Spisovnost, anebo „lidovka“ (anebo je to jedno?)

Čeština, aneb kouzlo nechtěného

6. 2. 2015 / Miloš Dokulil

Už hodně dávno jsme zdědili pravidlo, že oslovovat nějaké společenství je buďto právem shůry daným, anebo ctí pro toho, kdo tak může činit. Takže k tomu patřila jako doprovodná regule jistá formálně vytříbená forma (ne-li jistá kvalifikace). Existovaly dokonce vzájemně rozlišené styly, pro ty či ony příležitosti a s ohledem na závažnost obsahu.

Dejme tomu, že už jsme v 21. století. A že ze všeho se navíc automaticky a obrazně „nestřílí“. Přitom lze možná stěží přehlédnout, k jakým prohřeškům v naší současnosti dochází jak písemně, tak možná ještě častěji ústně. Zrovna se mi nějak dostal do rukou lísteček s tímto záznamem textu: „Zvířata umřeli zřejmě kvůli návštěvníkům“; s doprovodným datem 5. 11. 2014 a s poznámkou, že se právě takto prezentovanou větu podařilo někomu v TV NOVA předložit zmíněného dne divácké obci jako podtitulek k jedné zprávě. Je zajímavé, že vůbec takové chyby mohou v médiích vznikat. Nešlo o žádného ojedinělého „šotka“ a výlučně jenom ve zmíněné redakci. Nesvědčí to potom o něčem horším? O nedostatečné zabydlenosti jistých poznatků již ze základní školy mezi námi dospěláky? (Anebo je to opravdu „jedno“?)

Pokud se jedná o ústní projev, pak je situace pravděpodobně závažnější. (Ne že by šlo o specifiku jen českých mluvčích!) V různých prostředích se už před dávnějším časem vžilo hovořit lidovým jazykem. Tedy taky v rozhlase, v televizi, při výuce ve školách. Jako by to takto bylo snad i bezprostřednější. (Dokonce i mnohé psané texty mezi námi se nedokážou oprostit od lidovosti; a nejen v koncovkách substantiv či sloves.) Je zajímavé, že takto vystupují před veřejností dokonce i herečky a herci předních našich scén. Aby nevypadali upjatě či koženě? Bývávalo (hodně dávno) zvykem, že právě dramatičtí umělci vzorově představovali kultivovaný řečový projev. Kolik jen lidí mezi námi, ještě než začnou mluvit, už mají v ústech jakýsi pazvuk, který jen vzdáleně lze písemně tlumočit jako jakési „éé“ či „hmmm“. Nemluvě o docela častém opakování vždy dvou tří posledních slov nějak načaté věty jen proto, že zatím nenaskočila a nenavázala dost rychle do slov další myšlenka; často s doprovodnými výrazy typu „vlastně“, “prostě“ nebo „jako“ (někdy v jedné větě i vícekrát). Nebudeme to teď dále rozvádět. Je toho kolem nepřeberně plno…

Stojí ovšem za to připomenout, že ještě na začátku 20. století existovaly u většiny národů Evropy minimálně tři, ne-li čtyři, svým stylem vzájemně odlišné jazyky: jazyk trůnu a oltáře, jazyk literární, a potom různé varianty lidových projevů mateřského jazyka, doplňované výrazově oproštěným (a ze spisovnosti vycházejícím) jazykem novin a časopisů.

Asi je vhodné si připomenout, že jazyk je nositelem jisté národní tradice, včetně její kultury. Jistá „zakonzervovanost“ jeho výrazových prostředků mu „jaksi“ možná sluší. Umožňuje to zároveň poměrně bezbolestnou přejímku jistých sdělení i na větší časovou vzdálenost od původních zdrojů. (Ne že bychom museli hned šilhat po historicky zakotvených a stále takto udržovaných pravopisech třeba angličtiny či francouzštiny!) Jenže v našem českém prostředí jsme začali spěchat s tou zvláštní „lidovostí“ v jazykových projevech (nejen písemných!) víceméně hned po 2. světové válce. Mnozí z nás si již nedokážeme bez rozpaků přečíst texty staré třeba jen tři čtvrtiny posledního století.

Jako kdyby právě jistá jazyková kultura zároveň nepatřila jako vizitka k tomu, že – pokud smíme oslovit širší pospolitost – kultivovaností jazykového projevu toužíme zároveň jí vzdát hold a vyjádřit osobní potřebu respektu vůči ní; spolu s evidentní doprovodnou pokorou před možnými širšími souvislostmi a dalšími potenciálními významy vlastního sdělení. Nebo se mýlím?

0
Vytisknout
6153

Diskuse

Obsah vydání | 10. 2. 2015