Evropská obrana? Jedině bez levice

25. 8. 2017 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
Libor Stejskal se rozepsal o projektu společné evropské armády ZDE. Jeho příspěvek do debaty je zajímavý, třebaže v řadě ohledů kontroverzní. Ovšem za hlavní slabinu je třeba považovat fakt, že autor nezohledňuje postoj jednotlivých národních politických stran k projektu společné evropské obrany. Kdyby to udělal, z rovnice by mu bohužel musel vyjít jednoznačný výsledek: Kdo stojí o společnou evropskou obranu, nemůže si přát v hlavních evropských zemích volební vítězství levicových stran.


Reálně vzato, pro projekt společné evropské obrany je rozhodující postoj pěti hlavních států: Británie, která je na kontinentě vojensky nejsilnější; Německa, které je ekonomicky nejsilnější; Francie, která se na základě kombinace ekonomické síly a vojenských kapacit řadí mezi Británii a Německo; Itálie; a Španělska.

Španělsko se cítí velmi vzdáleno dění ve Východní a Střední Evropě a nedořešený spor s Británií o Gibraltar jej občas vede k zaujímání prapodivných proruských postojů ZDE. Vlastní španělské bezpečnostní zájmy se primárně týkají Severní Afriky, v kterémžto ohledu země vystupuje coby "zesilovač" francouzských středomořských ambicí. V případě jakékoliv bezpečnostní krize na východním křídle NATO nelze očekávat nějakou výraznější účast španělských ozbrojených sil, třebaže u křesťanských demokratů existuje určitá motivace se tématu věnovat. Na druhé straně levice s historickými vazbami na SSSR, potažmo Rusko, představuje podstatně problematičtějšího partnera než demokratická pravice.

O Itálii se vypráví vtip, podle kterého tato země leda omylem končí libovolnou válku na stejné straně fronty, na které ji začala. Část nepříznivé pověsti italských ozbrojených sil je ovšem založena na neoprávněných zobecněních z minulých konfliktů a dále z výkonů špatných velitelů, spíše než na věcné analýze. Na druhé straně nedávné zkušenosti s Italy např. z Afghánistánu opět nejsou dobré, protože kontingent se ukázal jako politicky a zpravodajsky nespolehlivý. Za třetí, některé italské jednotky, zejména tři pluky horské pěchoty (Bersaglieri), není radno profesionálně podceňovat, přes všechny výhrady - záleží zejména na tom, jaké dostávají rozkazy. Konečně za čtvrté, vládní italská Demokratická strana je solidní proevropskou levicovou stranou, což dnes představuje velikou vzácnost a nemělo by to být rozhodně opomenuto. Hlavním nástrojem ruského podvratného působení v Itálii se po Berlusconiho straně stalo populistické Hnutí pěti hvězd bývalého komika Beppeho Grilla, což představuje do značné míry atypický scénář.

Francouzská socialistická strana se po posledních prezidentských a parlamentních volbách nachází ve značném útlumu. Postupné střízlivění z fenoménu Macron může sice přinést určitý návrat popularity tradičních stran, ale do jaké míry z něj budou profitovat právě socialisté je v tuto chvíli velmi nejistá věc. Radikálnější levicová frakce zaujímá izolacionistické, nacionalistické, proruské a dokonce antisemitské postoje ZDE a prakticky se tak blíží postojům xenofobní ultrapravicové Národní fronty Marine Le Penové. U středolevicových socialistů jsou podobné postoje velice zřídkavé, ovšem jejich další politická role zůstává značně nejistá.

Britská Labour Party přijala brexit a do volebního programu utilitárně zařadila ustanovení, které na první místo staví národní zájem ZDE (pdf). Britská národně socialistická strana má také v posledních letech vážný problém s podporou zachování jaderného deterentu a velmi často zaujímá proruské či protizápadní postoje ZDE. Jestliže je Británie Theresy Mayové pro evropskou obranu jen omezeně užitečná, protože navzdory všem neshodám se snaží udržet "zvláštní vztah" s Trumpovými USA, stejná země vedená Corbynovými labouristy by z hlediska evropské obrany byla jednoduše řečeno k naprostému nepoužití.

Pokud jde o německou SPD, ta se kategorickým odmítáním obranných výdajů a jaderného deterentu začíná blížit postojům proruské Die Linke ZDE. Poté co vliv Gazpromu ve straně posílilo i zapojení exkancléře do společnosti Rosněfť ZDE je namístě hovořit o nebezpečné korupci spojené s plynařskými a naftařskými obchody sociálních demokratů, která poškozuje zdaleka nejen německé zájmy. Pro jakýkoliv projekt evropské obrany musí být Německo zemí naprosto klíčovou a nezastupitelnou; vzhledem k tomu si jednoduše nemůžete současně přát evropskou obranu a volební vítězství SPD (kterému ostatně nic nenasvědčuje ZDE).

Uvažovat o projektu společné evropské obrany technokraticky, bez ohledu na konkrétní postoje jednotlivých politických stran v členských státech EU, nedává smysl. Ovšem řada stran počítajících se k levici zaujímá populistické "pacifistické" postoje neodpovídající současné úrovni bezpečnostních hrozeb na kontinentě ani krizi transatlantických vztahů vyvolané Trumpovým prezidentstvím. Na levici až na některé spíše méně významné výjimky převládá tendence rozpustit bezpečnostní problematiku v sociální politice, což dále posilují vazby na Moskvu založené na sympatiích levicových politiků k ruskému režimu nebo na zpravodajských, dezinformačních a korupčních operacích.

Z toho plyne dilema, kterému se Libor Stejskal ve své analýze možností budování evropské obrany "elegantně" vyhnul. Nemůžete si přát současně evropskou obranu i volební vítězství levicových stran v hlavních evropských zemích - zejména ne v Británii a Německu. Musíte si prostě vybrat.

0
Vytisknout
11965

Diskuse

Obsah vydání | 29. 8. 2017