Přiznám se bez mučení: Ovlivnila mě řada zahraničních autorů

2. 9. 2017 / Václav Jamek


Karel Dolejší píše paušalizující nesmysly skoro pořád, zvlášť když může hlava nehlava uplatnit svou protiruskou posedlost; poslední dobou mu přestala vonět radikální levice a vidí v ní zdroj světové zkázy, a nakonec přichází se znevažujícím názorem o bezvýhradném epigonství české kultury. Ale kdo je mezi námi epigony pan Dolejší, a jak on sám to epigonství překonává? Danielu Hodrovou (jedinou, o níž má dobré mínění) dobře znám, pokládám ji za svou přítelkyni a už koncem sedmdesátých let jsem po přečtení jejího prvního románu věděl, že vzniká velké dílo, které přetrvá, i kdyby mělo zůstat jen v podobě samizdatu, píše spisovatel Václav Jamek.


Ale myslí si snad pan Dolejší, že Hodrová, nad niž není spisovatel učenější a poučenější, vyrostla z ničeho a že ji nikdy nic cizího (ale také dřívějšího českého) neovlivnilo? Vždyť nic není intertextualitou tak prosyceno jako její kni­hy! A jak by se asi tvářila, kdyby věděla, do jaké okolní pouště ji komentátor zasadil? Sám mj. pře­kládám z francouzštiny a vím, jak důležitý je pro kulturu malého jazyka ten dychtivý rozhled, ale že bychom jen proto, jak jsme zvědaví, sami nikdy nic platného, mohutného a vlastního nevytvo­řili? Neměl by si pan Dolejší zopakovat maturitu?


Uvědomuji si, že mě on i Vy můžete pokládat za potrefenou husu, proto se nesnažím ve­řejně zasahovat do diskuse, dokonce bych na takovou ubohost nereagoval vůbec, kdybyste se Vy sám, a tudíž Britské listy jako takové (na nichž mi záleží), směle nerozběhli touto bahnitou cestou dál. Pominu-li tedy své vlastní nadání a svou vlastní zcela nezpochybnitelnou původnost, o nichž pan Dolejší zjevně neví (ale mohu mu proti sobě dodat střelivo, když přiznám, že mě ovlivnila spousta cizích autorů, například Montaigne, Rabelais, Jarry, Lautréamont, Gide, Proust, Flaubert, Bonnefoy, Morgenstern, Thomas Mann, Gogol, Andrej Platonov, Bulgakov, Bruno Schulz, Mark Twain, Ambrose Bierce, Faulkner, Gombrowicz, Borges, všichni ti, které jsem překládal do češ­tiny, jejichž styl jsem v češtině utvářel a jehož prvky jsem převzal do svého díla, především samo­zřejmě můj drahý Henri Michaux, ale také Erben, čeští dekadenti, Březina, Gellner, Weiner, Deml, Holan, Halas, Kolář, Hašek, Olbracht, Poláček, Fuks, Hrabal, Kundera, Škvorecký, Hiršal, Zábrana, Wernisch a desítky dalších, které si teď nevybavím); pominu-li také své generační nebo mladší souputníky, jejichž dílo mi nepřijde jako odvozené a zanedbatelné (Sylvie Richterová, Michal Ajvaz, Daniela Fischerová, Lubomír Martínek…),

Opravdu musím připomínat, že skladatelé z Čech (Češi nebo čeští Němci) ovlivňovali z Mannheimu, Berlína, Vídně a Paříže vývoj světové hudby 18. století, a v 19. století vytvořili zce­la svébytnou větev hudby romantické? Nebo je Smetana stejný ubožák jako Bruckner, jen proto, že byli oba wagneriáni, stejně jako plejáda slavných současníků francouzských? Musím připomí­nat, že čeští výtvarníci od konce 19. století inspirace jen nepřijímali, ale sami jich měli na rozdává­ní? Čemu jsou poplatní Březina, Sova nebo Deml, když symbolismus, z něhož se mohli inspiro­vat, tak velké zjevy vůbec neměl (s výjimkou Mallarméa, který však má s nimi styčných bodů pramálo), a srovnatelně velcí jsou teprve jejich současníci (Claudel, Valéry, Saint-Pol-Roux, Oscar Milosz), opět velmi odlišní? Poetismus se v genezi českého otrockého surrealismu nepočítá? A co český básnický vitalismus?

Musím se ještě přiznat, že se dokonce stydím, protože jsem se některými dalšími cizími i našimi autory ovlivnit nenechal a do tohoto svého věku nemálo pokročilého jsem se k nim dosud nedostal (jmenovat je nebudu, opravdu se stydím); něco snad ještě doženu. Dobře však vím, že své epigonství nedoceňuji, protože mnoho zdrojů své nepůvodnosti si vůbec neuvědomuji: jak to v sobě rozpoznali například Nietzsche, Freud nebo Michaux, člověk v sobě různé vlivy rozpouští, proměňuje je ve vlastní mentální „substanci“ a nakonec může dobře využít jen to, co si z toho vstřebaného základu sám vydoloval a podle vlastních mizerných souřadnic uhnětl.

Pan Dolejší má štěstí, že se mu všechny vlivy podle všeho zcela vyhnuly a je veškeré kul­turní poplatnosti prost: proto může plkat, jak plká, a myslet si, jak je panensky svůj. Jenom byste si, pane Čulíku, měli rozmyslet, než začnete něčí malost potírat vlastní malostí.

V dokonalé úctě

Václav Jamek

0
Vytisknout
4135

Diskuse

Obsah vydání | 5. 9. 2017