Vrať se -- vše opuštěno

27. 12. 2012 / Karel Dolejší

I.

Před několika týdny, k výročí, otisklo Právo komentář prezidentského kandidáta ČSSD Jiřího Dienstbiera s názvem "Vraťme se k ideálům listopadu 89". Autor v něm líčí osobní zkušenost studentského aktivisty z přelomové doby a vyjadřuje názor, že nebýt zneužívání lustračního zákona a dalšího porušování původní "čistoty" revoluce, mohla dnes česká společnost vypadat přece jen lépe. Proto je podle Dienstbiera důležité se k ideálům roku 89 znova vrátit -- a cestou k tomuto cíli má údajně být i přímá volba prezidenta.

II.

Před několika dny, u příležitosti dalšího z výročí, zveřejnilo Právo ještě jiný retrospektivní text: Esej Václava Bělohradského "Havlovo dvacáté století". Text je komplexní a sleduje hned několik cílů, mimo jiné též oddělení Havlova odkazu od hysterického antikomunismu, který se jej hrozí zmocnit. Hlavní argumentační linii lze však shrnout poměrně stručně: Václav Havel jako disident nekritizoval pouze východní blok, protože četné problémy, o nichž psal, byly dobře viditelné i na Západě. Expanze byrokratických aparátů, jejichž jediným cílem se stala sebereprodukce, vytěsnění otázek po legitimitě a smyslu, to vše existuje dodnes a "krize eschatologie neosobnosti" dosáhla dokonce nové rekordní hloubky naprostým fiaskem protestů hnutí Occupy. 1% vládne dál, bez ohledu na zbytek společnosti -- a ani se to už nenamáhá vysvětlovat či omlouvat. Všechna proč byla nahrazena že, místo legitimity zaujala legalita, fakticita vytlačila smysl.

Jestliže Havel dobře viděl problém -- rutinizaci jazyka byrokratických struktur "ptydepe", která sociálně konstruuje závaznou a mocensky vynucovanou "objektivitu" zneplatňující zkušenost - tváří v tvář této výzvě selhal hned dvakrát. Za prvé, jeho koncepce "postdemokracie" či "nepolitické politiky" jako nápravy kafkovských poměrů cestou občanské aktivity zdola se neprosadila a místo ní vítězí na celé čáře "postdemokracie" politologa Colina Crouche. V té nejde o nějakou nápravu, ale konstatuje se další prohloubení krizových momentů. Namísto reprezentace voličů máme lobbisty a roli státu postupně přebírají nadnárodní korporace.

Za druhé, Havel selhal osobně, když nepolitické, "prorocké" instance, "pravdu a lásku", prohlásil za vtělené do zahraniční politiky jedné supervelmoci, která si však zaslouží stejnou kritickou distanci jako všechny ostatní státy.

"Pohřbili jsme s Václavem Havlem naději, že spor o smysl ve veřejném prostoru probudí demokratické společnosti k novému životu," uzavírá Bělohradský. Nezdá se, že by měl v úmyslu exhumovat Havlovu mrtvolu za účelem aktuálního politického využití; zato si pozorně všímá, kde se v minulosti stala chyba. Žádná procedura, politický směr, strana nebo stát v žádné situaci nemají právo vystupovat jako výlučné vtělení legitimity a smyslu. Havlovy disidentské myšlenky nelze nijak politicky využít (pouze antipoliticky), politicky se dají vždy jen zneužít. Ještě méně má pak cenu se k nim v jejich chybné podobě v aktuálním politickém kontextu vracet. Nechejme mrtvému Havlovi myšlenky, ideály a naděje, které přivedl k životu a následně zdiskreditoval a zničil. Není možno vracet se tam, kde je zcela poprávu vše dávno opuštěno. Diskutujme o problému, který Havel pojmenoval, ale odložme nefungující řešení, která prosazoval.

III.

Václav Havel prezidentského období ovšem neměl žádný monopol na fetišizaci soudobých byrokratických struktur, jež v praxi sledují nikoliv veřejný zájem, ale v souladu s Parkinsonovými zákony vlastní sebezáchovu. A dnes se i takzvaně politické struktury vyvlastněné globalizací od reálné moci postupně blíží modelu parazitního byznysu, v němž jde primárně o privatizaci zisků a socializaci ztrát. Řeknu-li, že "spravedlnost" je prostě to, co dělají české soudy, dočkám se za takové přímočaré ztotožnění legitimity s legalitou vesměs úšklebku, snad i protestu. Ale řeknu-li zcela analogicky, že "politika" je to, co dělají současné české strany, najdou se hned regimenty těch kdo zaprotestují byť jen proti pouhému pomyšlení na možnost, že strany dnes vlastně politiku dělají chybně a neúplně, neřkuli bezvýchodně. Pro mnohé je stranická politika totéž co pro bigotního katolíka členství v církvi, nebo pro antického Římana občanství. Situace uvnitř struktury může být jakkoliv špatná a bezvýchodná, procento přikradačů a mafiánů sebepřesvědčivější, groupthink sebeblbější, ale ti, kdo ve strukturu věří, přesto nikdy neuznají, že samopohyb se od jistého stupně může stát nezvladatelným a disipací obrovského množství lidské nervové energie společnosti mnohem více škodí než prospívá. Notoričtí členové a funkcionáři struktur všeho druhu však neuznávají vůbec žádné důvody omlouvající absenci. Diskuse například s člověkem, který sám vstoupil do strany, kvůli jejíž bezohledné a tupé politice si jeden z jeho blízkých sáhl na život, se nikdy nemůže ani náznakem dostat k diagnóze problému, natožpak k řešení. Zde se pouze hledají ideologičtí obětní beránci, kteří údajně měli zvenku a zcela uměle zavinit krizi politického stranictví: "Neoliberalismus", "postmodernismus", "konzumismus", "individualismus", atd., atd., atd. A hledají se se stejným rozhořčeným zápalem a nespravedlivou nenávistí, s jakými inkvizice hledala kacíře a čarodějnice. Povinným článkem víry je prohlašovat symptomy a dokonce diagnózy za příčiny problémů.

IV.

Britský historik Arnold Toynbee byl přesvědčen, že spolehlivou známkou úpadku civilizace je vznik nadnárodního "univerzálního státu" vytvořeného privilegovanou dominantní menšinou. Smyslem takového státu, který vzniká až teprve poté, co civilizace ztratila vnitřní sílu s přesvědčivost, je podvázat politickou kreativitu tak, aby nikdy nevybočila z rámce existujícího sociálního řádu. Protože kultura dané civilizace už její jednotlivé členy nevede a neinspiruje, pořádek je udržován uměle, vnějšně, čistě mocenskými prostředky, a má podobu povinné ceremoniální rutiny. Ovládaná většina se univerzálnímu státu postupně stále více odcizuje a mění se ve vnitřní proletariát, který se už s civilizací, v níž žije, přestává identifikovat. Aktuální bezvýchodnost vede před závěrečným rozpadem k rozkvětu nejrůznějších únikových strategií: archaismu (idealizaci minulosti), futurismu (idealizaci budoucnosti), oddělení od veřejného života nebo transcendenci (vesměs náboženské).

Toynbee prognózoval, že západní civilizace buď splyne s ostatními, nebo vytvoří vlastní univerzální stát a postupně zanikne.

Není vůbec těžké zjistit, které z uvedených variant se dnes západní společnosti více blíží.

0
Vytisknout
4282

Diskuse

Obsah vydání | 31. 12. 2012