Hluboká knížka o životě a smrti

29. 7. 2016 / Jan Čulík

Kniha je mi blízká, protože mám v mnoha ohledech tutéž zkušenost. I já jsem taktak zažil liberální období šedesátých let v Československu, byl ztraumatizován sovětskou invazí v roce 1968 a zhrozily mě poinvazní prověrky, které se mě naštěstí, protože jsem na ně byl příliš mladý, netýkaly. Ponížení pražské intelektuální obce začátkem sedmdesátých let však bylo absolutní.

Mám dceru, která žije v Los Angeles a párkrát jsem tam byl, mám město proježděné na kole i autem, znám pláže v Santa Monica, vím, o čem paní Drašnarová píše, když vypráví o tom, jak se chodila uklidňovat a relaxovat na mořské pobřeží, které měla pár minut od baráku.

Obrovskou roli hraje v životě paní Drašnarové hudba, většinou rocková a beatová. Když v kině Ořechovka na pražské periférii zhlédla v mládí film Perný den s Beatles, bylo to pro ni zjevení a naprostou životní změnou. Klasickou hudbu asi příliš nesleduje, to by totiž věděla, že v Los Angeles vysílá na FM klasickou hudbu dokonalé univerzitní rádio, které skoro pořád hraje staré české mistry z 18. století. Kdyby to věděla, možná by se s Jiřím Drašnarem cítili v Los Angeles trochu méně izolováni. Jen jednou se zmíní ve své knize, že s Jiřím zaslechli v rádiu nějakou klasickou hudbu, která jim připomínala střední Evropu. Podle Jiřího Drašnara to byl možná Dvořák, pak se ukázalo, že ve skutečnosti Brahms.

Dvacetiletá práce v restauraci byla pro paní Drašnarovou vynikající zkušeností - potkala tam lidi z mnoha zemí světa. Její kniha je tak nesmírně užitečným svědectvím, které mnozí dnešní občané České republiky nutně potřebují - svědectví o tom, že lidé z jiných částí světa jsou normální  - že multikulturalismus funguje.

Česká zkušenost je vlastně docela omezená, český svět je malý. Všichni jdeme po téže trajektorii. Uvědomil jsem si to, když jsem se v knize dočetl, že poté, co maminka paní Drašnarové utrpěla infarkt, skončila v pražské léčebně v Chitussiho ulici v Bubenči a pak v domově důchodců v Hostivicích úplně stejně jako moje matka - zřejmě tam byly obě ženy v úplně stejnou dobu.

Avšak možná známkou blížícího se stáří - anebo že by to bylo tou zahraniční zkušenosti? je, že se jak mně, tak paní Drašnarové v mysli stále více zpřítomňují intenzivní zážitky z dětství v Československu - a člověka to nutí vracet se na ta místa a zkoumat, jak vypadají dnes. Je to ovšem marnost  - lidé, které tehdy člověk znal a kteří mu zaplňovali jeho dětství, už dávno nežijí, stali se stíny. Pomíjivost existence našich blízkých, a potažmo tedy v tomto krátkém životě i naše, je jedním z hlavních a hlubokých motivů této knížky. Stejně tak jako vědomí - graham-greeneovské -  že základní lidskou zkušeností je neuspokojivost lidské existence a hluboký zmatek, neboť netušíme proč a kvůli čemu na tomto světě jsme, a k tomu i vědomí, že pouze neúspěch nás do jisté míry spojuje s esencí života.

Určitě si tuto knížku opatřte - nebudete litovat. Pár citátů:

"Přestože jsem se narodila v rodině nesmírně úspěšného otce, jenž žil v elementu, na jehož vytoření se entuziasticky podílel, chápala jsem od chvíle, co jsem rozum brala, a postupně se v tom na vědomé i nevědomé úrovni utvrzovala, že není možné mít povolání, nebo i jen zaměstnání, do něhož by člověk mohl vložit duši, něco, čemu se říká dělat dobrou práci, aniž by za to draze nezaplatil. Aniž by se neupsal ďáblu. Jediný způsob, jak se sám sobě zachovat, bylo být pária, nikdo. Tohle se dost těžko vysvětluje, tenhle zmrzačený paskvil, tímhle nás vybavil bolševik do života. Takže děkujeme kromě jiného i za to." (str. 218-219)

"Jak už jsem řekla dřív, v té hospodě byly velké stoly, takže jak jsme byli jenom dva, tak si k nám pořád někdo přisedával. A protože jsme tam byli dlouho, tak se tam vystřídalo několik skupin mladých lidí. A my jsme si, ne hned, ale tak nějak postupně uvědomili, že pokaždé, když se usadili, se začali obírat svými záležitostmi, tak posléze všichni víc a víc mlčeli, protože si nemohli pomoct a poslouchali nás. A nakonec platili za hrobového ticha a odcházeli jak v Jiříkově vidění, jenom aby byli vzápětí vystřídáni dalšími, které čekal tentýž osud." (str. 182)

"Seděly zrovna s nám u stolu takové tři dívčiny, upíjely kávu a já jsem v tom okamžiku hmatatelně pocítila, jak jsou z nás hyn, totálně mortifikované. Zkameněly. Nevim, jak dlouho tam už seděly, teď v nastalé odmlce jedna z nich přiškrceným hlasem vypustila něco o zítřejší čtvrtletní písemce z matiky. Znělo to tak zoufale, že dokonce ani její kamarádky se toho nechytly a zůstávaly dál ve stuporu.

A já jsem si vybavila sedmnáctiletou sebe samu, jak jsem si připadala, jak jsem byla bezndějně nezkušená, nevědoucí, blbá. Jak člověk neměl co říct, a když řekl, tak bolestivě tušil, že plácá nedomrlé hlouposti. A natož pak, když byl mezi svými a věděl, že mluví chytře a hluboce, tak to bylo teprve tristní, jak jeho problémy, jakkoliv drtivé, byly směšné... Jak strašně jsem toužila být zkušená a vědoucí a ošlehaná větry osudu. Vědět, co si mám o čem myslet, a mít na všechno vlastní názory podložené znalostmi a bohatstvím osobních zážitků. Být osvědčená v náročných životních situacích, světa znalá, hovořící plynně cizími jazyky o exotických místech na celé zeměkouli. Někdo, koho berou vážně, kdo má hodně za sebou "a nebylo to vždycky lehký", a když pohovoří, tak ostatní pozorně a se zájmem naslouchají. Takový duševní Old Shatterhand.

A v příštím okamžiku mi došlo, že jsem dosáhla svého vytouženého cíle, že se mně to povedlo. Že zatímco jsem byla zaneprázdněná a dívala se jinam, tak jsem se stala tím vším (včetně té kožené huby). Akorát je to trochu jinak, než si člověk představoval, a hlavně cena za to zaplacená je jiná, než si jeden maloval. Ta cena měla být sama sobě už odměnou, tak co tady herdek himl dělají ty roky, které mně nikdy nikdo nevrátí. Ty křečáky a navrch to hluboké vědomí vlastní nedostatečnosti... Nemluvě o Hoře Prohry majestátně se tyčící na obzoru a bránící výhledu na čarokrásný západ slunce..." (str. 185)

"Prodíraly jsme se mezi Němci a stánky s předraženým křišťálem, mezi koňskými spřeženími s bryčkami naloženými pitomými turisty, na což matka pravila "chudáci koně", a mezi dalšími, nejčerstvějšími projevy sounáležitosti s tím, co si v Dolním Podpáždí představujou pod pojmem vyspělá západní společnost, komukoliv podržet a u toho ho okrást. Do mysli se vplíží Malaparteho Kůže. To všechno proto, že tady je přece střed vesmíru, jen ten zatracenej bolševik bránil, aby se to jasně ukázalo." (str. 4)

"Pak už jsme se omámené ze všeho toho vzrušení ploužily k domovu a sousední dům a ještě dva další vedle a jeden přes ulici měly na plotě tlustě vyvedeno bílou barvou a velkým písmem "Otáhal STB" a "Otáhal paroháč" několikrát na každém plotě. Vyvedlo mě to z míry a říkám: "Co to má znamenat?" A matka povídá, jako by se nechumelilo: "To je tady teď pořád." A tady došlo k jakémusi posunu, protože v dobách temna by byla zvolala v nevěřícím údivu, "jéžišikriste, pan doktor Otáhal, takovej slušnej člověk", ale teď řekla jenom, že je to tady pořád." (str. 5)

"Jo, takže ten náš otec odešel i s televizorem. Nikdy na to nezapomenu, matka strašně trpěla a já jsem seděla v kuchyni s pocitem trapnosti a s povolanými silami - tetou, jež už tehdy tančila foxtrot, zatímco kapela hrála tango, a krmila mě výroky jako "když vona ho má ráda, r á d a, R Á D A" s náležitou kadencí.

Otevřenými dveřmi z kuchyně na chodbu jsme sledovaly otce, jak nás opouští a funí u toho pod tíhou přijímače, a matka bulela a snažila se ho i s televizorem obejmout. Do toho řádil Boby Koženej v ohromné radosti, že se jde na procházku, a pletl se jim pod nohama. Otec uronil slzu, do toho zařval "fuj" a "necháš toho" a potom sestoupil po schodech do nového života, odcválal do západu slunce, ztéci další horizonty, vydělat další miliony a přehlušit další vrstvy svědomí. I když, přiznejme si, kdo jsem já, abych tady světu zvěstovala, že bylo nebo nebylo potřeba něco přehlušovat, to zase jenom přidávám, abych byla zajímavá. Ten večer jsem nesměla do hospody, musela jsem hlídat matku, aby si něco neudělala.

(...)

A tuhle si normálně v noci spím, jako by se nechumelilo, a najednou se vzbudím. A jak to mám ještě všechno popletené v hlavě, tak se zadívám na teplou pochrupující hromadu dek po svém boku a popad mě takovej vztek, "ty sviňáku, ja už to vidím, jak mě opustíš, jak se na mě taky vysereš a jak budu osamělá žena ve středním věku s řídkou prdelí a utahaným kyselým ksichtem, to mám za všechno, ty syčáku". Dalo mi velký přemáhání, abych tomu nenafackovala, no vážně." (str. 13)

"Byl tam taky interview s Czeslawem Miloszem, v němž zmínil, že Einstein mu říkal někdy v roce 50, že spisovatel nemá opouštět svoji zem...

Nejhorší na tom je těch deset ztracených let, která, připouštím, mohla být ztracena ještě daleko hůř a bezvýsledněji. Co mně vždycky vrtalo hlavou, vrtá i nadále a vrtat bude asi pořád, je to, že se mě nikdy nikdo nezeptal, jaké to je. Je to proto, že to nechtějí vědět? Nebo že je to nezajímá? Nebo si dokonce myslí, že to vědí, nebo je v životě nenapadlo o tom přemýšlet? Nebo to pro ně není důležité, jsou zahleděni do vlastního utrpení, jeho hloubky a šířky, neschopni, nebo snad jenom neochotni vnímat cokoliv jiného, a podvědomě se brání čemukoliv, co by je mohlo vyrušit ze zvolené, umírněné sebestřednosti? A jací bychom byli my, kdybychom zůstali?

(...)

Ráno u kafe jsem dorážela na J. svými nápady a teoriemi o problematice opuštění a neopuštění země.

(...)

Přemýšlím o míře a poměru statečnosti, zbabělosti a nevědomosti, a taky o roli sebeklamu nebo spíš nalhávání si v těchto věcech. Vyjádřila jsem názor, že my si svou důležitou velkou a obohacující zkušenost můžeme strčit někam. Je nám v podstatě na obtíž, protože není obecně platná. A oni si svou, která jim dala při vší poctivosti a opravdovosti hlavně zakrnět, můžou strčit tamtéž. A všichni si to své hovínko žárlivě střežíme, protože čas kvapí a asi už se na nové nezmůžeme." (str. 18-19)

"Řidič, co minulou neděli odpoledne vjel rychlostí padesát mil za hodinu do ticketingu na United Airlines, vstoupiv s automobilem dvojitými skleněnými dveřmi, profrčel čtyřicet metrů kolem všech přepážek za zděšeného jekotu přihlížejících (ruksaky a kufry lítaly vzduchem). Pak nabral anglického klenotníka, vezl ho před sebou na kapotě a posléze se pokusil opět dvojitými skleněnými dveřmi budovu opustit. To ale nevyšlo, takže zastavil o zeď a chtěl uprchnout před policajty, kteří zrovna prohledávali budovu, protože někdo telefonoval, že je v baráku bomba. Proto byli po ruce, a když ho dopadli, tak byl drzej a naměřili mu alkohol osminásobně přes míru. Ten řidič byl náš spolupracovník, devětašedesátiletý černý barman Leroi Wilson.

Leroi za normálních okolností neřídí, protože hodně chlastá, snídá vodku se sodovkou a s citronem a už měl být čtyři roky v důchodu. A přestože je hmotně zabezpečen a je majitelem několika domů, které pronajímá, chodí pořád do práce alespoň na částečný úvazek, protože tam za těch osm hodin vyžahne půl flašky té nejdražší vodky, kterou si domů nekupuje, aby mu to nevypily návštěvy. Té neděle se ale Leroi doma zrychtoval tak, že nasednul do vozu a vyrazil do práce, aby rozvázal pracovní poměr, aby jim s tím seknul, protože už má toho ponižování tak akorát. Což byla smůla pro toho anglického klenotníka, kterýmu se sice nic nestalo, ale nějak se mu u toho otevřel příruční kufřík a z něj se vysypaly nejen klenoty, ale taky heroin." (str. 35-36)

"Pamatuju si jednu z našich smysluplných debat, kterými si s Íráncem v práci krátíme dlouhou chvíli, když není kšeft. Debat jako například, že já ho nutím, aby přesně stanovil částku, za niž by byl ochoten na ulici sbírat psí hovínka, kdyby ho u toho viděli jeho známí, ale mohl by si na to vzít rukavice... Podařilo se mi z něj vypáčit, že za pět set na den ne, ale za tisíc už jo.

Jmenuje se Mahmoud, je hezký, hustě porostlý černou srstí, má dokonalé černé oči zasazené v temných dlouhých řasách, srostlé obočí a namodralé tváře, zašpičatělé slechy a naštěstí taky asi pět kilo nadváhu, a žaludeční vředy, jinak by se to pomalu nedalo zvládnout. Doma má ještě k tomu dva obleky od Armaniho a krásnou íránskou ženu, která nedávno dostala dobrý flek v bance a vydělává víc než on, což ho sere, ale za žádnou cenu to nemůže dát najevo, protože to by bylo ještě horší.

Ale co jsem to chtěla říct o té debatě ... jo, že ho málem trefil šlak, když jsme jednou srovnávali kulturní rozdíly a on prskal záští k naší adoptované vlasti, což ví, že přede mnou může, protože já to dělám taky. Ale tentokrát se tak rozparádil, že mu to ujelo a rozšířil to na celou křesťanskou civilizaci. A mě to dožralo a řekla jsem mu, že je na omylu, jestli se domnívá, že my je nenávidíme míň než oni nás, a soustředila jsem se, abych se zatvářila tajuplně a neproniknutelně. Což se mi asi povedlo, protože citelně zatoužil dát mi po hubě. Ale to holt nešlo, tak se akorát dusil, jiskřil mu zrak a jeho žaludeční vředy tiše úpěly." (str. 43-44)

"Nebyl chleba, protože Gino, náš švýcarský pekař, měl infarkt a ve středu jde na operaci. Gino mluví plynně anglicky, francouzsky, německy a španělsky vedle své rodné italštiny.

Pak máme taky klenotníka Emilia, který je etnický Španěl, narozený v Maroku, a ten mluví vším čím Gino, a k tomu ještě arabsky a baskicky." (str. 69)

"Vzpomínka. Ve Střešovicích jsme jednou byli výjimečně večer všichni doma, mám, já i J. Zapnuli jsme televizi a téměř okamžitě se objeví na obrazovce náš otec a začne ze sebe s nechutí takřka hmatatelnou soukat, jak chybil v roce osumašedesát, přidal se na pomýlenou stranu, a pak ještě nepochopil nutnost a správnost vojenské intervence. A jak chce psát pro lidi a o věcech všelidkých, to byl jeho výraz, v němž spojil dvě slova, myslím, že si nikdy neuvědomil, že slovo "všelidké" neexistuje. Lezlo to z něj a bylo vidět, jak je mu to nepříjemné, ale zas to nesmělo být vidět příliš, pochopitelně. Ale zjevně se rozhodl, že to překoná, protože alternativa byla, že se jeho věci dělat a vysílat nebudou, což pro něj bylo bytostně nepřijatelné." (str. 79-80)

"V práci jdu pro vidličky a u příborové skříňky vrazím do Tiny. Tina vytahuje ubrousky z papírových obalů a skládá je do hraniček a u toho šejkuje a natřásá tělo v přirozeném dokonalém černošském rytmu.

Tině je pětačtyřicet, je k nesnesení hlučná, žije v ghettu, každým rokem přibude o dvě kila a na hlavě jí poskakuje obrovský lesklý chvost, koupený v drogérii. Když se k ní přiblížím, vycení na mě zbytek zubů v úsměvu a ukáže ukazovákem někam do stropu, odkud nepřetržitě prýští hudba, a řekne pamatuješ tohle?"

Zní mi to povědomě, nějaký Motown, klasika.

A ona říká, "to sou Spinners", a pak řekla "ale počkej, to nemůžeš znát, to je před tvojí dobou".

A já řeknu: "Jak to myslíš, před mojí dobou?"

A ona řekne: "No kdys přišla do Ameriky?"

A já řeknu "v osumdesátým".

A ona řekne: "No jo, tohle jsou šedesátý léta, nejvejš začátek sedumdesátejch. Já sem byla malá holka, pamatuju, jak sem jela s mámou v autě a vona měla rádio na plný pecky a todle zrovna hráli. To je před tvojí dobou."

"Jak před mojí dobou? V šedesátejch letech a začátkem sedumdesátejch jsem já byla teenager, to byla naše muzika, vo čem mluvíš?"

"Ale todle ste tam přece neměli!"

"Jak to, že ne?"

"Dyť Hitler přece tudhle hudbu zakázal."

"Hitler???"

"No bodejť, to se u vás přece nesmělo hrát!"

"U nás kde?"

"V Německu."

"Já nejsem z Německa."

"No to je jedno, tam je to všecko stejný, ne?"

"Hitler zakázal jazz a zakukal v pětačtyřicátým na konci války. Tahle hudba tenkrát neexistovala a neni to stejný, všude je to jiný."

"No vidiš, to já sem nevěděla. A kdy ses narodila?"

"Ty vole, to je jedno, todle bylo nejmíň vo dvacet let pozdějš. Samas to teď řekla, to u nás byli komunisti, ne nacisti, a ty sice neměli imperialistickou hudbu moc rádi, ale něco pustili. A vo to sme to víc žrali, ostatně černochy naopak měli rádi, aspoň se tvářili, páč ste byli utiskovaný."

Tina vykulí čokoládové bulvy: "Jo, to já nevím. No vidiš, já myslela, že třeba nějaký jeho lidi tam zůstali u moci a pokračovali v jeho politice."

"Čí lidi?"

"No Hitlerovi."

"Hele, tohleto je v prdeli, dejte mi narkotika!"

Tina se strašlivě rozchechtá, zákazníci se ohlížejí, co se děje.

"Vypadá to, že měli pravdu, že ste byli utiskovaný, bylo vám odepřeno základní vzdělání."

"Ty seš zlá!"

"Jo děvče, to bys teprv koukala." (str. 205-206)