Blízký východ v době postsulejmánské

6. 1. 2020 / Karel Dolejší

Přede vším ostatním se sluší napsat: Americký útok na velitele jednotek Kuds íránských Revolučních gard Kásima Sulejmáního ze čtvrtka na pátek představoval na rozdíl od vojenských akcí z konce minulého roku velikou chybu. Nálety na proíránské milice podnikající útoky proti Američanům, to ještě byla jasná a uměřená zpráva fundamentalistickému teheránskému režimu, že existují věci, které si bez trestu nemůže dovolit. Zabití ikonické figury, která pro mnohé byla symbolem režimu samotného, znamená ovšem mnohem a mnohem více. Ajatolláhové si sotva mohou politicky dovolit podobný úder spolknout.

Současnou krizi v americko-íránských vztazích ovšem nezpůsobil teprve Donald Trump odstoupením od jaderné dohody JCPOA a rozkazem zabít Sulejmáního, ale nesou za ni odpovědnost přinejmenším tři poslední američtí prezidenti. Zatímco Bush starší se spokojil s oslabením iráckého diktátora Saddáma Husajna a realisticky ho ponechal coby hlavní regionální protiváhu imperiálnímu programu teheránských fundamentalistů, Bush junior Irák zničil invazí - ve jménu iluzí o exportu demokracie a přebudování okupovaného státu. Výsledek se dostavil v podobě zkorumpovaného šíitského režimu fakticky ovládaného Íránci. Role regionální protiváhy teheránského imperialismu zbyla na nepříliš připravenou Saúdskou Arábii.

Barack Obama se poté rozhodl namísto vyvažování a zadržování Íránu ustoupit mu prakticky ve všem - kromě otázky jaderného programu, jehož dovedení do konce v podobě výroby íránské jaderné zbraně by přeceňovaná dohoda JCPOA dokázala nanejvýš o pár let odložit, nikoliv mu zabránit. Kromě jiného Obama odblokoval miliardové sumy do té doby zadržované na zahraničních íránských účtech. Režim ajatolláhů proto jednorázově získal obrovské prostředky na útočné operace v regionu - o nichž se pochopitelně slavná Obamova dohoda ani slovem nezmiňuje.

Trump nastoupil do Bílého domu v situaci, kdy již Írán naplno rozjel vlivové a destabilizační operace proti americkým regionálním spojencům, aniž by Trumpův předchůdce proti nim hnul prstem. Také Trump ale až donedávna kromě uvalení ekonomických sankcí prakticky nic nepodnikl. Ponechal bez odpovědi íránský útok na saúdské rafinérie, útoky na ropné tankery v mezinárodních vodách i sestřelení amerického průzkumného bezpilotního prostředku. Reakce přišla až po zabití amerického kontraktora v prosinci 2019 - a sice v podobě náletů na íránské proxies Katajb Hizballáh v Iráku.

Není třeba příliš velké analytické kompetence, aby člověk přišel na to, že v prosinci již zřejmě tak jako tak bylo pozdě. Jasný, ale uměřený signál, že si Teherán nemůže dovolit realizaci svých megalomanských expanzionistických plánů, měl přijít nejpozději po íránském útoku na Saúdy, tedy v září. Například v podobě omezeného útoku na vybraná íránská letiště. Jenže Trumpovým poradcům se to nepodařilo prezidentovi vysvětlit. A nyní ho má Teherán za zbabělce, který si na nic vážnějšího netroufne.

Americké cíle v Iráku, jemuž vládnou fakticky íránští místodržící, nyní představují nejpravděpodobnější terč širší íránské kampaně s cílem pomstít Sulejmáního smrt. Taková kampaň ovšem prudce zvyšuje riziko další eskalace konfliktu.

Přitom íránský režim paradoxně Sulejmáního smrt sama o sobě přímo existenčně neohrožuje (i kdyby to snad někdo měl v úmyslu). Bohatě dotovaný program zahraničních vojenských operací prostě povede obdobně kompetentní nástupce. Daleko více by režim mohla destabilizovat smrt některého z ceněných specialistů na potlačování vnitřních nepokojů. Tito generálové ovšem tak často necestují do zahraničí jako nebožtík Sulejmání, z jehož nepomstěné smrti by se teprve v důsledku mohla stát režimní PR katastrofa.

Nejenom proto, že na řadě míst Blízkého východu, nejčastěji v Sýrii, po oznámení o smrti proslulého íránského hrdlořeza v ulicích vypukly spontánní lidové oslavy. Nikoliv nutně proamerické...






Ačkoliv to mnohým zní kontraintuitivně  nebo paradoxně, včasné a uměřené použití ozbrojeného násilí vůči (pro)íránským bojůvkám mohlo podstatně změnit kalkulaci íránských jestřábů a situace nikdy nemusela zajít tak daleko jako dnes. Mnichovanství totiž ve svých důsledcích často vede k válkám daleko spolehlivěji než realisticky pojaté "řinčení šavlemi".

Nakonec zbývá dodat, že i Trumpova veskrze chaotická politika vůči íránskému imperialismu při všech svých četných a občas vysloveně ohromných nedostatcích stále ještě představuje mnohem realističtější postoj než iluze o čistě diplomatickém řešení konfliktu, které si alibisticky pěstují evropské mocnosti - aby nadále mohly zůstat zcela pasivní.

0
Vytisknout
8871

Diskuse

Obsah vydání | 9. 1. 2020