Byla to „totalita“?

30. 8. 2017 / Václav Hořejší

čas čtení 5 minut

Následující řádky byly inspirovány aktuální polemikou J. Čulíka s J. Sezemským (v níž se zcela stavím na stranu JČ).

Myslím, že to „vyrovnávání s minulostí“ a diskuse okolo onoho chválabohu dávno padlého komunistického režimu je by mělo být už zcela passé. Máme přece už skoro 30 let po převratu - budeme se „vyrovnávat“ ještě dalších 10, 20, či snad dokonce 50 let?? Neměli bychom se raději věnovat věcem aktuálnějším a přestat být tolik fascinováni „zpětným zrcátkem“?

Asi bych tedy měl být i já důsledný a více už o tom nepsat. Ale nedá mi to nereagovat na vzrušený tón příspěvků pánů Sezemského a Šafra. Na rozdíl od p. Sezemského jsem v tom komunistickém režimu prožil celých 40 let…

Tak zaprvé – zdá se, jako by někteří nedoceňovali (či spíše úplně programově popírali) to, že komunistický režim u nás procházel několika značně odlišnými fázemi.

Ta první (1948-cca 1954) byla skutečně brutálně krvavá, v pravém slova smyslu totalitní. Režim ještě plný mladé síly měl vysoké ambice totálně ovládnout duše lidí – heslem bylo „kdo nejde aktivně s námi, jde proti nám“. Toto byl skutečně „totalitní“ režim. Myslím, že v této fázi byl docela legitimní i určitý ozbrojený odpor (např. při překonávání hranic, resp. při případných atentátech na význačné představitele režimu).

Druhá fáze začala XX. sjezdem KSSS v roce 1956 a Chruščovovým odhalením stalinistických zločinů a pokračovala postupným uvolňováním do 60. let. Tuto dobu si už samozřejmě velmi dobře pamatuji; té „totality“ v ní stále více ubývalo. Nemohu než souhlasit s Václavem Bělohradským, když říká: „...studoval jsem v šedesátých letech filozofii v kulturně bohaté a rozmanité společnosti a v relativní svobodě“.

Potom následoval bájný rok 1968 s jeho Pražským jarem – zdálo se nám to tehdy prostě úžasné. Slovo „totalita“ je tady úplně absurdní. Kdyby byly tenkrát absolutně svobodné volby, tak by to reformní komunisté drtivě vyhráli.

Po podzimu 1968 přišlo smutné období postupné ztráty nadějí a deziluze a po něm chmura „normalizace“.

Toto období ale v zásadě také nebylo „totalitní“ ve stejném smyslu jako krvavá léta padesátá; samozřejmě, že to byl hluboce nedemokratický, autoritativní, ba diktátorský režim, ale nevyřčené heslo už bylo jaksi post–totalitní: „kdo nejde aktivně proti nám, jde s námi“. Prostě „oni“ i „my“ jsme už dobře věděli, jak se věci mají, že to, co tehdá za Stalina a Gottwalda mysleli smrtelně vážně, už teď byla jen jakási fraška stylu o „císařových nových šatech“.

Samozřejmě moc dobře vím, že i tehdy se děly hrozné věci, ale přesto to bylo jasně něco jiného než ty totalitní stalinistické počátky. Někdy se mi zdá, že dnešní mladí lidé si myslí, že ona „komunistická totalita“ byla v zásadě stejná od začátku do konce, že až do listopadu roku 89 fungovaly gulagy atd.; mám dojem, že pan Sezemský a jemu podobní se ze všech sil snaží tento dojem podporovat.

Myslím, že je poněkud hloupé a trapné používat (a to dokonce jaksi povinně!) termín „totalita“ pro celé komunistické období a klást je dokonce na roveň s jinou, nacistickou totalitou. Je prostě absurdní tvrdit, že byl jen nepatrný rozdíl mezi lidmi jako na jedné straně Stalin, Gottwald či Hitler a na druhé straně Gorbačov, Dubček či Adamec.

Ostatně myslím, že většina politologů označuje tu post-stalinistickou fázi jako „post-totalitarismus“.

Po tolika letech od pádu komunistického režimu snad už nemusíme trpět jakýmsi slovním fetišismem a můžeme už s nadhledem začít používat slova ve správném významu. Pokud budeme říkat dobám po roce 1956 říkat „totalita“, zavedeme pro léta padesátá (nebo pro to, co je dnes v posledním skanzenu stalinismu, Severní Koreji) označení „supertotalita“? Novináři nás ovšem neustále krmí přehnanými výrazy a tím přispívají k postupné erozi jazyka; přece jen ale ještě většinou nepoužíváme pro vraždu označení „genocida“ a stále ještě vnímáme rozdíl mezi kapesním zlodějem a ozbrojeným lupičem. (Mimochodem, těsně po převratu se tomu, co se událo na Národní třídě památného podvečera 17.11.1989, říkalo podobně přehnaně „masakr na Národní třídě...“; bylo mi to vždy trapné, protože jsem tam byl také „masakrován“)

Opravdu potřebujeme ten špatný, ekonomicky neefektivní, utlačovatelský, dávno padlý režim ještě „přičerňovat“?






1
Vytisknout
12462

Diskuse

Obsah vydání | 4. 9. 2017