Kdybych věděl jak na důchodovou reformu, udělím si ihned metál

5. 2. 2019 / Jiří Hlavenka

čas čtení 7 minut

Situace je totiž dosti prekérní. Čísla statistického úřadu ukazují, že rok co rok klesá počet lidí v aktivním věku (15-65) o cca 30 000 a současně stoupá počet lidí v seniorském věku o 50 000. Tato čísla jsou pro příštích 20-30 let docela přesně předvídatelná i do budoucnosti, protože vycházejí z existující struktury populace, tzv. stromu života. Stále se zmenšující počet ekonomicky aktivních osob tak musí "živit" stále se zvětšující počet penzistů - tak tomu v průběžném systému je a vždy bude, pokud bude zachován.

Spočítejme si, kolik to bude stát - "každého z nás". Pokud by byla konstantní výše důchodu (což není), znamenají demografické nůžky nárůst výdajů na penze rok co rok o 7 miliard, přičemž efekt se kumuluje: 7, za rok 14, za další 21... Na každého ekonomicky produktivního člověka pak připadá něco přes tisícovku za rok navíc, se započtením poklesu počtu plátců asi 1300 Kč. Takže 1300 letos, 2600 napřesrok, 4000 třetí rok... A to prosím bez navyšování důchodů.

 

Tento trend se dá vyvažovat - bez zvyšování daní - rychlým a trvalým růstem ekonomiky. Je to vidět v těchto letech: rychle rostoucí ekonomika těch sedm miliard navíc ročně (počítáno ve stálých cenách) vygeneruje celkem bez námahy. V okamžiku, kdy růst skončí a křivka se přehoupne do stagnace nebo sestupné fáze, nastane problém. Jev svírání nůžek bude pokračovat, ale zdroje nebudou.

Než začneme vymýšlet důchodové modely a nabourávat současný průběžný, vězme, že jakmile do něj "hrábneme", sníží se příjmy rozpočtu země. Pokud bychom ubrali deset procent ve prospěch různých typů dalších "pilířů", tj. spoření, připravíme státní rozpočet rok co rok o 30 miliard. Jenomže protože aktuální systém JE průběžný, muselo by se tam na důchody těch 30 miliard přilít odjinud, tj. na každého ekonomicky aktivního by to dopadlo dalšími 4 500 korunami navíc. Nebo by o tohle museli mít současní důchodci méně (o 15 000 na každého a na rok!). Takže tohle asi ee.

Pokud ale nesáhneme na průběžný systém, možnosti se zužují. Různé typy dalších pilířů jsou samozřejmě možné, ale vždy to znamená, že daný člověk si spoří ze svého, "přispořuje si na stáří". Spoření má výhody i nevýhody. Výhodou je, že lidé jsou vedení k určité zodpovědnosti za svůj osud; nevýhody pak jsou, že a) je nutné zabezpečit, aby naspořené peníze neztrácely na hodnotě, nečekaně velkou inflací či "defraudací" fondu, b) chudí lidé, kteří mají i tak šanci jen na malý důchod a jsou tedy nejohroženější, si nenaspoří nejspíš nic. Spořicí pilíře trochu pomohou, ale nemyslím si, že problém svírajících se nůžek vyřeší.

Pak ještě můžeme různě machlovat s výší důchodů vůči mzdě - buď rovnější, tj. +- rovný důchod bez ohledu na mzdu, nebo zásluhovější, tedy výrazně vyšší mzda = výrazně vyšší důchod. Tím ale jen přerozdělujeme z jedné kapsy do druhé podle toho, jak moc levicoví či pravicoví jsme.

Jistě je možnost zvýšit daně, tj. více zatížit ekonomicky aktivní obyvatelstvo v duchu hesla Je vás méně a méně, musíte o to víc platit. Vtipné je, že přesně s tímhle bude muset přijít ministr financí krátce poté, co přijde krize (která navíc dopadne na obyvatelstvo v podobě nezaměstnanosti, kurzarbeitů atd), pokud bude chtít udržet důchodový účet vyrovnaný. To bude zase v české kotlině nenávisti!

A pak je zde posun odchodu do důchodu. Je to nástroj ze všeho nejmocnější: odchod o rok znamená, že vám ubude o cca 130 000 penzistů a přibude 130 000 pracujících, tedy celkový "efekt" rozdílu mezi pracujícími a nepracujícími je 260 000 osob. Finančně je ten efekt obří: okamžitý pokles nákladů na důchody o cca 4000 Kč na každého ekonomicky aktivního ročně, nebo, z druhého konce, o 12 000 ročně vyšší důchody při stejných odvodech.

Prodlužování odchodu do důchodu ale má také svá pro a proti. Především by muselo velmi silně zohlednit druh práce a nejspíš i fyzicko-duševní stav dotyčného nebo dotyčné. Lidé manuálně pracující, i když se dnes pracuje méně tvrdě než dříve, bývají po cca 55 roce už docela zhuntovaní; lidské tělo není stavěno na čtyřicet let fyzické námahy v režimu 8x5 (čest výjimkám). Vědí to samozřejmě i zaměstnavatelé, takže osob po šedesátce už fakt moc nezabírají. U lidí duševně pracujících - ale opět případ od případu - je naopak dnes plná duševní svěžest do pozdního věku častá, klesající energii vyvažují zkušenosti. Jak si ale s tímto poradit není zřejmé. Tvrdá laťka odchodu do důchodu opravdu těžce dopadne na manuálně pracující či už jinak "opotřebované" lidi, systém výjimek či subjektivního vyhodnocování "máš-nemáš nárok" půjde jednak obcházet a jednak bude vlastně penalizací za to, že jste zdravý až do vysokého věku.

Nápovědu nám ani nedají další státy. Je zajímavé, jak moc se věk odchodu do důchodu liší i v Evropě: např. v Holandsku se jde v 68 (!), v Izraeli, Řecku, na Islandu a v Itálii v 67 (zajímavé je, jak vzájemně různorodé tyto země jsou), zatímco na Slovensku, v Japonsku, u nás či ve Finsku to je v 62-63 letech. Dáme-li pryč výjimky z trendu, pak v západní Evropě se chodí do důchodu později a směrem na východ pak dříve, a jakýsi zlatý střed je pak dnes na 65 letech. (Udávané hodnoty věku platí pro muže). Jako možné kompromisní řešení vidím prodloužení odchodu do důchodu se současným postupným zkracováním pracovní doby u vyššího věku, např. 30 hodin týdně u 60+, 20 hodin u 65+, atd. Tím by se též zmírnil ten skok z plného pracovního nasazení do plné penze.

Víc k tomu říci neumím a uvítám diskusi; posbíral jsem jen pár čísel a převedl je na částky "na každého z nás", což je myslím užitečné a jinde jsem to takto publikované neviděl.

0
Vytisknout
8518

Diskuse

Obsah vydání | 7. 2. 2019