Jak íránští režiséři jako Ašgar Farhadi čelí cenzorům

27. 2. 2017


Film íránského režiséra Ašgara Farhadiho Prodavač je jedním z pěti filmů nominovaných v letošní oskarové soutěži na nejlepší cizojazyčný film. Ale v lednu, poté co prezident Trump vydal exekutivní příkaz dočasně zakazující přistěhovalcům ze sedmi muslimských zemí včetně Íránu přístup do země se Farhadi rozhodl ceremonii bojkotovat.


"Ponížit jeden národ pod záminkou ochrany bezpečnosti jiného není v historii nějaký nový fenomén a vždy se tak budovaly základy pro vytvoření budoucího rozdělování a nepřátelství," napsal Farhadi.

"Proto vyjadřuji své odsouzení nespravedlivých podmínek vnucených některým mým krajanům a občanům dalších šesti zemí snažícím se legálně vstoupit do Spojených států amerických a doufám, že současná situace nepovede k dalšímu rozdělení mezi národy."

Před islámskou revolucí z roku 1979 existoval vedle filmové produkce financované státem nezávislý filmařský sektor. Revolucionáři nicméně považovali filmový průmysl za symbol kulturní zkaženosti a během revoluce vypálili stovky kin.

Od roku 1982 se íránští filmaři začali přeskupovat. Vláda chtěla vytvořit národní filmovou kulturu, která by vyjadřovala etiku islámu a unikátní historii íránského státu. Ale tento cíl často odporoval zájmům filmařů, kteří měli silnou vazbu na íránskou literární kulturu a chtěli být schopni představovat moderní Írán kriticky. Ve výsledku je íránský film bipolární, s apolitickým domácím melodramatem převažujícím nad uměleckými filmy kritizujícími každodenní život.

Dnes íránské kino odhaluje některé z protikladů života v theokracii. Ano, filmaři se musejí držet přísných předpisů: Ministerstvo kultury zakazuje nelichotivé zobrazování islámu, žen, národa a jeho historie. Ale tato pravidla jsou vágní a cenzura íránských filmů nedůsledná, často založená na vkusu jednotlivých úředníků.

Nicméně umělecká filmařina lidí jako zesnulý Abás Kiarostami, Džafar Panahi a Mohsen Amirjusefi získala ve světě ocenění. Od druhé poloviny první dekády nového století íránské filmy získávaly prestižní ceny na festivalech jako Cannes, Benátky a San Sebastian.

Mimořádný zahraniční úspěch íránských filmů dál zkomplikoval cenzuru. Byla to vláda, kdo schválil scénář Prodavače - a rozhodl, že film bude oficiálním reprezentantem v kategorii nejlepší cizojazyčný film.

Možná že úřady schvalují filmy jako je Prodavač proto, že zobrazují íránskou sociální realitu subtilně, ne přísně. Úředníci často nedokážou objevit jasné příklady blasfémie nebo kritiky politického režimu.

Film Prodavač je ve svém zobrazení íránské občanské společnosti jako rozpadající se budovy nebo konfliktů sociální a náboženské role ženy subtilně kritický k současnému životu v Íránu. Islám není problémem; film spíše trvá na tom, že utlačitelské instituce, kulturní, ekonomické nebo náboženské, jsou tím co zužuje možnosti lidské komunikace a rovnosti. A taková jsou podle Farhadiho nebezpečí v každé společnosti.

Farhadi napsal, že "zastánci tvrdé linie, navzdory národnostem, politickým argumentům a válkám, zacházejí se světem a rozumějí mu velice podobným způsobem.... prostřednictvím mentality my a oni". V tomto smyslu zřejmě srovnává Trumpovu administrativu s íránským vládnoucím režimem.

Trumpovo exekutivní nařízení je tedy srovnatelné s tímtéž íránským extrémismem, o němž americký prezident tvrdí, že se jej snaží zadržovat.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
341

Diskuse

Obsah vydání | 27. 2. 2017