Šance vyrůst z mediálního kompostu

11. 2. 2015 / Bohumil Kartous

Záměr vytvořit právní rámec pro vznik a existenci komunitních médií, jehož tvorba je v běhu v souvislosti s novelou zákona o televizním a rozhlasovém vysílání, je sám o sobě dobrý. Česká mediální scéna už léta degeneruje a prozatím všechny faktory, které v této oblasti působí, tento degenerativní proces podporují: nerentabilní komerční sféra a její pokročilá bulvarizace a oligarchizace, neschopnost emancipovat a pozdvihnout veřejnoprávní média na úroveň, kterou předpokládají jejich ustavující právní dokumenty a etické kodexy a jejich faktická podřízenost zájmům managementu či vlivových skupin v pozadí. A bulvarizace, v tragikomické snaze "dohnat a předehnat" sféru komerční.

Tento stav má, zdá se, nezadržitelný průběh, s nímž si nikdo neví rady. Mediální konference se nesou v duchu rozpaků nad tou spoustou problémů, které s v oblasti médií vyskytují a prohlubují a jediné, čeho jsou zainteresovaní většinou schopni, je vzájemné obviňování se z toho, kdo je špatný a ještě horší. Tomu většinou asistuje jinak téměř neviditelná akademická obec (v ČR máme několik kateder a institutů, které se médiím věnují, jmenujme za všechny alespoň FSV UK a FSS MU), která ve strachu, že bude médií ignorována, produkuje většinou ustrašené a bezpříznakové analýzy, které se vyhýbají konfrontaci s realitou, pokud akademici přímo nepracují na zakázku pro některá média a nevytvářejí pro ně falzifikované expertizy ospravedlňující jejich neschopnost.

V ČR neexistuje ani profesní asociace či komora, která by měla samoregulační autoritu. Syndikát novinářů je zcela zbytečná organizace, kterou novináři ignorují a která funguje jen sama pro sebe, lépe řečeno proto, aby pár novinářských gerontů mělo pocit vlastní (falešné) důležitosti, kterou stejně nemají.

Přístup politické scény k médiím je dvojí: na jedné straně snaha využít či zneužít jejich vlivu ve svůj prospěch, korunovaná jejich ekonomickým ovládáním a snahou o zákulisní vliv ve veřejnoprávním sektoru, na straně druhé oprávněný strach z jejich nevyzpytatelnosti a bezpáteřní ohebnosti. Stačí sledovat roky trvající kauzu Zeman v. česká média, nebo podlézavost majitelům. Snaha o kultivaci mediálního prostoru je pro průměrného českého politika zcela nepochopitelné téma a těch pár pokusů, které za poslední roky proběhly, hravě smázla lobbyistická struktura v pozadí.

Suma sumárum, neradostné vyhlídky. Nutno deklarovat, že komunitní média, ani pokud se podaří vytvořit úrodnou půdu pro jejich rozvoj, žádný z těchto problémů přímo nevyřeší. Nebudou mít žádnou moc změnit agenda setting a gate keeping mediálního mainstreamu, nebudou mít vliv na veřejnoprávní ani komerční lobby ani na omezené uvažování politiků. Z krátkodobého hlediska určitě ne. Jejich hypotetická síla spočívá v tom, že vytvoří novou dimenzi veřejného prostoru. A že vzhledem k limitovanému množství sociální energie je víceméně nutné, aby část této energie spotřebované zde nemohla být promarněna v otupujícím mainstreamu. Komunitní média, byť nemohou konkurovat ve zpravodajství či publicistice, mohou nastolit jinou, lokální, tématickou, zájmovou či občanskou agendu, která prostě jen upoutá pozornost a jeho prostřednictvím dá vzniknout veřejnému zájmu. To je ekvivalent přirozené demokratizace společnosti, kterou za komunitními médii vidí Jan Křeček, autor expertizy, podle které chce Ministerstvo kultury připravit paragrafové znění novely zákona o televizním a rozhlasovém vysílání.

Je to ale jen hypotetická možnost, její naplnění závisí nikoliv na právním rámci, ale na stavu společnosti, ve které žijeme. A na to neexistuje žádná metoda přesného měření. Stav demokracie nebo komunitního života společnosti můžeme pouze nepřímo odvozovat podle indicií, které lze souhrnně nazvat aktivita na lokální úrovni. Nejsou to občansky sterilní hrátky pražské kavárny a spojených médií, na něž s potěšením naskakuje méně přemýšlet část blahobytně žijící střední vrstvy velkých měst. Je to aktivita, která se snaží měnit a utvářet - ve veřejném zájmu - svět bezprostředního okolí. Takových aktivit, které jsou spontánní a v jejichž pozadí nestojí nějaký skupinový zájem (politický, ekonomický) zase tolik není, naopak apatie a důvěra ve vlastní možnost něco změnit je na relativně nízké úrovni (skepse dle tohoto průzkumu převažuje v celé populaci, u mladých lidí je nízká sebedůvěra dle tohoto průzkumu zdrcující). Od důvěry v to, že investovat čas a energii do veřejného zájmu má smysl, se přitom jakákoliv občanská (i komunitní) aktivita odvíjí.

V tomto ohledu nelze předpokládat, že samotná právní kodifikace komunitních médií něčemu pomůže. Britské listy, které vznikly jako určitý prototyp komunitního média, byť jejich aktivita obecnou představu o komunitních médiích v mnohém přesahuje, vznikly zcela spontánně a bez potřeby nějaké předchozí právní definice. Stejně tak komunitní média, která už stačila vzniknout, žádnou podobnou formální podporu nepotřebovala.

Otázku také vyvolává definice komunit a jejich možného nároku na právoplatné uznání. Podle současného návrhu hrozí jak to, že některé komunity uznány nebudou (např. ty, které nemají potřebu pravidelného fyzického střetávání, což je v době internetu zcela běžné), tak možná snaha kverulantů zneužít formálních pravidel a komunitu pouze předstírat. Zejména tehdy, bude-li možnost získat finanční podporu.

Co může být ku prospěchu, to je proklamace, že média stojí na třech pilířích a že ten třetí, komunitní, je svébytný a rovnoprávný s ostatními dvěma. To se ale neobejde bez skutečné podpory ze strany státu. Nejen právní, ale i finanční. Jen malé procento současných koncesionářských poplatků, které by bylo alokováno ve prospěch komunitních médií, by mělo velký reálný i symbolický dopad. Zde je ale opět riziko, a to hned dvojí. Současná veřejnoprávní lobby, jak se dá očekávat, bude sobecky bránit jakékoliv podobné solidaritě. Podobně budou proti i komerční média, čistě jen proto, že se budou obávat o další zúžení možnosti exploatovat veřejný prostor. O riziku spekulací a snahy vytvářet nereálné komunity a těžit finanční podporu už byla řeč výše. Přesto je finanční podpora jediným možným způsobem, jak komunitní média podpořit. Model takové podpory by ale musel být dostatečně promyšlený, aby eliminoval kverulanty. Např. tím, že podporu bude možné získat až tehdy, prokáže-li komunitní médium, že naplňuje své poslání. Ani na to však současný návrh není dostatečně připraven. Nehledě na to, že podle současného právního pojetí by byla možná podpora omezena jen na projekty postavené na televizním nebo rozhlasovém vysílání.

Zdá se, že rizik je více než reálného užitku, který může právní definice komunitních médií přinést. I přesto bude úspěch, pokud novela zákona o televizním a rozhlasovém vysílání projde sněmovnou. Lze předpokládat, že se objeví poslanecká defenzíva nepokrytě hájící zájmy stávajících mediálních hegemonů. Nikoliv kvůli zákonu v jeho stávající podobě, ale kvůli tomu, že by mohlo postupně dojít k jeho progresi. Pak by skutečně na současném mediálním kompostu mohlo vyrůst více soběstačných a smysluplných mediálních projektů, které by přitahovaly podporu i pozornost.

0
Vytisknout
1294

Diskuse

Obsah vydání | 12. 2. 2015