O Kriegelovi, Peroutkovi a lámání charakterů

5. 2. 2015 / Karel Dolejší

Jako obyčejně není ani v nejmenším mým úmyslem glosovat prezidentské výlevy na úrovni Klausových bojů proti "NGOismu" nebo "levicovosti snowboardu", neboť Miloš Zeman již pětadvacet let neřekl nic, co by stálo za vážný komentář. V rámci posledního egocentrického pokusu hlavy státu upozornit na sebe za každou cenu a pasovat se do role arbitra české intelektuální tradice nicméně došlo k diskusi, která velmi destruktivním způsobem využívá řečové figury totum pro parte, tj. zaměňuje celek jevu za pouhou jeho méně podstatnou část.

Laciné prezidentské poudačky o selhávání intelektuálů (na způsob Paula Johnsona) jsou zrovna v českých zemích mimořádně zhoubné. Není totiž příliš mnoho českých intelektuálů, kteří by se v nějakém okamžiku fatálně a bezzásadově neupsali vládnoucí moci. A mezi ně rozhodně patří právě Ferdinand Peroutka napadený Zemanem za "antisemitismus".

Abych mohl plasticky vysvětlit, co chci říci, je třeba nejprve vysvětlit dvě jiné věci. Za prvé obecný rámec historického "osvědčení se" či "selhání" intelektuála. Za druhé potřebuji objasnit do jisté míry případ Františka Kriegela, aby tím lépe vyniklo, co platí i o Peroutkovi.

Intelektuál v konfrontaci s mocí, která má v plánu jej zneužít, může selhat dvojím způsobem. Může být ideologicky zaslepen a nevidět, na čem se podílí, dokud není pozdě. Ale kromě toho může selhat ještě podruhé a dokonce mnohem fatálněji. Totiž tehdy, když hru mocných přes závoj ideologie konečně prohlédne, ale přesto se nevzepře a zůstane z pohodlnosti, setrvačnosti, strachu či vypočítavosti konformní, třebaže už nevěří.

Španělský veterán a veterán Svobodovy armády František Kriegel selhal v prvním smyslu, když se aktivně podílel na nastolování poúnorového režimu. Bylo to v době, kdy stále ještě věřil komunistické ideologii a nechápal, že z Československa dělá sovětskou kolonii, žádný stát se samostatnou "specifickou cestou k socialismu" uchovávající demokratické tradice.

Lidé mohou být ideologicky zaslepení z různých důvodů. Ne každý disponuje schopností kriticky přezkoumávat základní předpoklady svého uvažování; v úzkoprsých a povrchních českých zemích je dokonce spíše naprostou výjimkou, pokud se o to vůbec někdo pokusí, a to i mezi intelektuály, kteří zde většinou jen zaťatě reprodukují nebo variují, co už vytvořili jiní blíže jádru wallersteinovského světosystému. Vedle toho je zde však ještě i "náboženský" význam ideologií, jejich schopnost připisovat náhodným a zmateným historickým událostem smysl. Panická obava, že svět ztratí smysl, pokud zavrhneme nám tak drahou pitomou ideologii, je mocným stimulem autocenzury nastupující dokonce ještě před autocenzurou, stimulem potlačení určitých myšlenek dávno předtím, než se vůbec stačily zrodit.

Není bezvýznamné, pokud se nějaký intelektuál právě zmíněné logice vyhne. Jak jsem ale již uvedl, v českém prostředí se to stává velmi zřídka, prakticky vzato sotva častěji, než jednou dvakrát za generaci.

Kriegelovi se to nepodařilo. Nechal se zneužít stalinismem. Teprve ve fázi, kdy stalinismus konečně prohlédl, přišla další osudová zkouška. Dá přednost osobní integritě, nebo snaze přežít za každou cenu ve světě, který už ideologicky vzato nedává žádný smysl? A v této zkoušce už Kriegel obstál. Když konečně pochopil, oč jde, Moskevský protokol nepodepsal, třebaže riskoval život. Fanatičtí antikomunisté dnes odmítají ocenit okamžik, kdy Kriegel obstál, s poukazem na to, co všechno špatného udělal předtím. Jenže on předtím skutečně nevěděl, jak až špatným věcem pomáhá. Nelze tedy lacině moralizovat jeho intelektuální kapacitu, jak se o to někteří snaží. To co Kriegel udělal v "budovatelských" letech nelze omlouvat či zalhávat, naopak je třeba pochopit, jak odsud nakonec přesto paradoxně dospěl k rozhodnutí, jež učinil v Moskvě v srpnu 1968. Tehdy již věděl. Tehdy mohl selhat totálně a definitivně, ale na rozdíl od všech ostatních neselhal.

Příběh Ferdinanda Peroutky je podobný Kriegelovu, jenže mnohem méně rozporuplný. Pragmatik Peroutka nikdy nebyl opravdu ideologicky zaťatý. Ve stejné době, kdy ve svých textech podlehl dobovému buržoaznímu sebeklamu v podobě oceňování "umírněného" stalinismu proti "radikálnímu" leninismu, zaměstnával současně z trockismu obviněného radikálního socialistu Kalandru. Po zhroucení všeho, co znamenala první československá republika, věrný tradici masarykovského "realismu" (tak jako jiní ctili podobně pochybný čs. právní pozitivismus) po nějakou dobu hledal i za druhé republiky modus vivendi s novým "spojencem", ač s velkou nechutí a nerad. Dopustil se přitom řady chyb a omylů, tak jako se jich dopustí ještě i později, mezi lety 1945-1948. Ale pouze do doby, kdy Německo porušilo dokonce i Mnichovskou dohodu. Poté už se Peroutka o žádnou akomodaci s Německem nesnažil ani v náznaku. Skončil v německém koncentráku a zde byl vystaven zkoušce jistě ne méně náročné, než jakou mnohem později projde Kriegel. Nacisté mu nabídli propuštění na svobodu a návrat do funkce šéfredaktora Přítomnosti, pokud s nimi bude kolaborovat. Peroutka to ale rozhodně odmítl a raději se vrátil zpátky do koncentráku.

A zde je namístě jednoduchá otázka: Kdo z těch, kdo se dnes tak lacině z historického odstupu vozí po Peroutkovi, by v podobné zkoušce dokázal obstát? Za sebe říkám: Doufám, že bych to dokázal, jistý si však být nemůžu... Řekl bych ale víceméně s jistotou, že opožděně a adlerovsky kompenzačně povznesené normalizační přikrčenectví ve své době hledající a také nacházející víceméně pohodlný modus vivendi s husákovským režimem je docela dobrým indikátorem toho, kdo by v takové zkoušce dozajista neobstál.

Apoštolové nihilismu si problém velice zjednodušují. Je pro ně mnohem důležitější hodit lejnem po tom, kdo vynikl, než vidět přesně a klást si správné otázky. A mezi správné otázky nepochybně patří: Co je důležitější - Peroutkovo chvilkové tápání za druhé republiky, nebo konečné a úplné odmítnutí veškerých koncesí nacismu, když měl možnost kolaborací uniknout z koncentračního tábora?

Jediný z ohrožených intelektuálů, kdo se v českém prostředí do jisté míry solidně vyhnul jak ideologickému zaslepení, tak zneužití po prozření, byl Záviš Kalandra.

Ferdinand Peroutka měl jako každý člověk na světě mnoho chyb - ale přes všechny tyto chyby zůstává vynikajícím a v českém prostředí velmi ojedinělým příkladem intelektuála s páteří, který v konfrontaci se zotročující a hubící mocí nakonec neuhnul, třebaže riskoval vlastní smrt.

Vše ostatní jsou už jen korolárie či koprolálie.

0
Vytisknout
7464

Diskuse

Obsah vydání | 6. 2. 2015