Blahopřání naší vládě

9. 2. 2015 / Jan Sláma

Musíme se radovat, že jsme si zvolili takové zástupce, kteří nám tak obratně šetří výdaje. Nedávno nám ušetřili spoustu peněz při církevních restitucích. Teď zase zdaleka nedají soudcům a ostatním v této branži zainteresovaným co jim náleží. Šikovně snad dokonce usmlouvali, že tato skupina obyvatel už nebude chtít víc. Alespoň zatím.

Jeden občan s menším pochopením pro toto prozíravé jednání mi nedávno vysvětloval, jak stát hospodaří s penězi svých daňových poplatníků. Stát, že jsou poslanci tvořící zákony a státní správa dbající o jejich naplňování a spravedlivé rozdělování. Spravedlivé rozdělování. Co to je? Určitě to už není to nespravedlivé rovnostářství, které zde panovalo v minulosti.

Tak prosím, jsou zde podnikatelé, velké firmy patřící mnohdy se ani neví komu. Sídlo mají neznámo kde, ale působiště na území naší republiky. Zde využívají ochotné a mnohdy vysoce kvalifikované pracovní síly zdejších pracovníků. Těm platí se skřípěním zubů minimální mzdu danou zákonem, těm šťastnějším o něco větší, danou různými dohodami. Přitom neopomenou vyhrožovat, že tyto peníze jsou už na hraně a při překročení, že ač neradi, nás opustí. Z mezd a platů zaměstnanci sytí státní rozpočet daní ze mzdy spolu se všelijakým dalšími daněmi a poplatky. Úplný výčet pomineme. Doba, kdy veškerý vyprodukovaný zisk zůstával v zemi a sloužil k naplňování státního rozpočtu je dávnou minulostí.

Řekněme, že zisk po odečtení nákladů zůstávající v kapsách investorů je oprávněný. Sametová revoluce a následná transformace to umožnila. Zapomeňme pro tuto chvíli na zákony politické ekonomie.

Státní rozpočet, tedy jeho část, která má být vydána, bohužel už řadu let není v souladu s tím co do rozpočtu přichází. Dlouhou dobu byl majetek vytvořený v éře socializmu rozprodáván či rozdáván a tím se část děr v příjmech státu zaplňovala. Ovšem stále bylo nutné si něco půjčovat a platit úrok ze starých půjček.

Mezi povinné výdaje státu, tedy nás všech, patří objem důchodů všeho druhu, především starobních. Tento objem, který se zdá velký je tvořen obrovským množstvím maličkých důchodů, tedy peněz které slouží k přežití starších spoluobčanů. Ty důchody jsou v blízkosti oněch minimálních mezd produktivních pracovníků. Ať ty či ony jsou ostudně nepatrné. Ti, které necháváme vládnout státními, našimi, penězi občas přemohou lakotu a svým maminkám a tatínkům důchod zvýší. Loni to bylo asi o 40 Kč, letos asi o 200,-Kč měsíčně.

Dalšími lidmi ze státního,našeho, rozpočtu vyplácenými jsou vojáci, policie, někteří lékaři a další zdravotníci, hasiči a učitelé. Většinou se pohybují někde kolem průměrné mzdy. Důchodci ovšem své příjmy s průměrnou mzdou srovnávat nemohou.

Tak na koho pak jsem to zapomněl! Ovšem,na elitu národa. Úředníci k ní určitě patří. Zejména ti ministerští, kterým jejich šéfové neopomínají jejich slušné příjmy zvyšovat pravidelně ještě zvláštními odměnami. Obvykle za mimořádnou aktivitu při plnění náročných úkolů. Vyplácejí se tak stovky milionů navíc.

Páni a paní poslanci a senátoři si své příjmy zabezpečí v rámci hlasování svépomocí.

A konečně naše peníze šetřící soudci a spol. Ti si ku svému prospěchu vytvoří zákonné předpoklady. Kdyby jim je chtěl někdo snad upírat tak mají tolik síly, aby i po letech dosáhli svého.

A tak se nám ten státní koláč rozplývá. S jeho naplňováním musíme být opatrní, abychom nerozlobili ty nejbohatší. K vydávání se nám nově přiřazuje potřeba pamatovat na výdaje spojené s uprchlíky, nově objevená nutnost posílit armádu, jako trvalá platba se přidávají náklady na církev a samozřejmě stále rostoucí náklady na moc soudní. Mimořádně navýšené za státní (náš) dluh o nějakých 1200 mil. Kč pro soudce. Jen pro zajímavost , celé zvýšení starobních důchodů v roce 2014 si přibližně vyžádalo stejnou částku, kterou dnes požadují soudci doplatit.

Důchodce hospodařící v průměru s deseti tisíci se musí zamyslet: „Co takový průměrný státní úředník v taláru soudce dělá se svým příjmem, který by uživil deset důchodců?“ Jak by bylo možno ulehčit v těžkém životě starobním a invalidním důchodcům, nezaměstnaným, svobodným maminkám, všem těm , kteří počítají každou korunu, jen aby vyžili. Nenapadne někoho z těch soudců, aby řekl „mám tolik, že víc už nemohu potřebovat“. Věřím, že i napadne. Jsou mezi nimi jistě i lidé, kteří mají soudnost, skromnost a pokoru, ale asi by mezi většinou neobstáli. A tak mlčí.

Domnívám se, že této kategorii občanů k vykonávání jejich profese něco chybí. To o čem se před nedávnem vedly spory. Totiž o požadovaném věku pro vykonávání této funkce. Domnívám se , že právě ten relativně nízký věk a s ním spojená mladická dravost a nedostatek empatie stojí na začátku vysokých nároků na odměnu. Mladý člověk chce mít všechno co se dá pořídit. Luxusní bydlení, auta nebo dokonce letadlo. Pohybovat se rovnocenně ve společnosti podobně dobře situované.

S postupujícím věkem člověk moudří, nachází jiné hodnoty. Na svět a život se dívá jinýma očima. Výhodu má ten, kdo prošel řadou různých povolání. To u soudce dost dobře není možné a tak hned po škole hledá nejkratší cestu k lukrativnímu povolání. Hraniční věk pro soudcovskou činnost je 70 let. Je to věk kdy završuje své životní zkušenosti, na svět hledí moudře a přiměřeně shovívavě. A v tomto věku kdy by svou práci vykonával nejlépe, odchází. Je to škoda, ale s tím se asi zatím mnoho nenadělá. Upravit by se ale mohl a měl věk pro začátek této kariéry. Podle mého názoru by to mělo být mnohem později než dnes, někde kolem čtyřicítky, spíše později.

0
Vytisknout
5418

Diskuse

Obsah vydání | 11. 2. 2015