Demokratické hodnoty a země V4: Nezájem nebo nedůvěra?

4. 9. 2017 / Jaroslav Bílek, Iva Sojková

Krajně komplikovaná politická situace posledních let opět otevřela otázku ohledně toho co je demokracie a co nikoliv. Je demokratickou hodnotu snaha členů hnuti ANO uchránit svého šéfa vydání k trestnímu stíhání? Jsou s ideály liberální demokracie slučitelné slovní útoky současného a minulého prezidenta vůči soudní moci a orgánům činným v trestním řízení? Jsme přesvědčeni, že pro většinu čtenářů nikoliv, avšak jde o téma komplikované a často velmi nejasné, což vede k tomu, že se těmto otázkám začal v posledních letech výrazněji věnovat i Evropský parlament. Rádi bychom se dnes na celé téma podívali právě z této perspektivy. Tedy přesněji ze středoevropské perspektivy, protože poslední vývoj v tomto areálu ukazuje, že zdejší politici si pod pojmem demokratické hodnoty často představují něco jiného než jejich kolegové z ostatních států EU.

V rovině teoretické by dodržování základních demokratických hodnot ve státech EU nemusel být velký problém, protože na ně pamatuje již Lisabonská dohoda. V praxi je to však komplikovanější, protože například Polsko si (po vzoru UK) vyjednalo výjimku a dlouhodobý vývoj v Maďarsku ukazuje, že se všechny členské státy zdaleka necítí vázané smluvními požadavky. Z těchto důvodů se tak koncem loňského roku dostal do Evropského parlamentu návrh směrnice na posílení demokratických mechanismů v zemích EU, což vedlo k tomu, že se o tomto tématu rozhořela na půdě plodná diskuze. Rezoluce byla nakonec přijata, avšak většina poslanců ze zemí střední Evropy hlasovala proti. Zajímavé je, že poslanci ze zemí V4 byly při diskuzních rozpravách výrazně méně aktivní, než poslanci ostatních členských států, což svědčí o tom, že buď celému procesu nepřikládají přílišnou váhu a v něj nemají velikou důvěru. Obě možná vysvětlení jsou pak ve vztahu k EU tristní.

Pomyslnému žebříčku diskuzní neaktivity pak naprosto jasně dominují poslanci z České republiky. V diskuzi o tom zda a jak by měla EU podpořit demokratické mechanismy v členských státech, však najdeme dva výroky, které dobře ilustrují postoj našich zástupců k celému problému. Michaela Šojdrová (KDU-ČSL) je sice proti tomu, aby se v rámci EU vytvářely nové nástroje pro vynucování demokratických mechanismů v členských státech, ale není proti tomu, aby instituce EU do této problematiky více intervenovaly. Dle jejího názoru by tak však měly činit spíše prostřednictvím již existujících mechanismů, nebo větší podporou vzdělání v členských státech.

Její dnes již bývalý parlamentní kolega Petr Mach pak celou věc ostře smetl se stolu s odkazem na to, že změny, které EU navrhuje, jdou proti ideálu demokracie a ochraně lidských práv v členských státech. Především mu vadila navrhovaná podpora lidskoprávních neziskových organizací, které jsou podle jeho názoru ve svém pohledu pomýlené. Oproti Šojdrové však nenavrhuje žádné řešení existujících problémů. To je patrné pravděpodobně tím, že jedinou hrozbou demokracie v Evropě, kterou je schopen vidět, je ta ze strany EU a nedávný vývoj v Polsku či Maďarsku ho nechává naprosto chladným.

Pomyslnou vlajkonoškou maďarského postoje se stala poslankyně Kinga Gál z vládní strany Fidesz. Ta na jedné straně souhlasí, že je podobná aktivita vhodná, nicméně se domnívá: „že současné návrhy EU stojí na velmi zkreslených informacích, který pochází od špatně informovaných novinářů a politické opozice, která se snaží vytvářet neexistující problémy.“ Podle jejího názoru by se měla EU více věnovat základním právům svých občanů a nepouštět se do politického boje.

Řada maďarských politiků se totiž domnívá, že EU opomíjí ochranu národnostních menšin. V této souvislosti pak poukazují především na situaci maďarské menšiny na Slovensku a v Rumunsku. To je poměrně zajímavý argument, kterým se maďarští politici snaží jednak odvrátit pozornost od vnitropolitické situace ve své zemi a zároveň pokračují v již téměř stoleté snaze o revizi Trianonské dohody. Paradoxně totiž v souvislosti s nedostatečnou právní ochranou menšin zmiňují jen maďarské menšiny v okolních státech a ne již třeba romskou menšinu v Maďarsku.

Představitel polské vládní strany PiS Kazimierz Ujazdowski poté na půdě EP prohlásil: „že podporuje demokratické principy a liberální právní tradici, ale na půdě EU schází vůle k reálnému dialogu o těchto otázkách.“ Podle názoru většiny polských členů Evropského parlamentu totiž dochází k násilnému vynucování pravidel, aniž by se diskutovalo o jejich smyslu a bral ohled na existující odlišnosti mezi jednotlivými státy. Takové počínaní pak polští političtí představitelé sledují s velkou nedůvěrou, což vedlo k tomu, že zmíněnou rezoluci podpořilo jen 5 ze 48 poslanců této země.

V případě Polska i Maďarska je poté zajímavé, že v případě zmíněného problému neplatí tradiční dělení na zástupce vlády a opozice. Kupříkladu v Maďarsku totiž pro návrh hlasovali hned dva členové vládní strany Fidesz, protože se domnívají, že sice nejde o příliš dobrý návrh, ale už jeho existující podoba by mohla zlepšit situaci zmíněných maďarských etnických menšin. V Polsku pak s návrhem nesouhlasili ani všichni zástupci opozice.

Nejkomplikovanější a zároveň asi nejzajímavější postoj k celé věci zaujali poslanci Slovenska. Těsná většina byla sice proti návrhu, nicméně ze strany slovenských představitelů zaznělo hned několik zajímavých argumentů. Část slovenských poslanců se podobně jako jejich kolegové z ostatních zemí V4 domnívá, že není možné přijít s návrhem, který by byl uplatnitelný pro všechny členské státy. Nejhlasitější zastánkyní se stala poslankyně Flašíková-Beňová z vládní strany Směr-SD. Podle jejího názoru je třeba, aby EU aktivněji čelila současné vlně populismu a politického extrémismu v některých státech.

Zároveň upozorňovala na neblahou zkušenost Slovenska s referendem o sňatcích lidí stejného pohlaví, které proběhlo v roce 2015. Většina respondentů se tehdy vyjádřila proti, nicméně samotné referendum bylo později dík nízké účasti prohlášeno za neplatné. Flašíková-Beňová se domnívá, že právě zmíněná rezoluce EU je cestou jak posílit práva jednotlivců a zamezit konání podobných referend v budoucnosti. Podobně kladně se k návrhu postavila i další poslankyně Směr-SD Monika Smolková, podle které jsou nástroje, které má dosud EU v této věci k dispozici nedostatečné.

Dvojice poslanců, kteří za v EP reprezentují Maďarskou menšinu na Slovensku, se pak hlasování zdržela, což kontrastuje s již zmíněným postojem některých poslanců maďarské vládní strany Fidesz. První z nich Pál Csáky se domníval, že návrh je příliš složitý a obtížně realizovatelný v praxi. József Nágy pak byl přesvědčen, že navrhovaná podoba návrhu jde proti principu subsidiarity. Za neslučitelný s principem subsidiarity návrh označili i někteří konzervativní poslanci jako Jana Žitňanská, Branislav Škripek nebo Miroslav Mikolášik. Ti se však oproti Nágymu hlasování účastnili a návrh svými hlasy nepodpořili.

Celá diskuze podle našeho názoru dobře ukazuje, že opravdu existuje jistý deficit důvěry mezi státy V4 a EU. Je samozřejmě otázkou zda za něj může více politika EU vůči zemím střední Evropy nebo jednání politických představitelů zemí V4. Podstatné však je, že dokud nebude tento problém překonán, bude se společná řeč v řadě témat hledat jen velmi obtížně. V této souvislosti pak musíme smutně poznamenat, že čas hraje dlouhodobě proti EU a ve prospěch středoevropských politiků, kteří si na kritice EU postavili kariéru nebo svou politickou budoucnost. Jim totiž současná situace nadmíru vyhovuje, protože rozdmýchává nacionální vášně, které oni sami již tak vydatně živí svou populistickou rétorikou.

Autor a autorka pracují v organizaci KohoVolit.eu. Analýza je výstupem projektu, který podpořil International Visegrad Fund

0
Vytisknout
2386

Diskuse

Obsah vydání | 6. 9. 2017