Jak nosný byl Masarykův projekt nezávislého Československa?

28. 10. 2018 / Jan Čulík

Z přednášky, kterou měl v sobotu 27. 10. v British Library v Londýně Jan Čulík:

Ve shodě s argumentací Mary Heimannové, jejíž nedávná historie Československa, kniha Czechoslovakia: The State that Failed (Československo: Stát, který selhal), na niž mnoho Čechů reagovalo se zuřivostí, vidí Pavel Kosatík Masaryka také jako značně drsného politického manipulátora. Heimannová mi sdělila osobně, že si nemyslí, že byl Masaryk zrovna nejslušnějším člověkem.
Poukazuje na to, že Masaryk a Beneš lhali na konferenci ve Versailles, která se konala po ukončení první světové války, ohledně počtu Němců žijících na území českého království - spoléhali na to, že západní spojenci o střední Evropě nevědí nic. Trvali na tom, že v Čechách žije jen asi 800 000 Němců, zatímco skutečný počet byl kolem tří milionů. "Jenže, samozřejmě, ve Versailles lhali všichni," dodala k tomu Heimannová. Nicméně, Masarykovy a Benešovy lži ve Versailles pak znamenaly, že britští politikové už Masarykovi pak nikdy nedůvěřovali, což se ukázalo jako osudová věc o dvacet let později, v Mnichově, v září 1938.

V nedávném rozhovoru vydaném v Lidových novinách 12. října 2019 upozorňuje Kosatík, že během Masarykova života bylo nemožné ho zhodnotit objektivně. Existoval silný masarykovský kult, který podporovalo v zájmu Československa mnoho lidí. Za nacistické okupace nebylo možné se o Masarykovi vůbec zmínit a po druhé světové válce komunisté Masaryka vymazali z hlav lidí ještě efektivněji. První dobré knihy o Masarykovi od Jiřího Kovtuna a Jaroslava Opata vyšly až po roce 1989 (Kosatík se v tom mýlí, nejprve vyšly v českých exilových nakladatelstvích v osmdesátých letech), jenže tyto knihy byly jen pokračováním Masarykova kultu, říká Kosatík, a poukazuje na to, že raný postkomunistický režim proměnil Masaryka v antikomunistu, jímž Masaryk nikdy nebyl.

Podle Kosatíkova názoru byl Masaryk neuvěřitelně tvrdý, byl to bojovník. Byl schopen krutě zničit nejen své nepřátele, ale i své přátele, když usoudil, že je to zapotřebí. Byl to pragmatický politiky. Jako šéfredaktor svého deníku Čas do něho jmenoval ne dobré novináře, ale doktrinářské ideology, kteří nekriticky podporovali jeho politické postoje.  

Avšak hlavním dílem, které se zabývá založením Československa a aktivitou Masaryka  ajeho spojenců, jako byl Robert Seton-Watson, je České století (2013), devítidílný seriál, jehož scénář napsal Pavel Kosatík a režii měl Robert Sedláček.

Jedna část Českého století se jmenuje Velké bourání. Film nemá zrovna dobrou strukturu, ale v podstatě se skládá ze dvou dlouhých rozhovorů, jednoho mezi Masarykem a rakouským místodržícím v Praze hrabětem Thunem, k němuž došlo v Praze v březnu 1914, než Masaryk odjel na Západ, kde pracoval pro vznik nezávislého Československa, a pak je tam rozhovor mezi Masarykem a britským premiérem Lloydem Georgem. Jak Thun, tak Lloyd George se stavějí nesmírně skepticky k Masarykově plánu vytvořit nezávislé Československo.

Většina Čechů to pravděpodobně nepřizná, ale je nutno říci, ze zpětného pohledu, že vzhledem k tomu, že Československo ve své původní demokratické formě nepřežilo ani dvacet let, je nutno považovat Masarykův projekt nezávislého Československa za selhání. Osobně Masaryka obviňuji, že jsem musel prožít pětadvacet prvních let svého života v komunistické diktatuře, která by skoro jistě nevznikla, kdyby roku 1918 nebylo Rakousko-Uhersko zničeno. Nacionalismus tu hrál svou roli. Na poslední chvíli nabídl rakouský císař svým národům federaci, jenže ta by byla utvořena z národů, ne států, což by znamenalo, že Česko by vzniklo pouze v hranicích pomnichovského Česko-Slovenska, a to bylo pro Masaryka nepřijatelné - chtěl vytvořit nezávislé Československo v hranicích, které před rokem 1620 mělo české království.

Masarykovo Československo bylo selháním, protože Masaryk založil jeho existenci na křehké struktuře záruk od evropských mocností - problém bylo, že mocenská rovnováha, na níž byly r. 1918 tyto záruky založeny, se rychle rozložila. (V dnešní době jsme ve velmi podobné situaci - rozkládá se nám v důsledku trumpovské Ameriky celý Západ.) Neměl tohle Masaryk předvídat?

Llyod George, jak je zobrazený v Kosatíkově a Sedláčkově filmu, v podstatě Masarykovi nevěří ani slovo. Pak je rychlý střih a Masaryk přijede na pražské Hlavní nádraží a je vítán jako Osvoboditel. Nijak se to ve filmu nekomentuje ani nerozbírá.

Avšak rozhovor mezi Masarykem a hrabětem Thunem z roku 1914 je daleko zajímavější. Možná měl být Thun prezentován jako záporná postava a možná, že ho většina Čechů bude za zápornou postavu považovat. Jenže z mezinárodního, objektivního pohledu, se Thun tak zápornou postavou být  nezdá. Rozhovor mezi Masarykem a Thunem nabývá velmi varovného, velmi aktuálního tónu. Thun varuje před destruktivním nacionalismem a před umělým vytvářením nepřátelské jinakosti, kterou nacionalisté jako Masaryk chtějí zničit. To všechno je dnes velmi aktuální.

Před vznikem českého národního obrození vládl v Čechách teritoriální nacionalismus. Jako dnes ve Skotsku, jste tam považován za Skota, protože v té zemi žijete, bez ohledu na váš původ. Bohužel, preromantický jazykovědec Josef Jungmann zavedl jazykový nacionalismus, který nahradil nacionalismus teritoriální. Pro Jungmanna byl český jazyk něčím mimořádným, byl to posvátný nástroj komunikace, daleko důležitější než němčina. Byl jste Čechem jen tehdy, pokud jste mluvil česky. To je pojetí nacionalismu, které vládne v České republice dodnes a je zdrojem nenávisti, kterou velká část národa pociťuje vůči cizincům a muslimům. V Kosatíkově filmu Masaryk toto náboženství jazykové výlučnosti plně podporuje.

Podívejte se na ten rozhovor Masaryk-Thun: Je to ZDE od 13. minuty.

 
-1
Vytisknout
7394

Diskuse

Obsah vydání | 30. 10. 2018