Posílení americké přítomnosti v Afghánistánu aneb Další zahraničně-politická blamáž Trumpova kabinetu

24. 8. 2017 / Daniel Veselý

Trumpova administrativa v pondělí oficiálně oznámila, že v Afghánistánu, kde se odehrává nejdelší válka v dějinách Spojených států, bude pokračovat v protiteroristických aktivitách. Očekává se, že Pentagon v průběhu několika příštích měsíců pošle do této země 4 tisíce vojáků. I když mnozí pozorovatelé toto rozhodnutí vítají, neboť touží po neutralizaci zločinných aktivit tálibů, rizika vyplývající z nasazení tisíců amerických vojáků jsou nezanedbatelná. Trump navíc hodlá opakovat chyby svých předchůdců, aniž by byl schopen přijít se smysluplnou strategií. 

Spojené státy na podzim roku 2001 zahájily operaci Trvalá svoboda jako součást války s terorismem, jejímž cílem bylo zlikvidovat káidistický přízrak, jenž se tragicky zhmotnil 11. září 2001. Nyní, po 16 letech nesmyslného válčení, Tálibán kontroluje zhruba 40 procent afghánského území, na afghánsko-pákistánské hranici operuje teroristický kult Daeš, více než 100 tisíc lidí přišlo o život, a konec válečných útrap je stále v nedohlednu. Spojené státy v průběhu léta zintenzivnily bojové aktivity v této zemi; jen v červnu zde Pentagon provedl 389 leteckých úderů. Současně se objevují nebezpečné požadavky na privatizaci válečných operací. Tyto skutečnosti ukazují na bezcílnost, ba chaotičnost válečného úsilí USA v Afghánistánu.

Přitom administrativa George W. Bushe měla historickou šanci v Afghánistánu zvítězit, kdyby tvrdošíjně netrvala na úplné anihilaci tálibů. V českém prostředí téměř neznámý investigativní novinář Anand Gopal ve své publikaci No Good Men Among the Living pečlivě analyzuje důvody, které vedly k reaktivaci bojové činnosti Tálibánu. Přestože byli tálibové na kolenou, jelikož buďto složili zbraně, nebo uprchli do Pákistánu či se vmísili mezi civilisty, Bushova vláda pokračovala v nemilosrdném honu na domnělé teroristy. Spoléhala se přitom na chybné zpravodajské informace. Jinak řečeno, americká armáda se mohla z Afghánistánu se ctí stáhnout a Bushův kabinet si mohl připsat alespoň jedno vítězství v jinak katastrofální válce proti terorismu.

Když prezident Barack Obama v roce 2009 zvýšil počet amerických vojáků v Afghánistánu o 30 tisíc, aby ke konci svého druhého mandátu formálně ukončil tamní bojové operace, situace na bojišti se nikterak nezlepšila. Přispěly k tomu jednak noční razie, při nichž umíralo mnoho nevinných civilistů, a jednak smrtící letecké údery na civilní objekty. Jestliže Spojené státy v roce 2010 nedokázaly opět srazit Tálibán na kolena - tedy v době, kdy měly v Afghánistánu 100 tisíc vojáků, je naprosto iluzorní se domnívat, že se to povede s mnohem menší vojenskou silou. Nasazení tisíců či desetitisíců bojových jednotek do asymetrického konfliktu nemůže nikdy vést k neutralizaci povstaleckých aktivit Tálibánu, ba naopak.

A nyní přichází prezident Trump se zbrusu novou strategií, jež je nejen zatížena chybami jeho předchůdců, ale také postrádá kloudná opatření. Když pomineme chaotická stanoviska amerického prezidenta (nejen) k situaci v Afghánistánu, je zjevné, že Bílý dům nepředložil žádný konkrétní návrh, který by počítal s harmonogramem pro stažení vojsk. Podle reportérky Azmat Khan, jež se dlouhodobě dění v Afghánistánu věnuje, Trumpova afghánská strategie zahrnuje také letecké údery v Pákistánu. Khan vychází z materiálů Trumpovy poradkyně Lisy Curtis a obává se, že vzdušná kampaň by mohla destabilizovat ty části Pákistánu, jimž se dosud americké nálety vyhýbaly. Bezpečnostní rizika vyplývající z uspěchané a nepromyšlené strategie Bílého domu jsou tedy nezanedbatelná. Existuje ještě jedno, celkem prozaické vysvětlení, proč se prezident Trump tak zajímá o válečnou pří zmítaný Afghánistán: netknuté nerostné bohatství za bilion amerických dolarů. Byznysmen Donald Trump se tedy nezapře, přestože v sázce jsou životy obyčejných Afghánců i možná eskalace konfliktu.

Přestože Washington klade důraz na prohloubení vojenských aktivit v Afghánistánu, všichni experti se shodují v názoru, že konflikt lze vyřešit spíše diplomatickými prostředky. Diplomacie však vzhledem k masivním škrtům na ministerstvu zahraničí nepřipadá v úvahu. Mezitím Tálibán posiluje diplomatické styky s Čínou, Íránem, Ruskem a některými středoasijskými zeměmi, i když ne všechny jeho úmysly jsou křišťálově čisté. Nicméně pouze dlouhá a komplikovaná vyjednávání mohou přinést Afghánistánu stabilitu, nehledě na kontraproduktivní strategii stávajícího nájemníka Bílého domu.                

0
Vytisknout
3694

Diskuse

Obsah vydání | 25. 8. 2017