O loajalitě
4. 2. 2015 / Zdeňka Petáková
Loajalita (často psáno i loyalita), znamená podle slovníků souhlasný postoj, oddanost, věrnost (například vládě), poctivost, upřímnost. Slovníky uvádějí i význam podlézavost, avšak pro tu máme přiléhavější slovo devótnost.
Co pro každého z nás může toto slovo znamenat? Jde o souhlasný postoj s mocí? Nebo o souhlasný postoj s myšlenkami, názory, odkazy či sliby, kterými se cítíme být osobně a vnitřně zavázáni? Komu se cítil být zavázán Mistr Jan Hus? A komu Jan Amos Komenský, odcházející z vlasti? Komu Milada Horáková? Těmto našim vzorům byla jasná otázka, zda loajalita znamená souhlasný postoj s místní mocí nebo souhlas s myšlenkami, kterým věřili. Obrazně řečeno, nadřadili zachování vlastní duševní integrity nad podřízením se tomu, s čím nesouhlasili. A my je bereme jako vzory a připomínáme si jejich odkaz také z tohoto důvodu. V poslední době se v našem veřejném životě začíná vynořovat řada problematizací činů občansky aktivních intelektuálů. Zmiňme kauzu profesora Martina C. Putny z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy (v Britských listech ZDE) a nově se vynořující kritiku občanské aktivity docenta Jihočeské univerzity Martina Konvičky. Ano, vím, že s postoji těchto aktérů se nemusí ztotožňovat všichni, uvádím je tu hlavně proto, že byly mediálně nejvíc vidět.
Znamená tato zesilující se kritika občanských aktivit, že pro naši republiku je nežádoucí, aby lidé vyučující na univerzitě či obecněji zaměstnaní ve státních službách byli ve svém volném čase občansky aktivní? A komu nakonec bude dovoleno být občansky aktivní? A na jaké téma? Kým? Kam jsme se to dostali od roku 1989, kdy jsme uvěřili, že demokracie znamená právo všech podílet se tím nejlepším možným způsobem na péči o tuto zem?
Oddanost moci a dopady této loajality, ať dobrovolné či vynucené, známe dobře z dějin. Vzpomeňme všechny války náboženské nebo druhou světovou. Rozpoznat lze stále totožný vzorec. Loajalita ve společenské atmosféře interpretované jako prostředí boje o materiální zdroje, a tou je třeba i společenská atmosféra našich dnešních dní, je mocensky zneužívaný pojem.
A tak tedy: Pokud někdo začne náhle či příliš často používat slovo loajální, staňme se nedůvěřivými a obezřetnými. Nepochybně je to zdánlivě nevinné, téměř pozitivně se tvářící slůvko nástrojem manipulace. Nástrojem, kterým je oslabováno naše právo být občansky aktivní, bránit i těmi třeba jen nejjemnějšími prostředky právo na vlastní názor, na vlastní životní postoje a činy, těmito postoji vedenými. Naše právo svobodně myslet.
Diskuse