Jak jsem se nestal kapitalistou

29. 7. 2016 / Jan Sláma

Ne že bych o to byl nějak stál, dokonce jsem k této společenské vrstvě mnohokrát vyjádřil svůj odmítavý názor. Nicméně v době slavné transformace, tedy lépe předání celospolečenského majetku do rukou a kapes jednotlivců, se mazaná myšlenka, založená na přirozené hrabivosti lidí, ve formě kuponové privatizace ujala. I lidé kteří principiálně s odnárodněním nesouhlasili si nakonec řekli – „když už se to takhle upeklo, tak ať z toho také něco mám“.

Zaplatili jsme si kuponové knížky a vybírali z množství továren a podniků, které se nabízely, aby si v nich občan získal svůj akcionářský podíl, ze kterého pak bude dostávat dividendu, která mu třeba zpříjemní stáří, či něco podobného. Tak jsem stejně jako ostatní přemýšlel kam své možnosti vložit, který podnik vypadá perspektivně, který má tradici a jistotu výdělku. Ti, kteří byli světa neznalí se spolehli na jakési fondy, které někteří spekulanti založili, aby časem zjistili, že přišli o vše, zatímco majitel fondu si užívá někde na Bahamách. Někteří na fondech ale neprodělali a nějakou odměnu za svou důvěru dostali.

My, světa znalí, jsme věděli, že třeba takové lesy nikdo neukradne a že nám jistě přinesou trvalý zisk. Ty lesy opravdu dodnes rostou, těží se v nich dřevo a prodává, ale náš podnik, kterému jsme dali důvěru nám sdělil, že je v úpadku a své akcie si můžeme dát za klobouk.

Jiný podnik, známá oděvnická firma, až donedávna existující, nám v průběhu let vydala akcie. Pěkně a vznostně vytištěné, každá v hodnotě tisíc korun. Dividendy sice žádné, ale na akcie byl pěkný pohled. Tak běžel čas až jsme se dozvěděli, že je svolána valná hromada akcionářů na které bude sníženo jmění firmy a hodnota akcie se z tisíce změní na jednu Kč. Takto bylo formulováno usnesení. Firma musí pokrýt své dluhy a jistě i odměny všech činovníků, správní rady a v neposlední řadě jistě i kontrolní a revizní komise. A určitě též auditora, který shledal počínání pánů a dam pečujících o blaho akcionářů správným.

A tak to dopadlo s mnoha dříve úspěšnými a prosperujícími podniky. Některé byly svými privatizátory vykradeny a to doslova, včetně strojů a zařízení a ponechány jako pavoukem vysátá moucha. Ty opravdu dobré se dostaly vesměs do rukou obdobné zahraniční firmy, která tak pohltila dřívějšího konkurenta a ještě se levně rozrostla. Občané z toho mnoho nezískali jen možnost dále pracovat a na nové pány vydělávat. Popřevratové vlády tento děj pochopitelně podporovaly, protože se obávaly zloby nezaměstnaných. A tak je tomu dodnes. Hledají se zahraniční investoři, kterým se nabízejí daňové výhody a možnost platit nízké mzdy kvalifikovaným pracovníkům.

Oproti většině národa, která se kapitalisty nestala, ač měla stejnou příležitost, to bylo ,mnohokrát zdůrazňováno, se přeci jen jistá množina těch chytřejších a průbojnějších vyšvihla vzhůru ( je li to správné určení směru). Možná též lze říci po větru. Je zajímavé, že mnozí z nich byli za minulého režimu představiteli řídících elit a tedy nomenklaturními kádry politicky prověřenými. To jim po převratu nebránilo, aby svá „přesvědčení“ zahodili a stali se pravověrnými budovateli kapitalismu.

Kromě těchto lidí, kteří mohli využít především svých konexí a vědomostí získaných řízením socialistických podniků, zde byla další skupina uchazečů o porcované národní bohatství. Byli to parazité na socialistickém systému – zloději a šmelináři, kteří nezákonným způsobem nahromadili potřebný kapitál ke koupi rozprodávaného majetku.

Celkově to ale byli troškaři, třebaže na naše poměry se jim daří dobře. Existují ale všem dobře známé výjimky.

O další skupině, restituentech , šlechtě a katolické církvi se zmiňovat nehodlám. Tato skupina nic nepředstírala, vždy jak to bylo možné, šla za svým cílem. Za majetkem.

Mnozí z těch novodobých boháčů a zbohatlíků vidí vhodný prostor pro rozmnožení svých příjmů v politice. Vedrali se do zastupitelských orgánů prostřednictvím politických stran do kterých vnikli nebo si je sami založili. Dobře vědí, že za politickou mocí tečou peníze. Ty chtějí především pro sebe. Ostatním sobě podobným nadávají oligarchů, ale jsou jimi sami.

Závěrečné poučení zní: občané by si ve vlastním zájmu neměli za své zastupitele vybírat boháče.

0
Vytisknout
2614

Diskuse

Obsah vydání | 2. 8. 2016