Dva roky poté: Funguje v Německu vstřícnost Merkelové vůči uprchlíkům?

30. 8. 2017

čas čtení 8 minut

Příběh jedné syrské rodiny o tom, jak se přizpůsobila novému životu v Německu, hovoří přesvědčivě o postoji Německa vůči uprchlíkům před nadcházejícími všeobecnými volbami

Když třiadvacetiletá Ruaa Abu Rashed po týdnech nebezpečného cestování - při přeplavbě přes Středozemní moře se málem utopila - dorazila do Německa, prvním obrovským šokem byla zima.

Třiadvacetiletá dívka měla zimní kabát, ale jen proto, že jeden mladý Ital na nádraží si svlékl vlastní kabát a dal ho její matce. "Já, maminka a bratři jsme se pak střídali při nošení toho kabátu - dlouhé týdny to byl jediný kabát, který jsme v rodině měli," říká Ruaa. Neuměla jediné slovo německy. Ani nevěděla, kde na mapě ta země leží.


Ruaa by mohla být reklamou pro integraci uprchlíků. Do Německa přijela r. 2013 a čtyři roky po svém příjezdu mluví plynně německy a začíná studovat na univerzitě. I když se jí stýská po rodné Sýrii, investovala tolik do nového života v Německu, že se zřejmě už nevrátí.

"Když jsem odešla ze Sýrie, bylo mi 18 a byla jsem vlastně ještě dítě. Teď mám pocit, že by mně asi mělo být 35." Bojuje v Německu s hradbami byrokracie tak, jak s ní bojovala po celý život.

Když Ruaa přijela r. 2013 do Německa, neexistovala tam ještě vstřícná atmosféra pro uprchlíky, která vznikla o dva roky později. V recepčním středisku v městě Friedland ji "zahltil pocit samoty a nudy, když si  dvě staré paní v kostelní kryptě k nám čichly a řekly, že pro nás žádné šaty nemají".

Po dlouhé týdny chodila v Německu v sandálech, navzdory tomu, že bylo pod nulou, a s odporem jedla lunchmeat a vajíčka, jimiž je pořád krmili v uprchlickém středisku, natolik, že zhubla o 6 kg.

Během let 2015 a 2016 stoupl počet uprchlíků, kteří přišli do Německa, na víc než milion. Merkelová riskovala svou pověst svým vstřícným postojem vůči uprchlíkům, z nichž nejméně třetina pochází ze Sýrie. Kritikové i političti spojenci na Merkelovou útočili, ale její volební podporu to neohrozilo. "Stále si myslím, že mé rozhodnutí bylo správné," řekla nedávno Merkelová.

Ruaa s tím souhlasí. Od doby, kdy r. 2014 získala v Německu povolení k pobytu, zaznamenala řadu úspěchů. Netrpělivost a neustálé zpochybňování toho, co se jí nařizuje, byly pro ni nejefektivnějším způsobem, jak toho dosáhnout, říká.

"Všechno trvá tak dlouho," dodává. "Myslela jsem, že je Německo efektivní země - možná jsem byla naivní, ale myslela jsem si, že je to perfektní země. Domečky, když jsme přijeli, mi připomínaly domečky z pohádek, říkejte mi, že jsem dětinská, ale myslela jsem si, že nás z přístavu přiveze autobus, převezmou nás pomocníci, dostaneme ubytování a hned nás začnou učit německy."

Avšak prvních pět měsíců vůbec neměla možnost se německy učit. V prvním kursu je učitelka nijak nemotivovala.

Do pokročilejšího kursu musela jezdit do Hamburku, ve vzdálenosti 57 km od místa, kde bydlela. Odjížděla z domova každý den v šest hodin ráno na kurs, který měl každý den sedm hodin a začínal v osm ráno. Ve vlaku dělala své domácí úkoly a když vlak neměl zpoždění, přijela domů v pět hodin odpoledne. "Najedla jsem se a usnula," říká.

Její příbuzní shledali obtížnějším najít v Německu smysl života. Otec Ruaay, Umar, 55, musel opustit v roce 2012 svou farmu nedaleko Damašku poté, co se stala součástí vojenského prostoru. Strašně se mu stýská po jeho 500 olivovnících, 40 kravách a jezeru plném kaprů. Nyní tráví své dny tím, že se stará o malou zahrádku, díky Manfredu Maschmannovi, který v pětaosmdesáti už to nemůže dělat.

Navzdory Manfredově skepsi ohledně strategie Angely Merkelové i tomu, že Umar neumí německy, oba muži se spřátelili, protože oba s nadšením chovají včely.

Nusayba, matka Ruaay, se naučila víc německy než Umar, ale v podstatě se jen stará o jejich třípokojový byt, vaří a pomáhá patnáctileté dceři Saně ve škole. "Příliš je posedlá starostmi, než aby mohla dělat cokoliv jiného," říká Ruaa. Nusayba většinou myslí na své rodiče, jimž je 96 a 86, a žijí stále v Damašku.

Sana si svou cestu do Německa v roce 2015 skoro vůbec nepamatuje. A i když říká, že Merkelová "je totálně hodná", jejím skutečným německým hrdinou je Kurdo, rapper irácko-kurdského původu, který přijel do Německa, když mu bylo osm. Cituje doslova  jeho hit "Hände Weg", v němž mluví o své "alternativní vizi": "přijdete jako uprchlík s ničím, emigrujete s miliony".

Ruaa je rozhodnuta napravit image, o němž si myslí, že ho Němci mají o uprchlících, že si myslí, že jsou chudí a líní. Všichni její sourozenci hledají práci. Ghena, 18, bude pracovat u zubaře a chce se stát zubařskou zdravotní sestrou, Mohammed, 21, bude pracovat jako zubní technik.

Mohammed zatím v Německu tráví svůj čas hraním fotbalu a cvičením v tělocvičně, a přiznává, že je obtížné se přizpůsobit novým poměrům. "Být tady mladý je jiné - oni pijí alkohol. V Sýrii je normální usadit se ve věku 23 let s vlastní rodinou, tady je normálnější studovat," říká.

Nejstarší sourozenec Ruaay je devětadvacetiletý Hatham. Má manželku a syna a začíná pracovat jako učeň v automobilce Volkswagen.

Ruaa je Německu vděčná. "Konec konců nás přijali." Je přesvědčena, že dokáže v Německu lépe realizovat svůj sen o samostatném životě než v Sýrii. Ale neváhá hovořit o své frustraci, zejména o jednání s nepřátelskými byrokraty, kteří jsou "zahlceni prací a snaží se přesunout svou odpovědnost na někoho jiného", s dogmatickými učiteli, jimž se nelíbí, když někdo zpochybňuje jejich autoritu, a ohledně zjevné náhodnosti předpisů.

"Proč mám já povolení k trvalému pobytu a moje rodina jen povolení k pobytu do roku 2020?"

Teroristické útoky měly svůj dopad. "Povšimla jsem si, po útoku nožem ve vlaku, jehož se loni dopustil uprchlík, a po loňském útoku na vánoční trh v Berlíně, že se na nás lidé dívají jinak, s velkým podezřením," říká Ruaa. Chtěla by jim sdělit, že "my taky chceme pracovat a žít svůj život v míru".

Také cítí, že lidé nejsou ochotni porozumět, anebo alespoň respektovat její náboženskou víru, která je jádrem totožnosti její rodiny. Lidé se jí opakovaně ptají, proč nosí na hlavě šátek, ale "nikdy nečekají na odpověď".

Ruaa chce pracovat v lékařství. Většinu minulého roku žila pryč od rodiny v Nordhausenu, aby si udělala německou maturitu. Teď zažádala o studium lékařství na různých německých univerzitách a čeká, kde ji přijmou.

Kdykoliv pociťuje frustraci, Ruaa si připomíná, že ona i její rodina měli ve srovnání s jinými obrovské štěstí. "Říkáme, Díky Bohu. A taky: Život nikdy není volná cesta bez kamenů."

Tuhle, říká, k ní matka přišla s očima plnýma slz. "Našla ten kabát, s nímž jsme přijeli. Plakala a řekla mi: 'Nikdy ho nesmíš vyhodit.' Nejprve jsem nechápala proč, a pak jsem si uvědomila, že pro ní je ten kabát symbolem všeho toho, čím jsme prošli, a bolesti, kterou cítí, že nás nedokázala ochránit."

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
12813

Diskuse

Obsah vydání | 5. 9. 2017