Osvobodí se někdy Chorvatsko od válečného traumatu?

5. 2. 2015 / Mirna Šolić

Úterní verdikt, rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora, který odmítl vzájemná tvrzení Srbska a Chorvatska, že proti sobě během války v Chorvatsku páchaly genocidu, přijala většina obyčejných Chorvatů s trpkostí. Pravicoví političtí komentátoři stejně jako část válečných veteránů i obyčejných občanů podle očekávání obvinili současnou ("levicovou") vládu, chorvatský právní tým i právní experty, mezi nimi i současného chorvatského prezidenta a profesora práva Ivo Josipoviće (který se právě chystá odstoupit poté, co v lednu prohrál prezidentské volby), že nevyužili historické příležitosti a neobjasnili s konečnou platností, kdo je skutečnou obětí a kdo je odpovědný za války na území bývalé Jugoslávie.

Jak se dalo čekat, diskuse o rozsudku se rozšířila na internetových fórech v úterý virálním způsobem. Vzedmuly se emoce a mnoho anonymních komentátorů definovalo úterní verdikt jako naprosté selhání chorvatských politiků dokázat nezpochybnitelnou nevinnost Chorvatů. Tito diskutéři odmítli všechny umírněné pokusy o vysvětlení jako protichorvatské. Vznášela se obvinění, že dochází k zesměšňování chorvatských symbolů, národních institucí jako bojiště pro jejich vlastní nevlasteneckou ideologii, chorvatský stát jako "náhodně" vzniklou entitu a výsledků referenda z roku 1991 o nezávislosti Chorvatska na Jugoslávii jako "vynucené".

Konec konců, diskutéři argumentovali, jak profesionální je asi právní tým, který podal žalobu na Srbsko a ne na Federativní republiku Jugoslávii. Už to samotné bylo podle komentátorů vážným selháním, protože Srbsko přijalo odpovědnost za porušování Ženevských konvencí až od 27. dubna 1992. To znamená, že před tím datem nebylo odpovědné za největší masakry, které byly spáchány v Chorvatsku, například když bylo chorvatské město Vukovar ve východním Chorvatsku téměř vymazáno z povrchu země?

Jak se dalo očekávat, Mezinárodní soudní dvůr byl kritizován jako nespravedlivá instituce. Jeho verdikt je prý vyvrcholením veškeré nespravedlnosti, jejíž historický význam je prý neměřitelný, vzhledem k tomu, jak obrovské množství minulých "chyb", například stíhání chorvatského generála Ante Gotoviny (který je široce považován za válečného hrdinu) anebo propuštění srbského válečného zločince Vojislava Šešelje z důvodů slitování.

Takové komentáře jasně dokazují, že všechny rozsudky Mezinárodního soudního dvora, především ten poslední, jsou vnímány z etnické perspektivy, přičemž etnická příslušnost je rozhodující, pokud jde o reprezentaci historické "pravdy" a spravedlnosti. Tyto komentáře také dokazují, že Chorvatsko je stále ještě plné vzedmutých emocí. Boj s traumatem nedávné historie tam stále pokračuje a často je zneužíván jako záminka i výmluva pro rostoucí hospodářské problémy, zejména vysokou nezaměstnanost, obrovské množství korupce, sociální nespravedlnost a absolutní absenci jakékoliv důvěry ve státní instituce a ve vládu.

Avšak jakmile mediální bouře o rozsudku opadla, mnoho komentátorů začalo tvrdit, že to, co se stalo v úterý, se naprosto dalo čekat a že bezprecedentní historická tragedie, kterou verdikt způsobil, jak to bylo bombasticky prezentováno na titulních stránkách čelných chorvatských novinářských serverů, vlastně vůbec neodpovídá formulaci rozsudku.

Ivo Josipović argumentuje, že odmítnutí chorvatské žaloby "se očekávalo, pokud jde o právní dokumentaci, ale je zklamáním, pokud jde o přání Chorvatska ukázat, co se dělo, a určitým způsobem kvalifikovat všechny zločiny, k nimž v Chorvatsku došlo". Chorvatsko by si ale podle Josipoviće mělo uvědomit, že mělo štěstí, protože srbské tvrzení, že Chorvatsko páchalo genocidu na srbské menšině v Chorvatsku, zejména její vyhnání během vojenské operace Bouře v roce 1995, bylo také odmítnuto, což znamená, že "selhala teze, že suverenní Republika Chorvatsko vznikla na základě zločinnosti a genocidy".

Další komentátoři připomněli, že se očekávalo rozhodnutí na základě toho, že v roce 2007 soud rozhodl, že to, k čemu došlo v létě roku 1995 v údajně chráněné enklávě bezpečí ve Srebrenici, kde bylo zmasakrováno asi 8000 muslimských chlapců a mužů, což je událost, která je často charakterizována jako nejhorší zvěrstvo v Evropě po holocaustu, byla genocida, i když se Bosně a Hercegovině nepodařilo soudně dokázat, že bylo Srbsko jako země přímo odpovědné za genocidní akce v těchto regionech, a Srbsko bylo jen obviněno z toho, že nestíhá osoby odpovědné za zabíjení.

Také, jak tvrdí politická komentátorka Jelena Lovrić, během posledních patnácti let si byly všechny chorvatské vlády, počínaje vládou nyní již zemřelého prezidenta Franjo Tuđmana, který vedl Chorvatsko během války, bez ohledu na to, zda byly pravicové či levicové, dobře vědomy, že vyústění nákladného právního procesu nebude úplně ve prospěch Chorvatska, a že od samého začátku bylo jasné, že z toho bude naprosté právní a politické selhání. Jenže, Lovrićová argumentuje, politikové se báli tuto pravdu říct otevřeně, protože by utrpěli zuřivou rekcí od svých zoufalých, ztraumatizovaných a rozhněvaných voličů.

Jak se zdá, bývalo by bylo daleko lepší, kdyby chorvatští daňoví poplatníci (a srbští také) nemuseli plýtvat penězi z vydrancovaného státního rozpočtu a raději ty peníze použili, jak doporučuje Vesna Teršelič z nevládní organizace Documenta, Center for Dealing With the Past na "zintenzivnění vyšetřování [při hledání tisíců stále dodnes chybějících lidí], na finanční odškodnění všech civilních obětí války, [jejichž role ve válce na rozdíl od válečných veteránů stále ještě není uznávána], a smíření", stejně jako na financování právních procesů proti válečným zločincům, jinými slovi na individualizaci viny, což představuje skutečné vyrovnání se s traumatem minulosti.

Celková částka vydaná na toto soudní řízení od 2. července 1999 (kdy Chorvatsko žalobou zahájilo řízení proti Federativní republice Jugoslávie v souvislosti se sporem týkajícím se údajného porušování Konvence o genocidě, k němuž mělo dojít v letech 1991 - 1995) dosáhla 28 111 598.59 chorvatských kun (cca 100 milionů Kč) za právní výdaje a zastoupení, z čehož 23 767 846.33 kun bylo vyplaceno zahraničním právníkům zastupujícím Chorvatsko, zejména Davidu Rivkinovi a posléze britským odborníkům na mezinárodní právo (včetně cambridžských profesorů) z londýnské právní společnosti Matrix Chamber, která k tomu byla najata r. 2000, a 2 629245,73 kun za růzmé "intelektuální služby", jako je dokumentace a překládání, a 1 714 506, 53 kun za "výdaje", jako jsou letenky, ubytování svědků, mzdy a podobně. Z perspektivy ožebračených chorvatských občanů a v zemi, kde zuří nezaměstnanost a sociální nespravedlnost, představuje tato částka neuvěřitelné množství peněz.

Takže co zbývá? Mnoho Chorvatů nenalezne útěchu v argumentu prezidenta Josipoviće, že 2500 stran vzniklé dokumentace "shrnuje naši historii, utrpení a teror. Vypracování této dokumentace alespoň částečně odškodňuje oběti a představuje historický dokument, který je důležitý pro příští generace." Mnoho lidí stále ještě obviní prezidenta, že zatajil fakta týkající se amatérismu právního týmu, "jugoslavismu" osob, které se na procesu podílely, až po údajné mezinárodní spiknutí zaměřené proti Chorvatsku a fandíci Srbsku. Zdá se, že otázka, zda úterní verdikt přinese smíření a (trvalý) mír do této rozbouřené oblasti a vyrovnání se s historií pro obě země, tato otázka stále zůstává nezodpovězena.

Osobně sdílím názor Jeleny Lovrić, že takové smíření "nikdy nepřijde z Haagu ani z žádné jiné mezinárodní adresy. Musela by vzniknout inteligentní a odpovědná politika, která by měla nyní rychle uzavřít knihu, odsouzenou od samého začátku k zániku, a která by okamžitě měla začít řešit naléhavé otázky, mimo jiné rehabilitaci stále ještě otevřených válečných ran." Ovšem až nadcházející léta, ne-li desetiletí ukážou, zda bude existovat politická vůle a síla k vyřešení těchto problémů.

0
Vytisknout
3416

Diskuse

Obsah vydání | 9. 2. 2015