Německo: Obava ze sledování a strach z úpadku poznamenaly celou generaci

14. 6. 2019

První německá poválečná generace měla důvod věřit v pokrok. Avšak jejich potomci se vyznačují odlišným, temnějším názorem, ukazuje průzkum.

Je víra v lepší svět výjimkou?, ptá se Torsten Krauel. Očekáváme, že lidé svět zničí, místo aby ho zlepšili? Allensbachův institut pro výzkum veřejného mínění v nedávném průzkumu pro list Frankfurter Allgemeine Zeitung zjistil, že víra v pokrok opět upadá.

Údaje jsou nyní nejnižší od doby, kdy se před padesáti lety s průzkumy začalo - zejména mezi mládeží. A to může být nebezpečný signál.

Výsledky průzkumu také na první pohled nepřekvapí. Pro dvě generace, které nyní obsazují vedoucí pozice v politice a médiích, už není nejvlivnějším prvkem mládí úspěšná rekonstrukce země, ale důsledky špatně vedených, slepých investic do budoucnosti.

Základními kameny jejich věku nebyl Sputnik, přistání na Měsíci, dostupnost antibiotik, barevná televize a mezinárodní železniční pas pro mládež. Jsou to konečná povaha zdrojů a nebezpečí plynoucí z technologií. Nejstrašnějším momentem této generace nebyla Kubánská raketová krize. Stala se jí nehoda reaktoru v Černobylu v roce 1986.

A tak pro tuto generaci je přirozené říkat "ne": Ne umírání lesů, ne ozónové díře a kyselému dešti, ne jaderné energii, ne modernizaci raket. V pozadí stojí strach z přelidnění. Ekologická a politická klaustrofobie jsou neustále součástí debaty.

Pro takovou generaci tedy rok 1989 nebyl nutně rokem zázraků, kdy se Evropa znova sjednotila. Pro ně byl konec DDR možná kolapsem státu, celého řádu, spíše než návratem k normalitě. Jugoslávie i SSSR pokračovaly v kolapsu.

Kdysi jasná hodnotová škála je nahrazována Trumpovou nepředvídatelností, Erdoganovou polemikou, brexitem a vzestupem Číny.

Zelení vystihli tento pocit volebním heslem v roce 1990: Všichni mluví o Německu, my mluvíme o počasí. Latentní očekávání propadu u této generace zesílilo po 20 letech s finanční krizí, Fukušimou a neustálými klimatickými varováními. Mezitím 11. září, Snowden a nebezpečí neustálého digitálního sledování. S migrační vlnou generace obávající se kolapsu začala být více slyšet i na pravici.

Dodatečný účinek největšího kolapsu německé historie v roce 1945 brání tomu, aby se toto vše změnilo v masovou hysterii. Nikdo nezapomíná, že nacisté během Velké deprese používali a zneužívali specifický strach z budoucnosti. Ale velké Ne jako základní demokratický princip se usadilo hluboko ve vědomí.

Klíčovým slovem je klid. Je třeba dalšího impulsu, aby se latentní strach z budoucnosti změnil v široký pesimismus. Konkrétní politická situace musí být nejasná a nedefinovatelně nebezpečná, aby se strach více rozšířil.

V roce 1993 Allensbachův institut zaznamenal jiný vzestup pesimismu. V té době se euforie ze sjednocení změnila v obavu, že Východní Německo zchudne natolik, že strhne Západ sebou. Ve stejné době Jugoslávie upadla do občanské války. Německá politika náhle vypadala, jako by jí došly nápady.

Dnes věci vyhlížejí podobně. Euforie z internetu se změnila ve strach ze sledování. Euforie ze sjednocení Evropy ustupuje strachu z kolapsu. Politický úspěch globální dohody o omezení vzestupu teploty na dva stupně Celsia přišlo s přiznáním, že tohoto cíle možná nebude dosaženo.

Mezitím se zdá, že německá domácí politika opět ustrnula, nemá cíl, jasnou prioritu, jasné vedení.

Mládež říká ne klimatické politice, která si dává načas, a Angela Merkelová říká ne funkci předsedy strany a ne setrvání v kancléřském úřadu, ale bez toho, aby rezignovala. Všechno je v limbu, nic se nerozhoduje a je těžké poznat, kdo by mohl rozhodnout. Zelení a ultrapravicová AfD sbírají hlasy netrpělivých a bezradných. Dohromady sebrali kolem 30-35 % hlasů. Spojují třetinu Němců, kteří si přejí rozseknout Gordický uzel a zažít změnu.

Když se politika znova rozjede, pesimismus ohledně budoucnosti poklesne na svou normální úroveň.

Podrobnosti v němčině: ZDE

0
Vytisknout
3283

Diskuse

Obsah vydání | 18. 6. 2019