O výmluvné asymetrii

3. 1. 2020 / Karel Dolejší

V roce 2019 došlo v Iráku k nejméně 19 útokům na americké cíle s účastí místních íránských poskoků (proxies) ZDE. Žádný však nevyvolal nějakou zásadní reakci iráckých úřadů. - Když v samém závěru roku Američané provedli jediný odvetný útok na proíránské cíle, irácká vláda okamžitě podala oficiální protest ZDE.

Hlavním výsledkem Bushovy invaze do Iráku se stalo zničení regionální mocenské rovnováhy a faktické ovládnutí Iráku íránským fundamentalistickým režimem. Zatímco část iráckých šíitů usiluje o vlastní nezávislou politiku a odmítá pro svou zemi roli íránského protektorátu, u moci jsou lidé, které starostlivě vybrali a schválili ajatolláhové v sousední zemi. Dostali nařízeno, že ani masovým protestům nesmějí ustoupit a vůči USA, které představují největšího sponzora iráckých ozbrojených sil, mají zaujmout konfrontační postoj.

Nelze přitom říci, že by Američané ještě měli v Iráku nějaké skutečné spojence. Postupně se totiž takřka se všemi, kteří jim v minulosti pomáhali, rozešli ve zlém. Počátkem 90. let Američané podporovali na jihu šíitské povstalce. Současná šíitská protiíránská opozice s centrem v Bagdádu vedená klerikem Muktadou Sadrem (příbuzným jednoho z poválečných iráckých premiérů) se ale postavila proti americké intervenci již v roce 2003 - a Sadr osobně je politicky natolik kompetentní, aby věděl, že ani dočasnou taktickou alianci s Američany rozhodně nemůže riskovat. Dále se USA ve zlém rozešly se sunnitskými kmeny, na jejichž spolupráci záviselo jejich úspěšné tažení proti al-Kájdě (v roce 2008); pak se rozkmotřily i s iráckými Kurdy, když tolerovaly nasazení jednotek s americkou výzbrojí a výcvikem proti kurdské autonomii (2017).

Generálové v CENTCOMu tedy musejí velmi dobře vědět, že s ohledem na situaci v Iráku je jejich eskalační potenciál spíše velmi nízký. Fanatičtí proíránští hrdlořezové z bojůvek jako Katajb Hizballáh se snadno smíří i většími ztrátami na životech v boji proti nenáviděným Američanům. Na druhé straně Donald Trump bude jen těžko vysvětlovat svým voličům, jak chce ukončit "nekonečnou válku" v Iráku, když tam právě posílá dalších 750 vojáků.

Asymetrii tedy nevidíme jen v postoji bagdádských místodržících vůči ozbrojenému násilí proti americkým a íránským cílům; zrovna tak se týká motivace aktérů a ochoty platit za prosazení svých cílů.

Donald Trump nakonec nebude chtít žádnou další válku, natož pak na Blízkém východě. Ohrozilo by to jeho plány na znovuzvolení. V Teheránu to moc dobře vědí a ve svých kalkulacích to zohlednili. Mohou si dovolit opravdu hodně.

A zdaleka nejen proto, že se dnes v Teheránu rozhoduje o tom, kdo smí a kdo nesmí být iráckým premiérem.

0
Vytisknout
6120

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2020