Selhal Peroutka, nebo Zeman?

5. 2. 2015 / Štefan Švec

Český prezident chtěl pronést velký, mezinárodní, státnický projev. V cizině nezaujal nikoho, u nás se řeší jeho faktické chyby. Politik, který kdysi snadno směřoval veřejnou debatu k tématům, která chtěl, by měl být zklamán.

Nechci tu kvůli chybám a neúspěchu napadat prezidentovu inteligenci. Miloš Zeman, zajímavý a celkem bystrý člověk, prostě jen nepřešel ze světa teletextu do světa internetu. A co hůř, nenajal si ani nikoho, kdo by ho tam přenesl.

Rozhledem a vyjadřovacími schopnostmi je Zeman standardním představitelem pražské kavárny. Talentem k moci ovšem nikoliv, proto je z něj prezident. Intelektuálové z kavárny si nad presíčkem můžou snadno dovolit nepřesné citace a přibližné odkazy, tytéž ale ve státnickém projevu působí trapně. Když Miloš Zeman před dvaceti lety jako šéf sociální demokracie trousil bonmoty, ověřit jejich faktické pozadí trvalo dny. V televizních zprávách byl nejdřív bonmot a až za čas možná nějaká diskuse o tom, je-li přesný. Dnes se ověřuje v minutách a nepřesnosti se vám jako bumerang vrátí hned. Nerozumím tomu, jak je možné, že hradní aparát nechá v tak důležitém vystoupení tolik faktických chyb a tvrzení, k nimž nejsou podklady, a to zdaleka ne poprvé. Nezbývá, než se domnívat, že tento aparát nefunguje. Buď je prezident neřízená střela a spatra střílí nesmysly, které pak chudáci v jeho okolí hasí za cenu ztráty sebeúcty, nebo má kolem sebe pitomce, co neumějí ověřovat fakta. Obojí je jeho problém, a pokud ho tak dlouho neřeší, je to hloupé.

Chyba za chybou

Žádné tanečky ubohého Jiřího Ovčáčka nezastřou, že Miloš Zeman a) připsal Ferdinandu Peroutkovi citaci, kterou Peroutka nenapsal, b) jmenoval Peroutkův článek s názvem "Hitler je gentleman", který neexistuje, c) přisoudil Winstonu Churchillovi zcela vymyšlený dopis (nově telegram) pro Adolfa Hitlera. I kdyby byl Ovčáček ještě větší čtveráček, než je, tyhle chyby snahou odklonit debatu k antisemitismu nezahladí. Každý je Zemanovi může kdykoliv oplesknout o tvář. Přitom by stačilo malinko: oprava.

Hrad mohl vydat prohlášení typu: "V prezidentově projevu se objevila tato a tato tvrzení. Jejich zdrojem nám byly texty Pavla Tigrida a Václava Černého, které se ale ukázaly ne zcela přesné. Omlouváme se těm, jichž se nepřesnost dotkla, základní myšlenky projevu zůstaly nedotčeny." A hotovo. Dvě třetiny větru z plachet Zemanových odpůrců by byly pryč.

Jenže náš dnešní Hrad se neomlouvá. Nedělá chyby, jen je množí. Když Miloš Zeman vysvětluje, kde vzal zprávy o Peroutkovi, znovu cituje špatně. Vedle Václava Černého (který udělal lapsus, o němž se ví od 70. let) prý označil Peroutku za autora citátu "Chtěli jsme zpívat s anděly, musíme výti s vlky" i Pavel Tigrid. Inu, neoznačil. V Kapesním průvodci inteligentní ženy po vlastním osudu jen napsal, že v Peroutkou redigovaných Lidových novinách tento článek vyšel pod pseudonymem Petr Bílý. Vydat ve svých novinách nerovná se napsat. I Tigrid se navíc plete, Peroutka Lidové noviny neredigoval a tento článek nikam nepustil, vedli je postupně Eduard Bass a K. Z. Klíma.

Dopis od Churchilla pak Zeman předělá na novoroční telegram, ani ten ovšem není k nalezení. Jak to bylo s údajným Churchillovým podkuřováním Hitlerovi se dá snadno dočíst ZDE

Co je selhání intelektuálů

Důležitá část projevu Miloše Zemana pojednávala o selhání intelektuálů. Dobrých příkladů takového selhání lze najít desítky, prezident si vybral svého oblíbence Ferdinanda Peroutku. Čertví proč, asi že Peroutka byl prototypem člověka z pražské kavárny.

Vzápětí se u nás rozjel - poslední dobou oblíbený - závod. Lidé, kteří o Peroutkovi slyšeli poprvé, případně si ho matně pamatují z učebnic, se začali na základě jediného článku, který zoufalý Ovčáček vyhrabal po půldni listování Přítomností, opřekot vyjadřovat k tomu, zda Peroutka byl nebo nebyl antisemita. Zda alespoň chvíli obdivoval nebo neobdivoval nacisty. Je to podobné jako s Charlie Hebdo. Kdekdo, až po intelektuální špičky typu Tomáše Halíka, se nestyděl pouštět si klávesnici na špacír o věci, jejíž existenci objevil včera. Hlas lidí, kteří znají Charlie Hebdo a dějiny francouzské karikatury, případně kteří mají načteného Peroutku a vědí něco o druhé republice, pak v šumu zákonitě zanikal.

Důkazy selhání?

Jan Čulík na tomto serveru označil článek Ferdinanda Peroutky "Češi, Němci a židé" za antisemitský. Článek je celý dostupný ZDE a dokazuje prý, že Miloš Zeman má ohledně Peroutky v podstatě pravdu. Jiní lidé se na jiných serverech snaží dokázat totéž jinými Peroutkovými články. Abychom je měli pěkně shrnuté, uveďme si je: jde ještě o úvodník "Dynamický život" z 26. dubna 1939 a článek "Nový poměr k Německu" z prosince 1938).

Nuže, dokládají tyto texty antisemitismus, dočasný obdiv ke zrůdné ideologii a selhání intelektuála? Ten, kdo je čte, jako by byly psány dnes, kdo neví nic o letech 1938-39 ani o Peroutkovi, snad ve slabé chvíli může říci ano. Ale jen takový člověk.

Peroutka nebyl antisemita a neobdivoval Hitlera

Rozeberme si ty texty postupně. Text „Češi, Němci a židé“ píše Peroutka na sklonku druhé republiky. V době, kdy v zemi okleštěné o Sudety zuří antisemitská štvanice, českým Židům hrozí aplikace Norimberských zákonů, staví se u nás první internační tábory (např. ten v Letech), tisku vládne tvrdá cenzura a sám Peroutka je napadán jako jedna z nejvýraznějších tváří "židácké" Benešovy republiky. Peroutka a jeho týdeník vědomě a opakovaně zastávají postoj "jsme v takové propasti, že nemůžeme zachraňovat ostatní, snažme se zachránit aspoň sami sebe, tedy Čechy". Je to postoj, který mu později vyčte Pavel Tigrid (jenž před válkou prozíravě emigruje ještě jako mladičký Pavel Schönfeld).

V této situaci píše Peroutka článek, kde pod rouškou vysvětlování, co mají proti Židům Němci (zde má Jan Čulík pravdu, že cenzurovaný novinář píše jinak než necenzurovaný) naprosto jasně říká, že čeští Židé mají být zlého osudu ušetřeni. To je pravým účelem celého textu, který pochopí každý, kdo ho dočte do konce. Dnešnímu čtenáři přijde možná nevkusné, že článek vůbec mluví o židovském problému a židovském elementu. Je třeba si ale uvědomit, že jde o text psaný před holocaustem. Osvětim si nikdo ještě nedovedl ani představit. Debaty o židovství, němectví, češství, etnických rozdílech, národních vlastnostech, krvi a vlivech byly naprosto běžné a nikdo je nepovažoval za nepřijatelné. Při vědomí toho všeho, a především při znalosti ostatní novinářské produkce druhé republiky je třeba označit Peroutkův text za statečný, za jeden z mála, který se alespoň některých Židů zastal. Koneckonců člověk, jehož dvěma celoživotními nejlepšími přáteli (před válkou i po ní) byli Židé Karel Steinbach a Julius Firt, antisemitou snad ani být nemohl.

A teď k tomu obdivu k Hitlerovi. Článek „Nový poměr k Německu“ z prosince 1938 věru žádný obdiv nevyjadřuje. Konstatuje prostá fakta - ČSR je vůči Německu odzbrojena, přišla o své přirozené hranice v Sudetech i o spojence. Bezbranné republice nezbývá, než se s Německem shodnout. Zazní jasná slova o tom, že nemůžeme předstírat, že bychom byli takovým vývojem potěšeni. Obdiv - i přes už popsanou situaci druhé republiky - veškerý žádný.

Úvodník „Dynamický život“ vyšel už za okupace. Měsíc a týden po vjezdu wehrmachtu do Prahy píše Peroutka text o Adolfu Hitlerovi, neboť ten slaví 50. narozeniny. V podmínkách ještě mnohem tvrdší cenzury nejprve vypočítává Hitlerovy úspěchy. Mimochodem nenafukuje je, všechno, co píše, je v daném okamžiku ověřitelná pravda. Znovu ale: k účelu celého článku se dostáváme v jeho druhé polovině. Říká se tu, že Hitler je vůdce německý, nikoliv český. Že Češi mají svou vlastní tradici, své vlastní klasiky i své vlastní zájmy. Že se nemají snažit stát se Němci, řídit se Mein Kampfem a nazývat Hitlera svým Vůdcem. Nachází-li někdo v tomto článku za dané situace obdiv k Hitlerovi, doporučil bych mu ostatní česká periodika téže chvíle, týdnů, kdy Hitler slavil padesátiny. Tam se lze poučit, jak vypadá obdiv k Hitlerovi. Ne v Peroutkově článku.

Etika odpovědnosti

Miloš Zeman, Jiří Ovčáček a další mluví o selhání Ferdinanda Peroutky (nemluvě o selhání Winstona Churchilla). Hovoří o poklesku jinak velkého novináře. Předkládané Peroutkovy články, jakkoliv se nám dnes nijak dobře nečtou, ale dokládají něco úplně jiného.

Byl to Max Weber, kdo rozlišil etiku smýšlení od etiky odpovědnosti. Člověk, řídící se etikou smýšlení, jedná podle svých idejí a nenechá se od nich odvrátit - tak jako Jan Hus před koncilem kostnickým. Naopak ten, kdo jedná podle etiky odpovědnosti, snaží se řídit podle situace, v každém okamžiku činit maximum možného. Vždy hledá cesty, jak nejlépe prospět za daných okolností, tak jako lidé, kteří za normalizace "pokrývali" zakázané autory svým jménem. Rozdíl mezi oběma etikami můžeme zjednodušeně popsat jako rozdíl mezi idealisty a pragmatiky.

Pavel Tigrid (stejně jako třeba Julius Fučík) byl publicistou hájícím obvykle etiku smýšlení. Odsud jeho nesouhlas s Peroutkovou druhorepublikovou publicistikou. Peroutka je naopak klasickým propagátorem etiky odpovědnosti, přesně takové, která se objevuje v jeho citovaných článcích. Nejde o žádný dočasný lapsus, Peroutka používá naprosto stejný postup celý život, nejzřetelněji v letech 1945-48. Máme-li výhrady k jeho článkům druhorepublikovým, musíme je mít k celému konceptu jeho etiky, která se nezměnila od republiky první až do poválečného exilu. Nešlo o dočasné poblouznění, ale o v sobě ukotvený, reflektovaný, mnohokrát vysvětlený postoj, inspirovaný vlastní Peroutkovou politickou činností a odkazem masarykovské „drobné denní práce“. Může se nám nelíbit, ale pak kritizujme Peroutku jako takového a ne dočasné selhání intelektuála.

Co je to statečnost a která lež je lepší

Když šlo o jeho osobní přežití, Peroutka se pragmaticky nechoval. Dokazuje to stokrát připomenutý příběh, kdy odmítl nabídku K. H. Franka vést protektorátní zglajchšaltovanou Přítomnost a raději se nechal vrátit zpátky do Buchenwaldu. Nevím, kdo z Peroutkových dnešních kritiků by dokázal něco podobného. Ve své novinářské a politické práci byl ale pragmatikem vždy.

Byl by nesmysl o Peroutkovi mluvit jako o bezchybném světci. Nadělal spoustu osobních a politických chyb, napsal i řadu mizerných textů (žádný z těch tří zmíněných ostatně není světoborný) a dopustil se mnoha pošetilostí. Čeho se ale nedopustil určitě, je dočasný obdiv k nacismu, který mu vyčítá Miloš Zeman. U Winstona Churchilla je pak takové obvinění ještě absurdnější.

Naznačíte-li, že někdo obdivoval Hitlera, a není to pravda, nemůžete se divit, že se lidé ozvou. Přestože šlo v tom projevu jen o marginální příklad, člověk ve funkci prezidenta nesmí dělat takovéhle chyby, zvlášť ne o mrtvých, kteří se už nemůžou bránit. Jako ironie pak zní, když Hrad žádá omluvu za lež o postižených, kterou prý včera otiskl deník Právo. Nechci za čtenáře rozhodovat, je-li horší lhát o chybě hradní kanceláře nebo lhát o obdivu k nacismu, ale kdo žádá omluvy za pomluvy, měl by si vždycky nejdřív zamést před vlastním prahem.

Tento text za mnoho informací vděčí práci Martina Gromana, Petra Zídka, Antonína Kostlána, Tatiany Evansové, Jiřího Ovčáčka, Jana Čulíka, Pavla Kosatíka a jiných. Děkuji.

0
Vytisknout
11975

Diskuse

Obsah vydání | 9. 2. 2015