Francie: Protestům "chybí vitální prvky" vzpour z let 1968 a 1995

23. 4. 2018

Vlna stávek a protestů vyvolaná reformní agendou prezidenta Emmanuela Macrona vyvolává srovnání s událostmi roku 1968 a stávkami, které ukončily podobné reformní pokusy v roce 1995. Avšak zdá se, že tentokrát může být vše jinak.

  Železničáři, studenti, pracovníci ve státní službě a domácnosti protestují proti vládnímu programu reformy veřejných služeb.

S blížícím se výročím událostí května 1968 to svádí k paralelám mezi slavnou vlnou občanských nepokojů a stávek a demonstracemi letošního roku. Podobně jako letos, i v roce 1968 došlo ke kombinaci studentských protestů s průmyslovými akcemi dělnictva.

V roce 1968 stávkovalo 8 milionů lidí a francouzská ekonomika se takřka zastavila. Násilí eskalovalo, když policie konfrontovala studenty a stávkující. Tehdejší prezident Charles de Gaulle tajně odletěl na vojenskou základnu v Německu. 30. května rozpustil parlaament a oznámil nové volby vypsané na 23. června. Jeho strana ssi připsala drtivé vítězství.

Ačkoliv stávky a protesty roku 1995 postrádaly epochální odezvu května 1968, byly účinné a přinutily vládu k ústupu. V listopadu 1995 premiér Alain Juppé předložil program rozsáhlých škrtů ve veřejném sektoru. V prosinci stávky ochromily dopravní síť a vláda přiznala porážku.

V rozhovoru pro France24 Jim Shields, který je profesorem francouzské politiky a historie na britské Aston University tvrdí, že stávky a protesty roku 2018 budou zřejmě méně účinné než předchůdci.

Nejvýraznější paralelu mezi roku 1968 a 2018 tvoří spojení stávek ve veřejném sektoru a studentských protestů. Avšak obě složky jsou letos mnohem slabší. Zatímco v roce 1968 stávkovalo 8 milionů zaměstnanců, v roce 2018 se "mobilizačního dne" 18. dubna zúčastnilo 120 000 osob. Pracovní síla je dnes mnohem fragmentovaanější a její požadavky jsou rozrůzněnější. Studenti neprojevují nic srovnatelného s idealismem požadujícím svržení režimu změnu systému, kterými se vyznačovali v roce 1968.

Paralely mezi lety 1995 a 2018 jsou silnější: Nový prezident testuje své reformní plány, železničáři jsou klíčovými hráči odporu a dynamika konfrontace je poháněna spíše ekonomickými než sociálními a kulturními hodnotami.

KLíčem k úspěchu v letech 1968 a 2018 byla schopnost nabírat na síle, generovat podporu veřejnosti a spojit různé skupiny v kolektivním hnutí odporu. Hlavním problémem reformního prezidenta není opozice konkrétních skupin, ale spojená opozice různých skupin posouvající se od sektorové průmyslové akce k opozičnímu sociálnímu hnutí. V obou případech se protesty také těšily solidní podpoře veřejného mínění. Letošní protesty dosud postrádají všechny tři složky: Nesílí, nemají solidní podporu veřejnosti a nespojily jednotlivé skupiny v úsilí o dosažení společného cíle.

Podle průzkumů veřejného mínění a s ohledem na relativně nízký počet protestujících zřejmě došlo ke změně naladění veřejnosti. Macron byl zvolen s otevřeně reformistickou agendou. Na rozdíl od Chiraca v roce 1995 nemůže být obviněn, že sliboval něco jiného, než co prosazuje. Po deseti letech ekonomické stagnace a trvale vysoké nezaměstnanosti se zdá, že veřejnost stále více uznává nezbytnost reforem. Takže Macron vyslovující nepříjemné pravdy nalézá větší pochopení než polovičaté Chiracovy pokusy v roce 1995.

Macronův přístup zatím byl z hlediska jeho politického kapitálu opatrnější a méně nákladný, poučil se na případech de Gaulla a Chiraca. Nicméně i tak se zdá, že současné protesty buď přinesou jeho reformní agendě úspěch, nebo ji zničí. Ani prezident, ani odbory si nemohou dovolit prohrát - a až dosud se zdá, že si Macron udržuje převahu.

 

Celý text v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2717

Diskuse

Obsah vydání | 25. 4. 2018