Co je orbánismus

30. 9. 2021 / Jakub Wolf

 

Orbánismus vyprazdňuje demokracii podobně, jako ji vyprazdňoval komunistický režim. Titulárně, na papíře, demokracií zůstává. Vše co demokracii provází, co ji charakterizuje, co ji činí možnou, ale chybí.
Názorová pluralita v Maďarsku už nemá místo ve veřejném prostoru. 

Vláda aktivně narušuje základní dělbu mocí, legislativu nahrazuje dekrety a podrývá nezávislost soudů.
Politická soutěž je sice teoreticky možná, prakticky ale Orbán odřízl ostatní strany od veškerých možností.
Mediální scénu reálně kompletně pohltil Orbánem ovládaný konglomeráte. 

Pod nejrůznějšími záminkami probíhá špehování politiků, novinářů, aktivistů i podnikatelů.
Režim postupně utahuje šrouby a omezuje vše, co není pod jeho přímou kontrolou.

Proto je také režim fanaticky xenofobní a vypjatě nacionalistický. Cizinci, migranti, židé, emigranti, sexuální menšiny jsou terčem pomluv, kampaní nebo zvláštních zákazů a příkazů. Řídícím principem každé tyranie je paranoia, která se projevuje také registrační povinností voličů a rozšiřováním pravomoci vlády vyhlásit nouzový stav a mobilizovat armádu. Na hranicích, stejně jako za komunistů, stojí ploty. Krátce, Maďarsko se plíživě změnilo v tyranii jako vystřiženou z poloviny 20. století.

Orbánismus ovšem není jen stavem věcí v Maďarsku. Je morálním stavem společnosti. Stavem vyprázdněnosti, naplňující se jen prostoduchou zlobou. Stavem nežitelnosti. Proto dnes Maďarsko, podobně jako za komunistické vlády, opouštějí lidé, kteří chtějí prožít smysluplný život.

Paradoxně teď vidíme dovolávání se maďarského vzoru i u nás. Tedy u Andreje Babiše. Proč paradoxně? Babiš a Orbán jsou svého druhu protinožci, opaky. 

Zatímco Babiš je bývalý spolupracovník komunistické tajné policie, Orbán byl sice členem maďarské obdoby SSM, od roku 1988 ale patřil mezi vůdce protikomunistické opozice.

Babiš si česká média prostě koupil, Orbán ta maďarská ovládl potlačováním nezávislých médií vládní mocí.
Babiš zbohatl, aby si později za peníze obstaral i politickou moc, zatímco Orbán se prodral k moci, aby skrze ni ovládl také největší kapitálové skupiny v zemi. 

Přesto se dnes oba setkávají. Orbán se díky své téměř neomezené politické moci proměňuje i v magnáta. Chce Babiš naopak využít svého finančního zázemí, daleko přesahujícího možnosti opozice, k tomu, aby se pro volbách definitivně proměnil v tyrana, jehož obraz můžeme vidět ve štvavé, xenofobní, dehonestační kampani ANO?

S jídlem roste chuť a tyrani se dnes již nerodí v revolucích. Rostou a zrají.
Orbánismus je toto zrání, plíživé a postupné vyprazdňování demokracie.

Unaveni samozřejmostí toho, že česká vláda čtyři roky stojí na důvěře komunistů a těch druhých, můžeme mít sklon předpokládat, že Babiš s Orbánem koketuje jen tak „pro oko‟, před volbami. Aby si trošku pohrál s prostoduchou zlobou, která dokáže vyplnit zdejší morální vyprázdněnost. V politice jsou ale slova důležitá. Politika se odehrává ve slovech.

Jestliže dnes v rámci jakési iluzorní vyváženosti posloucháme kritiku kdejakého prořeknutí nebo nešikovnosti politiků obou demokratických koalic, doprovázenou tvrzeními, že nedokážou naplnit předvolební očekávání, uvědomme si, že u Babiše se musíme naopak bát právě toho, že tato očekávání naplnit dokáže.

S Orbánem přichází orbánismus a v zemi, kde se usadí, už nejde smysluplně žít. Nechci se znovu probudit do zlého snu, který skončil před 32 lety. V diktaturách bývá volební účast povinná, v naší demokracii je právě teď morálně závazná.