Češi na Versailleské konferenci tvrdili, že Němců je v Čechách jen "800 000", ve skutečnosti jich byly 3 miliony

3. 11. 2014

Několik čtenářů, podepsaných i nepodepsaných, se dotazuje na zdroj informace, že Masaryk a Beneš lhali západním Spojencům, že v Čechách žije daleko méně Němců, než tomu bylo ve skutečnosti, což pak československé politiky na Západě posléze zdiskreditovalo. Jeden čtenář vyjádřil pochybnosti, že je prý nepravděpodobné, že by západní Spojenci si tuto údaje nezkontrolovali. Tak - nezkontrolovali. Dodnes je povědomí o střední Evropě v centrech rozhodování velmocí minimální. Základní informace najdete v knize Mary Heimannové Czechoslovakia: The State that Failed, Yale University Press, 2009 a další vydání. Je to publikace, která je nyní globálně považována za základní zdroj informací o dějinách Československa. Bohužel, v ČR nevyšel její překlad.

Zde je stručná ukázka z pasáže týkající se Versailleské konference. V publikaci Mary Heimannové naleznete i další bibliografii k této věci. (JČ)

Dlouho očekávaná mírová konference byla zahájena ve Versailles nedaleko Paříže dne 18. ledna 1919. Měla uzavřít své jednání s Rakouskem podepsáním Smlouvy ze St Germain-en-Laye dne 10. září 1919 a s Maďarskem, kdy byla Trianonská smlouva konečně podepsána 4. června 1920. 5. února 1919 se dostalo česko-slovenské delegaci mimořádné výsady předložit svou argumentaci přímo Radě deseti, což bylo kolektivní jméno rady premiérů a ministrů zahraničí pěti hlavních spojeneckých zemí (USA, Británie, Francie, Itálie a Japonska), která byla postupně změněna na Radu pěti, pak Čtyř a nakonec Tří. (Harold Nicolson, Peacemaking 1919, Londýn 1933, [1945], str. xiii-xix).

Navzdory tomu, že v čele delegace stál oficiálně premiér Kramář, bylo to československý ministr zahraničí Beneš, který hovořil přesvědčivě o nerozdělitelnosti zemí Koruny české (o nichž nyní odvážně tvrdil, že tvoří jednotný stát už od šestého století) a o právu na "sebeurčení" občanů hovořících slovensky v Horním Maďarsku. Poté, co byl nucen poslouchat dlouhé hodiny výklad ministrů zahraničí Česko-slovenska a Polska, kteří přednášeli o svých soupeřících nárocích na hospodářsky a strategický důležitý region kolem města Teschen (Těšín, Ciezsyn) ve Slezsku, který byl historicky součástí zemí Koruny české, jenže měl drtivou většinou etnicky polské obyvatelstvo, americký prezident Wilson nebyl jediným členem Rady deseti, kteří byli rozezleni "neplodností poslouchání, po dobu dlouhých dní, složitých nároků, které jsem nebyl schopen kompetentně posoudit." (C. Seymour, ed. Intimate Papers of Colonel House, sv. 4, str. 275, cituje Perman, Shaping of the Czechoslovak State, str. 122). Isaiah Bowman, další člen amerického týmu, podobným způsobem píše o tom, jak polský představitel "hovořil o nárocích Polska, začal v 11 hodin dopoledne ve čtrnáctém století a dospěl k roku 1919 a k naléhavým problémům dneška až ve 4 hodiny odpoledne," zatímco Beneš, "který následoval hned poté a hovořil o protikladných nárocích Československa, ... začal o století dřív a skončil o hodinu později." (A. Sharp, The Versailles Settlement: Peacemaking in Paris 1919, Houndmills, Basingstoke, 1991, str. 226-7).

Nakonec předala Rada celý komplex problémů následnických států speciální komisi "expertů". Ukázalo se však, že tito experti byli méně informováni, než se mdle předpokládalo. Jak mladistvý Harold Nicolson, jeden z těch "expertů", posléze vzpomínal, "Zabýval jsem se deset let před tím problémy Balkánu a jihovýchodní Evropy. Jenže jsem byl jmenován do výboru pro určení československých hranic, což bylo téma, pro něž jsem neměl vůbec žádnou kvalifikaci. (Harold Nicolson, Peacemaking 1919, Londýn 1933, [1945], str. 92). Později ke svému zděšení zjistil, že rozhodnutí, která učinil ohledně aspektů československé hranice, o nichž očekával, že je posléze budou kontrolovat vyšší a kompetentnější autority, zůstala prostě tak, jak byla, bez kritického zhodnocení.

Komise pro československé záležitosti zasedala od 28. února do 12. března 1919, kdy předložila svá doporučení ohledně nových hranic československého státu. Díky především podpoře Francie byly nové, navrhované hranice Československa s Německem schváleny automaticky, bez protestů. Nekonala se ani diskuse o tom, že by možná bylo zapotřebí ochraňovat německy mluvící menšinu (rakouské statistiky ji odhadovaly na dva a půl miliony osob, československá delegace na "přibližně 800 000".) Teprve 1. května 1919, poté, co někoho napadlo, že možná není moudré svěřovat Československu tak velkou německou menšinu, byla věc poslána do podvýboru. Aby zabránil nutným námitkám, Beneš 20. května 1919 předložil mimořádnou "Nótu o režimu národností v Česko-Slovenské republice", v níž vyhlásil, že jeho vláda má v úmyslu "učinit Česko-Slovensko svého druhu Švýcarskem, samozřejmě se zvláštními podmínkami Čech". I když neřekl jasně, že Československo převezme švýcarský systém kantonů, jeho posluchači to přirozeně předpokládali. Dále specifikoval, že i když čeština bude oficiálním státním jazykem, němčina bude "rovnocenná s češtinou" ve věcech státní správy, u soudů a v parlamentě, že všechny státní úřady budou otevřené všem národnostem, že hlasovací systém zaručí proporční zastoupení pro všechny národnosti, že státem financované školy ve všech relevantních jazycích budou k dispozici podle potřeby místních dětí, a že komunální správa bude používat "jazyka většiny obyvatelstva". To všechno, zdůrazňoval Beneš, učiní Česko-Slovensku "nesmírně liberálním" státem, který se "bude velmi podobat Švýcarsku". (E. Beneš, "Note on the Regime of Nationalities in the Czecho-Slovak Republic" (Paříž, 20. května 1919), přetištěno v plném znění v E, Wiskemann, Czechs and Germans, A Study of the Struggle in the Historic Provinces of Bohemia and Moravia, Londýn, 1967), str. 92-93).

Lloyd George, jeden z mnoha veteránů této mírové konference, kteří později dospěli k názoru, že je tam menší národy podvedly, vzpomíná zvlášť jasně, jak Beneš "prošpikoval" svůj projev výrazy, z nichž "vyloženě čišela vyjádření sympatií pro vznešené ideály, vyhlašované Spojenci" i na to, s jakým "umem a s jakou zručností" byla ve Versailles prezentována československá argumentace. (D.Lloyd George, Memoirs of the Peace Conference, sv. 2, New Haven, 1939, str. 587, 605.) (str. 57-59)

(...)

V roce 1939, když Lloyd George čelil přesně té válce, o níž tak doufal, že jí jeho mírová konference zabrání, neskrýval svou trpkost: "Češi," napsal, "dostali od Spojenců mimořádné výhody, protože začali podvracet rakouskou armádu, což urychlilo onen proces rozkladu, který ji zničil jako válečnou mašinérii." Důsledkem toho bylo podle Lloyda George vytvoření mnohojazykového a nesoudržného státu Československo a začlenění do tohoto státu statisíců protestujících Maďarů a několik milionů zuřících Němců". (str. 47)

0
Vytisknout
6877

Diskuse

Obsah vydání | 5. 11. 2014