Můj kurdský utlačovatel

20. 4. 2018

Když mi bylo deset, otec jednoho dne přišel domů pozdě. Vzpomínám si, jak byl bledý. Neřekl nic o tom, proč se opozdil, až další den večer. Později nám řekl, že byl zadržen na déle jak sedm hodin muchabaratem, proslulým bezpečnostním aparátem iráckého baasistického režimu, napsal Hoshang Waziri.

Na rozdíl od většiny ostatních lidí zadržených mochabaratem nebyl můj otec mučen - přinejmenším ne fyzicky. Místo toho ho provedli budovou a předvedli mu mučící nástroje, které ho vyděsily.

Průvodce mu dělal důstojník, který představil každé zařízení. Vysvětlil, jak funguje, jaké jsou účinky na lidské tělo. Hlavním cílem těchto pekelných strojů bylo dosáhnout disciplíny a poslušnosti. Můj otec byl skromný řidič, ale také odborář. Pracoval na zemědělském direktorátu v Irbílu, hlavním městě nynější Regionální vlády Kurdistánu v severním Iráku.

"Jsem si jist, že jeden máš doma," řekl důstojník otci, když vstoupili do místnosti, kde nebylo nic než ventilátor vysící ze stropu. "Ventilátor zde funguje odlišně: Získáš jinou zkušenost, když se tvé tělo otáčí, poté co tě pověsíme za nohy." - Od té doby, co se otec vrátil z velitelství muchabaratu, žil jsem ve strachu z baasistického režimu a jeho systému mučení.

Takřka o čtyřicet let později můj patnáctiletý syn získal podobnou zkušenost - ale tentokrát pod kurdskými utlačovateli.

Vlna demonstrací proti korupci a nevyplácení mezd zachvátila v březnu irácký Kurdistán. Během jednoho z těchto protestů, 27. března v Irbílu, jsem byl zatčen - spíše to připomínalo únos - kurdským bezpečnostním aparátem známým jako Asajš.

 

Celý text v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2997

Diskuse

Obsah vydání | 24. 4. 2018