Jak Češi pomáhají

28. 8. 2017 / Kateřina Duchoňová

Přidali se k nim i muži s tím, že by dnes nejraději volili NSDAP, pokud by ještě existovala, a že je třeba bezpodmínečně a co nejrychleji vystoupit z EU a raději být zase ruským satelitem, protože Putin by nás před invazí přistěhovalců ochránil nejlépe.

V českých mainstreamových médiích se i nadále na prvních místech objevují články poukazující na rizikovost imigrantů a zvláště těch z muslimských zemí, aniž by poukazovaly na případy mnoha dobře integrovaných lidí a rozlišovaly příčiny od důsledků. Nehledě na to, že se téměř vytrácejí informace o situaci v zemích původu těchto lidí, například o poměrech v afrických zemích je potřeba sledovat zahraniční zpravodajství, jinak se nedozvíme téměř nic.

S tímto postojem kontrastuje solidarita Španělů s místní muslimskou komunitou, kterou prokázali na několika vzpomínkových akcích na oběti útoků a chtěli tím zároveň manifestovat jednotu v postojích, sounáležitost a vzájemnou toleranci.

Svět dokonce obletěla fotografie otce tříletého chlapce, který byl obětí útoků, jak objímá plačícího imáma, ještě k tomu dodal, že tímto gestem chtěl zabránit generalizující nenávisti vůči muslimské komunitě a vyjádřil zároveň soustrast rodinám útočníků, což vyjadřuje jeho velkou statečnost a pevnou morálku i po tak těžké ztrátě vlastního dítěte.



Oproti tomu se sama v posledních týdnech a měsících setkávám s projevy agrese a netolerance ve veřejném prostoru a postrádám k tomu pádné důvody, dovedu si je vysvětlit jen frustrací a neuspokojivým osobním životem těchto lidí.

Například v Praze v obchodním centru jsem zažila nevybíravý útok na mladého vietnamského chlapce obsluhujícího ve vietnamské restauraci. Žádný důvod k útoku nebyl, pouze záminka.

Dotyčný člověk si chtěl údajně objednat večeři pro sebe a svou partnerku po desáté hodině a obsluhující ho pouze slušně upozornil na to, že je již po zavírací hodině, nehledě na to, že celé obchodní centrum se již uzavíralo.

Následovala smršť vulgarismů a výhrůžek. Snažila jsem se číšníka zastat a v případě fyzického útoku i přivolat policii. Upozorňuji, že nikdo ze svědků incidentu nijak neragoval.

Hned následující den sedím s kamarádkou v srbské restauraci v Praze a kolemjdoucí muž vykřikuje směrem k personálu ať táhnou, odkud přišli a pokud ne, tak jim to tam přijde vystřílet.

Během minulého týdne v tureckém bistru v jižních Čechách opět bezdůvodné urážky a vyhrožování fyzickým násilím obsluhujícímu muži tureckého původu.

Poté, co jsem se do konfliktu vstoupila, verbální agrese zacílila na mě, v bistru si zároveň objednávalo několik dalších lidí a nikdo nereagoval. Naštěstí se útočník po chvíli vzdálil.

Pán obsluhující v bistru se posléze zmínil, že podobným útokům čelí téměř každodenně, začíná mít strach o svůj život a bojí se i přivolat policii, protože ze zkušeností svých známých má dojem, že by stejně nepochodil.

Na koupališti (také v jižních Čechách) se šířily podle místních dam zaručené zprávy z Německa o napadání nemocničního personálu migranty a šíření nebezpečných infekčních nemocí.

Když jsem je upozornila na to, že mám v Německu přátele lékaře a o ničem takovém neví, tak nadále trvaly na svém. Ony mají své ověřené zdroje informací. Žádní cizinci podle nich v Evropě nemají co dělat.

Přidali se k nim později i poblíž ležící muži s tím, že by dnes nejraději volili NSDAP, pokud by ještě existovala, a že je třeba bezpodmínečně a co nejrychleji vystoupit z EU a raději být zase ruským satelitem, protože Putin by nás před invazí přistěhovalců ochránil nejlépe.

Snad ještě horší je, že se podobné názory šíří i mezi některými kolegy lékaři. Někteří z nich by budovali zvláštní zdravotnická zařízení pro pacienty z Ukrajiny, Bulharska nebo Rumunska s tím, že údajně nadměrně zatěžují náš zdravotnický systém a tato zařízení by měly platit jejich domovské země. Žádnou možnost zdravotního pojištění by jim nepřiznávali ani po odpracovaných letech na českém území.

Snažila jsem se také zařídit možnost stáže jednomu mladému a velmi angažovanému indickému kolegovi, který v Indii vlastní se svou manželkou soukromou kliniku, je členem několika odborných mezinárodních organizací a nemá vůbec v úmyslu se v Evropě usazovat, chtěl přijet pouze na stáž.

Setkala jsem se s odmítnutím s tím, že by to bylo administrativně náročné a problémem by mohla být i jeho trestní bezúhonnost a zdravotní způsobilost.

Dodnes nevím, jak bych měla toto zdůvodnění kolegovi diplomaticky vysvětlit.

Také kolegové z jiných zemí mimo severoatlantický prostor, narážejí na potíže s vízy, pokud chtějí přijet do Prahy na konferenci. U lékařů a výzkumníků tomu už vůbec přestávám rozumět.

A to zde vůbec nezmiňuji lidi prchající před válkou, kde ztratili část rodin nebo vlastní děti, jak jsem měla možnost vylechnout některé příběhy syrských uprchlíků ve své ambulanci.

Ale naštěstí jsou zde stále lidé, kteří jsou ochotní pomoci a angažují se samostatně, v rámci neziskových organizací nebo i skrze nezávislá média.

V posledních dnech vznikla i nová iniciativa Češi pomáhají – Nebudˇme lhostejní k utrpení druhých!

Jak píše ve svém článku František Kostlán, je to především iniciativa proti ztrátě lidskosti, kterou den za dnem pozorujeme v našem kulturním okruhu a také proti nástupu nového druhu kolektivismu, strachu z nejistoty a dodala bych také lhostejnosti.

Autoři petice vyzývají politické představitele naší země k tomu, aby se vzdali populismu a xenofobie a vydali se novou cestou odvahy a lidskosti.

Abychom neskončili jako skupina přihlížejících lidí ve filmu o Daliborkovi, který vehementně popíral holocaust i před dámou, která sama přežila jeho hrůzy a oni jen stáli a mlčeli (ze strachu nebo dokonce i mlčky souhlasili) nebo jako jeho slečna, která si poblíž kolejí, kde probíhala selekce do plynových komor, potřebovala hlavně nasbírat kamínky do terária.

0
Vytisknout
6550

Diskuse

Obsah vydání | 31. 8. 2017