všechny dostupné prostředky. Putin ustoupil nebo se snažil o ústupek pouze tehdy, když mu to nařídila vyšší autorita nebo když byl konfrontován s protichůdnou silou.

Jako vedoucí oddělení vnějších vztahů městské správy měl Putin na starosti udělování licencí firmám a regulaci zahraničních investic ve městě, stejně jako exportní aktivity přes městský přístav. Poté, co se stal náměstkem primátora, přidal Putin do svého portfolia dohled nad vymáháním práva, včetně útvarů daňové policie a policie pro boj s organizovaným zločinem, a nad městskou správou, hotelovým ředitelstvím, ředitelstvím spravedlnosti a ředitelstvím pro styk s veřejností. Tyto další povinnosti poskytly Putinovi zdroje, které potřeboval k ovládnutí města.  Kombinaci vydávání licencí a regulace spolu s vymáháním práva využil k vypracování plánu, jak se zmocnit kontroly nad firmami a dokonce nad celými odvětvími městské ekonomiky.

Putinův modus operandi

Putinův první pokus o zabavování majetku nebyl úspěšný, jak přiznal ve své autobiografii. V roce 1991 vydal starosta směrnici, která Putinovi svěřila dohled nad hazardním průmyslem. Putin získal interní právní rozhodnutí, podle něhož si město může nárokovat 51 % vlastnictví hazardních her v kasinech, pokud se vzdá práva vybírat nájemné z jejich prostor. Putin poté založil akciovou společnost, která měla inkasovat výnosy. Problémem však bylo, že žádné výnosy neexistovaly. Organizované zločinecké rodiny, které kasina provozovaly, vedly účetnictví tak, že vykazovaly pouze ztráty. Při shrnutí této zkušenosti Putin prohlásil: "Byla to klasická chyba lidí, kteří se poprvé setkávají s volným trhem... Neměli jsme vše dostatečně promyšlené." Na závěr řekl, že kdyby neodjel do Moskvy, "vyždímal by" kasina "až do konce", aby je donutil podělit se s městem o své zisky.

Putinovo odhodlání, že kvůli nedostatečnému plánování už nikdy znovu neuspěje, se projevilo v jeho následné úspěšné snaze zmocnit se vlastnictví nemovitostí a podniků. Někdy tento model fungoval poměrně přímočaře. Například v roce 1992 chtěl Putin získat pozemek na jezeře poblíž finských hranic, aby na něm postavil dači pro sebe a svou družinu. Nejprve využil existující svěřenský fond a uskutečnil nákup dvou malých pozemků pro sebe. Poté použil zastrašování a úplatky, aby vyhnal majitele sousedních pozemků. Jakmile se jejich pozemky uvolnily, získali je do vlastnictví členové Putinova nejbližšího okolí.  Všichni pak založili družstvo Ozero Dača, do něhož přitékaly peníze na výstavbu jejich pozemků, ale také k jiným účelům.

Jindy, například během snahy o ovládnutí petrohradského přístavu, byly operace mnohem složitější. Putin začal tím, že se zmocnil obchodní Baltské flotily, jednoho z hlavních aktiv přístavu. Nechal policií zatknout dosavadního ředitele na základě obvinění ze zpronevěry, což mu umožnilo vybrat nástupce. Flotila byla poté rozprodána za snížené ceny nově vytvořeným fiktivním společnostem, které následně lodě prodaly za jejich skutečnou hodnotu. Aby byl potlačen odpor proti tomuto plánu, byl zavražděn jeden z dlouholetých členů správní rady flotily, který měl námitky. Další klíčové aktivum přístavu, ropný terminál, však představovalo obtížnější úkol. Ten se stal jablkem sváru mezi soupeřícími mafiánskými gangy, které se nehodlaly vzdát svých podílů bez boje. Aby se Putinův výbor pro vnější vztahy vyhnul takovému boji, vytvořil společný podnik s firmou vedenou bývalými spolupracovníky KGB, který měl vybudovat nové ropné terminály mimo stávající přístav. Výhrůžky ze strany gangů a smrt klíčového vyjednavače, kterého pravděpodobně otrávila mafie, tento záměr zhatily. Místo toho Putin a jeho spolupracovníci uzavřeli spojenectví s vůdcem mafie, který získal faktickou kontrolu nad ropným terminálem, přičemž Putin tuto kontrolu legitimizoval vydáním vládních licencí.  Putin pak vydal licence, které umožňovaly jeho vlastním společníkům legálně využívat ropný terminál pro jejich dovozní a vývozní aktivity.

Putinova pověst bezohledného a mstivého člověka přesáhla pouhé použití síly k překonání odporu vůči jeho plánům. Dlouho pronásledoval své odpůrce a kritiky a čekal, až se jim vyrovná. Ještě v Petrohradě nechal Putin policií pro boj s organizovaným zločinem zbít a uvěznit bývalého městského činitele, který zveřejnil informace o finanční korupci ve vedení města. Poté, co se Putin stal v roce 1999 premiérem, pronásledoval bývalého městského činitele, který byl znovu uvězněn - tentokrát na doživotí. Bývalý městský činitel ve vězení v roce 2014 zemřel. Podobně Putin stíhal i petrohradského městského zákonodárce, který v roce 1992 vyšetřoval Putina a neúspěšně naléhal na jeho odvolání z funkce kvůli uzavírání fiktivních smluv. Poté, co jedna zákonodárkyně v roce 2000 zveřejnila článek, v němž se postavila proti Putinově kandidatuře na prezidenta, byla vystavena zastrašování, které ji přimělo opustit politiku a skrývat se. Z úkrytu vyšla až krátce před svou smrtí v roce 2012.

Nedořešené záležitosti s Ukrajinou

Jakmile se Putin stal prezidentem,rozvinul svůj petrohradský model v celostátním měřítku. Ať už operoval proti oligarchům nebo politickým oponentům, jako jsou regionální gubernátoři, Putin nejprve demontoval jejich existující kontrolní struktury - buď použitím síly, nebo zákonem. Poté vytvořil nové nástroje kontroly a do jejich čela postavil členy svého okolí. Následně Putin pomocí práva legitimizoval své nové nástroje kontroly a zároveň použil sílu k prosazení svých nových právních opatření.

Tento model byl méně úspěšný v mezinárodním měřítku, kde měli oponenti větší zdroje k odporu. Putin se snažil ospravedlnit své zasahování do gruzínských záležitostí právně, ale použitím síly v roce 2008 se mu podařilo získat  kontrolu pouze nad částí gruzínského území.   Přinejmenším od ukrajinské prezidentské volební kampaně v roce 2004 se Putin snažil zasahovat do ukrajinské politiky, aby zabránil kličkování Kyjeva mezi proruskou a prozápadní administrativou. Jak během oranžové revoluce v roce 2004, tak během revoluce na Majdanu v roce 2014 však Ukrajinci jeho pokusy odmítli.

Když se Ruskem podporovanému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi nepodařilo po svržení revolucí v roce 2014 získat zpět své křeslo, označil Putin tuto událost za státní převrat. Putin toto obvinění zopakoval, ale nepokusil se Janukovyče vrátit do funkce ukrajinského prezidenta. Místo toho v březnu 2014 podnikl kroky k zabrání a následné anexi Krymu a v dubnu vyslal ruské jednotky do Donbasu, aby podpořily vyhlášení separatistických vlád v Doněcku a Luhansku. Boje mezi ukrajinskou armádou a separatisty pokračovaly po celý rok 2014, dokud nedošlo k patové situaci kodifikované v dohodě z Minsku z února 2015. V ruské interpretaci to znamenalo, že separatistické regiony budou mít právo veta nad zahraniční politikou Ukrajiny.

Jednou ze záhad krize z roku 2014 je, proč nedošlo k ruskému pokusu o svržení nové prozápadní ukrajinské vlády. Putin v září téhož roku řekl předsedovi Evropské komise Josému Manuelu Barrosovi, že kdyby chtěl, mohl by "Kyjev dobýt za dva týdny". Ale ať už to myslel vážně, nebo ne, nikdy se o to nepokusil. Zasáhly západní sankce Rusko více, než Putin připouštěl? Nebyl ohromen výkonem své armády při podpoře separatistů? Byl přesvědčen, že náplast poskytnutá minskou dohodou poskytne čas, aby se moci ujala poddajnější ukrajinská vláda?

Pokud přesný důvod, proč Putin v roce 2014 nepokračoval, zůstává neprůhledný, zárodky Putinova rozhodnutí o invazi z letošního února již byly zasety. Ve výročním vysílání otázek a odpovědí toho roku Putin kritizoval chování ukrajinské vlády vůči separatistům a připomněl, že ruský parlament ho zmocnil k použití síly na Ukrajině. Tato veřejně vyjádřená nespokojenost naznačuje, že Putin možná již tehdy začal plánovat nutnost podniknout v budoucnu razantnější akci.

Nutnost jednat


Konečné rozhodnutí zahájit invazi 24. února 2022 se zdá být výsledkem souhry několika faktorů. Putin cítil potřebu vyřešit nedořešené záležitosti z roku 2014, zatímco vývoj na konci roku 2021 ho utvrdil v přesvědčení, že problém se blíží k vyvrcholení a nastal správný čas pro jeho řešení.

Čím více se Ukrajina obracela na západ, tím větším problémem se pro Putina stávala. Ukrajina integrovaná do jakékoli západní struktury, ať už NATO, nebo Evropské unie, by zasadila Putinovi velkou ránu v jeho snaze obnovit velikost Ruska. Putin věřil, že tomu musí zabránit. Ukrajinský prezident Petro Porošenko vystupňoval vojenské úsilí proti separatistům a zmenšil území pod jejich kontrolou. Znepokojivé bylo i Porošenkovo pokračující hledání asociační dohody s Evropskou unií. Jeho porážka Volodymyrem Zelenským v prezidentských volbách v roce 2019 však zdánlivě skýtala paprsek naděje, neboť Zelenského volební platforma vyzývala k urovnání konfliktu se separatisty.

Možnost zlepšení vztahů se však rozplynula, když Zelenskij změnil svůj přístup k jednání se separatisty a podnikl řadu kroků, které si Putina znepřátelily. Nejprve v prosinci 2019 jednání mezi Putinem a Zelenským nikam nevedla, když Zelenskij prohlásil, že chce změnit minskou dohodu. Zelenskij poté znovu začal usilovat o asociační dohodu s Evropskou unií a o členství v NATO. Putinův hněv vzbudil také tím, že zrušil několik proruských televizních stanic a vznesl obvinění z velezrady proti blízkému Putinovu příteli za financování separatistů.

Situaci komplikoval napjatý osobní vztah mezi Putinem a Zelenským. Než se Zelenskij stal ukrajinským prezidentem, hrál v populárním televizním seriálu, který si z Putina dělal legraci, což Putin od dob svého petrohradského působení netoleruje. Po Zelenského zvolení nabídl Putin obyvatelům Donbasu ruské pasy, na což Zelenskij reagoval posměšně. To udalo tón dalším podobným výměnám názorů, které ze Zelenského pravděpodobně udělaly osobní terč Putinovy invaze.

Přesto Putin neměl důvod jednat, dokud byl prezidentem Donald Trump. Putin viděl, že Trump oslabuje NATO tím, že na ně slovně útočí, že zpochybňuje, zda by Spojené státy měly dodržovat článek 5, a údajně koketuje s myšlenkou úplného vystoupení. Pokud by se NATO mohlo samo zničit, pak nebylo třeba, aby Putin jednal a zabránil Ukrajině v připojení k němu.

Putin musel změnit svůj kalkul

Putin musel po Trumpově porážce v roce 2020 změnit své kalkulace. Joe Biden podnikl kroky k ujištění spojenců o závazku USA vůči NATO. Ačkoli v oficiálních prohlášeních NATO nic nenasvědčovalo tomu, že by Ukrajina mohla nebo měla získat členství v určitém okamžiku, změna postoje USA k Alianci v kombinaci se Zelenského podporou členství znamenala, že se problém Ukrajiny stal akutnějším. Načasování se může zdát náhodné, ale jen několik měsíců po Bidenově nástupu do funkce začalo na hranicích Ukrajiny hromadění ruských vojsk. Tento vývoj zapadá do Putinovy záliby pečlivě plánovat, než začne jednat. Naznačuje také, že Putin se možná již rozhodl k invazi.

Zvyšování šancí na úspěch

Klíčovým prvkem Putinova plánu vrátit Rusku velmocenský status Sovětského svazu bylo obnovení ruské vojenské síly. Zvýšil vojenské výdaje, zavedl vojenské reformy a vyvinul nové zbraně. Bylo to do jisté míry zjevné  ve válce s Gruzií v roce 2008, ale ještě více při vpádu na Krym a Donbas v roce 2014 a nejvýrazněji při ruské intervenci v Sýrii v roce 2015.

Putin rovněž posílil ruský jaderný potenciál, což je jeho hlavní nárok na vojenskou převahu. V roce 2015 oznámil pořízení dalších mezikontinentálních balistických raket, v roce 2016 rozmístil další útočné jaderné ponorky a v roce 2017 otestoval nové rakety s plochou dráhou letu. V projevu v roce 2018 Putin varoval Západ, že Rusko vyvinulo nové "neporazitelné" jaderné zbraně. Dlouhodobou ruskou doktrínu prvního použití znovu zdůraznil v prohlášení z 27. února, v němž oznámil, že nařídil uvést ruské jaderné síly do "zvláštní bojové pohotovosti".

Putin rovněž podnikl kroky k posílení ekonomické síly Ruska a jeho nezávislosti na Západu. Po západních sankcích vůči Rusku kvůli anexi Krymu začal Putin budovat pokladnici zahraniční měny a zlata, která do roku 2022 dosáhla 630 miliard dolarů. Jeho ekonomičtí poradci vytvořili nezávislou ruskou finanční infrastrukturu, snížili ruské dolarové zásoby a přešli na transakce s energiemi v eurech nebo jüanech. Rusko také snížilo dovoz ze Západu a jako náhradu se obrátilo na obchod s Čínou. Putin se snažil zvýšit stávající závislost Evropy na ruské ropě a zemním plynu, kvůli níž se Evropané v roce 2014 zdráhali zavést sankce. Zároveň se Putin snažil snížit reciproční ekonomickou závislost Ruska na Evropě uzavřením dlouhodobých energetických dohod s Čínou.

Využití okamžiku

Dokončení plynovodu Nord Stream 2 v září 2021 v této souvislosti nabídlo Putinovi páku na Německo a příležitost rozdělit jednotu Západu. Obě vlády o plynovod stály navzdory odporu, který vyvolal u řady vlád EU a Spojených států. Přestože otevření plynovodu zdržel problém s certifikací, Putin mohl doufat, že jeho příslib, tak blízko realizaci, přiměje Němce, aby si dobře rozmysleli, než se připojí k jakýmkoli snahám o sankce vůči Rusku.

Další vývoj naznačoval, že poslední polovina roku 2021 bude pro Putina vhodnou dobou k jednání. Chaotické stažení USA z Afghánistánu v srpnu vyvolalo otázky ohledně amerických vojenských závazků v zahraničí a vyústilo ve značnou domácí kritiku Bidenovy administrativy. Navíc Bidenovy přetrvávající potíže při prosazování domácího programu mohly jen přispět k dojmu, že administrativa je slabá a nebude schopna Putinovi účinně čelit.

Posledním faktorem, který Putinovi naznačoval, že nastal příznivý okamžik pro jeho jednání, byl odchod Angely Merkelové do důchodu a nahrazení její koalice vedené křesťanskými demokraty koalicí vedenou sociálními demokraty. Vztahy Merkelové a Putina byly komplikované. Merkelová se snažila udržovat pracovní vztahy, které zahrnovaly podporu plynovodu Nord Stream 2 jako ekonomického spojení mezi oběma zeměmi. To sice vyvolalo kritiku, ale Merkelová také v minulosti Putinovi vytýkala lidská práva. V rámci svého hlasitého nesouhlasu s Putinovým chováním na Krymu a v Donbasu trvala na tom, že sankce uvalené na Rusko v roce 2014 by měly být zrušeny pouze v případě, že Moskva dosáhne pokroku v plnění minské dohody. Problém pro Putina spočíval v tom, že Merkelová se po Trumpově zvolení stala nejrespektovanější vůdkyní aliance NATO a byla v pozici, kdy mohla organizovat účinnou opozici proti dalším krokům vůči Ukrajině.

Stejně důležité jako odchod Merkelové bylo i to, že nový německý kancléř Olaf Scholz byl něco jako nepopsaný list. Několik let byl vicekancléřem Merkelové, ale jeho zahraničněpolitické názory byly do značné míry neznámé. Sociální demokraté byli dlouho stranou, která usilovala o normalizaci a spolupráci nejprve se Sovětským svazem a poté s Ruskem. To znamenalo, že Putin mohl doufat, že nová německá vláda, zejména s ohledem na příslib ropovodu Nordstream 2, bude vstřícnější než Merkelová. Mohl dokonce doufat, že Německo a možná i některé další evropské státy závislé na ruské energii budou na vojenský tlak na Ukrajinu reagovat nabídkou určitých ústupků Putinovým diplomatickým požadavkům.

Pokud výměna v německé vládě doporučovala jako dobu zahájení války proti Ukrajině prosinec, představovaly olympijské hry v Pekingu zřejmý důvod k odkladu. Důvěryhodné zprávy tisku naznačují, že čínský vůdce Si Ťin-pching přednesl Putinovi žádost o odložení invaze až po skončení olympijských her v Pekingu. Putinova touha pokračovat v upevňování vztahů s Pekingem mu poskytla dobrý důvod této žádosti vyhovět. Po celý leden otálel s diplomatickými rozhovory se Spojenými státy, které ministerstvo zahraničí 25. února označilo za "pokrytecké". Za předpokladu, že jsou tyto zprávy správné (a je těžké považovat ruský maximalistický požadavek vrátit NATO do konfigurace z roku 1997 za seriózní východisko pro jednání), znamená to, že   rozhodnutí o zahájení invaze bylo pravděpodobně učiněno v polovině prosince.

Putin se nevzdá

Pokud Putin začal uvažovat o případné invazi na Ukrajinu po krizi v roce 2014, jeho úvahy nejspíše vykrystalizovaly až po neúspěšných jednáních se Zelenským v roce 2019. Dokud byl Trump prezidentem, mohl Putin stále doufat, že problém vyřeší nějakým jiným způsobem. Bidenovo zvolení však předznamenalo oživení NATO, takže Putin musel jednat. Domníval se, že Rusko izoloval od západních sankcí, a jak se ukázalo na Krymu a v Sýrii, úspěšně obnovil ruskou armádu.

Na tomto pozadí začaly na jaře 2021 vážné přípravy na vojenskou akci. Po jejich dokončení na podzim 2021 zbývala jediná otázka, kdy přesně zahájit. Dokončení Nordstream 2 a odchod Merkelové do důchodu znamenalo, že prosinec by byl vhodný, ale přátelství se  Si odložilo invazi až na únor. Aby mohla invaze začít tak bezprostředně po skončení olympijských her, muselo být do té doby vše na místě a připraveno.

Existuje obzvlášť zlověstný aspekt Putinovy povahy, který je jasný těm, kdo ho znali. Už od petrohradských časů je jeho reakcí na opozici setrvání v kurzu, dokud nepřekoná veškerý odpor. Pokud Putinovo pečlivé plánování selže a on se možná bude muset spokojit pouze se záborem Donbasu, bude to z jeho strany znamenat další neúspěch při řešení ukrajinského problému. Vzhledem k jeho cílevědomé touze po plně poddajné Ukrajině a jeho odhodlání dokončit, co začal, by nikdo neměl očekávat, že takový výsledek bude koncem příběhu. Putinova pomstychtivá povaha a jeho dlouhodobý modus operandi naznačují, že to bude považovat za dočasný neúspěch, podobně jako v roce 2014. To znamená, že někdy v budoucnu by se opět snažil dostat Ukrajinu na kolena.

Zdroj v angličtině ZDE

0
Vytisknout
4997

Diskuse

Obsah vydání | 12. 5. 2022